Když muzikant zpovídá muzikanta: Lukáš Pavlíček a Petr Altrichter

Co ho zajímalo? A jaké otázky dirigentovi položil? Výsledek si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Co tě vede k tomu, že si s muzikanty tykáš? Je to velice neobvyklé v našem orchestrálním prostředí. Jsi jeden z mála dirigentů, který je otevřen úplně všem?

Když je mi někdo nějakým způsobem vzdálený, tak mu vykám. Protože s muzikanty jsem většinou kamarád, tak jim tykám. Chápu, že to pro někoho je možná nezvyklé, ale každopádně v tom není žádný kalkul. Byl bych rád, kdyby se všichni cítili dobře. Jsme tady všichni spolu a děláme muziku. A když děláme muziku, tak musíme mít k sobě blízko.

Existuje nějaká možnost, jak může dirigent ovlivnit „rozjeté“ Bolero od Maurice Ravela?

Ne! Když nasadíš tempo, tak už jedeš do konce. Tam je dirigent vlastně k ničemu. Může dávat nástupy, protože tam se muzikanti rádi ztrácejí a pauz je hodně, ale jinak dirigent je malý bubínek.

Jak se cítíš, když se nějakému hráči nedaří? Jsi rozzlobený?

To je zajímavá otázka, která souvisí s nějakou zralostí, věkem a zkušeností. Když je člověk mladý, tak chce mít všechno perfektní. Postupem věku ale člověk zjistí, že sám toho hodně pokazil a snaží se mít pro ty druhé pochopení a trpělivost.

Čtěte také

Téměř nikdy se nestane, aby to někdo pokazil schválně. Všichni jsme jenom lidi a já jsem také jenom člověk. Také dám špatně nástup a někdy jsem nesoustředěný, ale vycházím z toho, že všichni chceme podat nejlepší výkon.

Stalo se mi za celý život snad jen jednou, že jsem poslal sólistu pryč, protože evidentně nebyl připraven. Každý je natolik zodpovědný, že se snaží připravit. Jak už jsem řekl, všichni jsme lidi. Ne každý má stoprocentní den, tak to prostě v životě je.

Máš obrovský přehled o hudbě. Na zkoušce jsi nám vyprávěl, že skladatel Alexandr Borodin byl lékař a při naší poslední spolupráci na 10. symfonii e moll, op. 93 Dmitrije Šostakoviče jsi nám v podstatě převyprávěl celou „story“, o které symfonie pojednává. Přišlo to až s věkem, že člověk chce vědět víc a hlouběji?

Přesně jak říkáš, s věkem to přijde. Znám mnoho lidí, kteří vědí o muzice stokrát více než já. Snažím se kolem toho trošku pátrat, protože je pro mne velice důležité, jak to ten skladatel napsal, proč, v jakém byl rozpoložení a co cítil.

Mně samotnému to pomáhá muziku pochopit. Proto v tom hledám, protože noty a technické věci už člověk za ty roky hodně zná. Znalost podhoubí mě hodně motivuje a snažím se v tom vidět i jiné obzory, nejen ty hudební.

Jak vzpomínáš na 10. symfonii od Dmitrije Šostakoviče se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu?

Desítka je super! Desátého Šostakoviče mám rád. Všechny symfonie od Šostakoviče jsou svět, ve kterém si člověk připadá tak, že vůbec nedohlédne ani k obzoru, natož ještě za ten obzor. Kdo se dobře nedívá a nesnaží si své obzory rozšířit, tak se utopí v nudě. Jakmile se to stane, tak to okamžitě všichni poznají a je jedno, jestli jsi muzikant. Obecně v životě je nuda nejhorší nepřítel a vrah.