RECENZE: Drsná Sinfonietta a všechny tváře violoncella: Festival Janáčkův máj má za sebou razantní a zdařilý úvod
Janáčkův máj vstoupil do svého 42. dějství. V pondělí večer se v Domě kultury města Ostravy rozezněl zahajovací koncert, na kterém vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Leošem Svárovským.
Po Janáčkově Sinfoniettě, která je festivalovou erbovní skladbou, zazněla symfonická báseň Ostrava Rudolfa Kubína a následně rozezpíval svůj nástroj violoncellista Petr Nouzovský. Koncert před vyprodaným sálem sledovala kromě hudebních fanoušků také řada osobností české kulturní i politické scény.
Festival Janáčkův máj je vedle Svatováclavského hudebního festivalu a festivalu Janáčkovy Hukvaldy největším klasickým hudebním podnikem Moravskoslezského kraje. Pro zahajovací koncert si jeho pořadatelé tentokrát přizvali Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Program nastudoval dirigent Leoš Svárovský, který se zjevil mírně překvapeným posluchačům poněkud dřív, aby s filharmoniky zahrál českou státní hymnu.
Následoval tradiční projev ostravského primátora, který tlumočil do svižné angličtiny průvodce večera Jiří Vejvoda. Nejsympatičtější, odlehčenou řeč pronesl houslista a festivalový prezident Ivan Ženatý, který s nadsázkou zkonfrontoval svou funkci s nelichotivým stavem a chováním české politické „reprezentace.“
Potom už Svárovský přenesl posluchače do světa svérázné, divukrásné hudby Leoše Janáčka, která se prostě nikdy nemůže oposlouchat. Jeho Sinfoniettu Svárovský pojal ve velkém stylu. Naprosto zásadní byla markantní dynamická výstavba, včetně antiromantické hry smyčců v krátkých, energických smycích, hrozivě dunící žestě a barevně vynikající sólové výstupy dřevěných nástrojů.
Svárovský v Ostravě vzkřísil Janáčka z masa a krve, každé jeho gesto provázela brilance a adekvátní volba výrazových prostředků a promyšlené vedení frází. Svárovský se v Sinfoniettě projevil jako důmyslný hudební architekt, jeho výstavbu provázelo smysluplné tempové rozvržení, účinné kontrasty a velice přesvědčivé gradační plochy.
Následující skladba byla pro mne osobně obrovským překvapením. Rudolf Kubín toho napsal za svůj život velmi mnoho, bohužel některá díla jsou zatížena dobovou ideologií a ústupkem z uměleckých kvalit. Přesto v současnosti žije Kubínova komorní tvorba, která je ukázkou vynikajících instrumentačních kvalit a velkého melodického talentu.
Kubínova symfonická báseň Ostrava psaná v padesátých letech minulého století mi doslova vyrazila dech. Nepostřehnul jsem v ní ani stopy po jásavém veselí a eklektickém pseudoromantismu. Hudba naopak připomínala styl Pařížské šestky, místy melodie odhalila jazzovou inspiraci, jinde zase propukla v nezřízené kabaretní popěvky.
Formálně je Kubínova Ostrava neobyčejně celistvé dílo, které prozrazuje umělecké mistrovství a opravdu nevšední melodický i rytmický talent. Kubín také v této symfonické básni překvapuje perfektně užitým kontrapunktem. Stálo by za to začít systematicky rozkrývat to nejlepší z díla tohoto největšího ostravského skladatele 1. poloviny 20. století. Troufám si tvrdit, že je tam skryto mnoho vzácných hudebních pokladů.
Závěr patřil hudbě Bohuslava Martinů, o jejíž trvalé přítomnosti na českých i světových pódiích není pochyb, přesto se sluší velmi progresivní dramaturgickou linku zahajovacího koncertu ocenit a pochválit, neboť byla invenční a nevsadila na pouhou atraktivitu a líbivost. Koncert pro violoncelo a orchestr č. 1 překrásnou hudbou přímo srší. Violoncellista Petr Nouzovský se ujal sólového partu v Allegro moderato první věty s patřičnou razancí a energičností. Přitom zaujal vynikající technickou vybaveností, s níž zdolal všechny stupnicové běhy, pasáže, figurace i rozložená arpeggia.
Nejkrásnější byla lyrická druhá věta Andante, která se celá nesla v úžasné kantabilní melodice, navazující svou hloubkou na Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu. Nouzovský zde dokázal potlačit své vrozené světáctví a komický šarm a s niternou vroucností přednesl hlubokou hudbu Martinů.
Jeho přesvědčivé diminuendo v závěru věty, stejně tak nezvykle bohaté vibrato, které modeloval pokaždé s jinou rychlostí a intenzitou, přispěly k nebývale silnému posluchačskému vjemu.
Ten vyvrcholil v dravé třetí větě, která navazuje na hudební estetiku úvodní věty: četné synkopy, rozbouřená dynamická pestrost a vitální tvořivá síla tryskaly z hudby skladatele i interpretace všech umělců ve vzácné shodě. V přídavku ještě Nouzovský zahrál Johanna Sebastiana Bacha a postaral se o důstojnou tečku za slavnostním večerem.
Zahajovací koncert potvrdil, že není třeba se obávat ani vyloženě neznámých skladeb, pokud u jejich provedení bude stát špičkový orchestr a renomovaný dirigent. Líbilo se mi, že hráči SOČRu si program skutečně užili a jejich tváře zrcadlily po celou dobu koncertu spokojené úsměvy a tvůrčí elán. Stejně tak nastudování Leoše Svárovského a bravurní interpretace Petra Nouzovského. Jelikož vše bylo na svém místě, je adekvátní ohodnotit vstupní koncert festivalového ročníku jako mimořádně povedený.
Převzato se svolením z webu Ostravan.cz
