„Houslista od Boha“ Jan Mráček na zahajovacím koncertu 91. sezony SOČRu
Novou sezonu otevře Symfonický orchestr Českého rozhlasu 2. října ve Dvořákově síni Rudolfina. Protagonisté večera budou stejní jako v úvodu jubilejní sezony devadesáté – Ondrej Lenárd a Jan Mráček.
Proč tohle déjà vu? Vysvětlení přišlo od pana šéfdirigenta: „Jana Mráčka považuji za nezměrný talent, neváhám říct úžasnou osobnost českého interpretačního umění. Nesmírně si vážím jeho skromnosti a pokory vůči umění, jeho obdivuhodného mistrovství, virtuozity a obrovského muzikantského daru. Přizval jsem ho bez váhání, takové mladé želízko v ohni musíme přece podporovat. Těší mě i to, že vstřícně přistoupil k uvedení velmi závažného titulu 20. století, Koncertu pro housle D dur Ericha Wolfganga Korngolda.“
Na jaký opus se máme připravit? Každopádně se jedná o koncert hraný poměrně zřídka – je to dílo posluchačsky náročné?
„Myslím, že pochopit Korngoldovu hudbu není složité. V každém tónu slyšíte osud člověka, který prošel mnoha bolestnými situacemi a byl těžce zkoušený. Zároveň nezastírám, že jsme si zařazením Korngolda přichystali poněkud tvrdý dramaturgický oříšek. S jakým dílem ho uvést v jednom programu, čím koncert zahájit? Spontánně mě napadla neobyčejně silná skladba Bohuslava Martinů Památník Lidicím. Propojí se tak tragédie vyhlazené obce a složitý úděl skladatele Korngolda. I když je to smutný začátek, myslím, že bychom na kruté válečné časy neměli zapomínat,“ přibližuje své úvahy nad dramaturgií zahajovacího koncertu sezony šéfdirigent SOČRu Ondrej Lenárd.
Je zřejmé, že symfonická tryzna Památník Lidicím od Bohuslava Martinů představovala jednu z cest, jak se skladatel vyrovnal s hrůznou odvetou, která přišla po atentátu na Reinharda Heydricha. Dílo začal skicovat už v srpnu 1942 a dokončil ho následujícího léta.
Vedle tragiky zde zaslechneme i národní ozvěny, patrné třeba v uplatnění citací svatováclavského chorálu, který Martinů ve svých dílech použil už několikrát předtím. Ve finále zazní také citace vstupního motivu z Beethovenovy Páté symfonie Osudové.
Ve druhé části pak truchlivá nostalgie ustoupí a necháme se unášet zcela odlišnými tóny.
Vrhneme se do světa vizí, snů, vášní, zaposloucháme se do Berliozovy Fantastické symfonie, skladby, která má všechny náležitosti výsostně romantického opusu – inspiraci v nešťastné lásce, vybočení od běžného formálního uspořádání i poněkud bizarní obsah.
Onou inspirativní múzou teprve sedmadvacetiletého Hectora Berlioze byla krásná a talentovaná herečka Harriet Smithsonová. Okouzlení, které vyvolala v mladém skladateli, dalo vzniknout přelomovému dílu, obdivuhodně zralé kompozici s příznačným použitím tzv. idée fixe, tedy hudebního motivu, který charakterizoval konkrétní postavu či myšlenku a procházel vždy celým dílem.
Symfonie byla poprvé provedena 5. prosince 1830. „Měl jsem šílený úspěch“, psal Berlioz v dopise příteli. Ano, dílo vzbudilo vášně a emoce. Vedle nadšeného přijetí ovšem kupř. Felix Mendelssohn Bartholdy prohlásil, že na večer, kdy skladbu vyslechl, do konce života nezapomene – tak silně byl znechucen.
Věříme, že vy z Rudolfina odejdete v jednoznačně spokojeném stavu duše a mysli. Koncert – stejně jako přímý přenos Českého rozhlasu Vltava – začíná v 19.30 hodin.
