Soubor není můj majetek. Když mi hudebník nabídne dobrý nápad, nemám problém ho přijmout, říká operní dirigent Robert Jindra

4. prosinec 2021

Jako malý kluk toužil Robert Jindra po práci na dráze. Pak se ale něco zlomilo, Robert si zamiloval hru na klavír a poslech klasické hudby a maminčinými pletacími jehlicemi dirigoval všechno to, co doma slyšel z gramofonu. Nakonec vystudoval zpěv a dirigování a dnes patří mezi top ten českých dirigentů současnosti. Do Vizitky jej pozvala Renáta Spisarová.

Když potřebuje Robert Jindra načerpat síly, věnuje se vaření, sledování starých filmů anebo jízdě na kole. Šlape do pedálů a zpívá si, ostatně hudbou ze své obrovské fonotéky se dost často obklopuje i krátce po skončení představení. Hudbou zkrátka žije, a je to slyšet i z nadšení, s nímž o životě s operou mluví.

Robert Jindra diriguje Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Ačkoliv říká, že je zastánce takzvaného blokového uvádění oper, rád se řádně soustředí na jeden projekt a není příznivce nočního přejíždění z jednoho místa na druhé, v současné době je rozkročený mezi několik institucí. 18. prosince bude mít ve Štýrském Hradci premiéra jím dirigovaná opera Švanda dudák od Jaromíra Weinbergera z roku 1926, o níž ve Vizitce mluvil jako o dokonalém hudebním pelmelu s odkazy na Janáčka, Smetanu i německou romantickou hudbu. Od letošní sezony je šéfdirigentem Státní filharmonie Košice, od příští sezony bude hlavním hostujícím dirigentem SOČRU a příští rok se v roli hudebního ředitele vrátí do Opery Národního divadla v Praze.

Maskot jménem Robert

Právě toto místo vnímá jako zásadní  pro svou uměleckou cestu. Jelikož jeho teta v Národním působila jako sboristka, Robert, tehdy ještě student konzervatoře, trávil v zákulisí opery celé dny a sledoval tamní život. „Stal jsem se takovým maskotem. Když jsem v portále chyběl, ptali se, co je se mnou,“ usmívá se Jindra. Ještě jako student dostal od operního sbormistra Pavla Vaňka nabídku na asistentskou pozici, což dodnes vnímá jako splněný sen.

Ve Vizitce popsal, jak jako čerstvě osmnáctiletý odjel bez svolení rodičů na operu do německého Bayreuthu, kde nocoval v autobusové zastávce. Klíčové bylo také jeho setkání s dirigentem Johnem Fiorem, od kterého dostal nabídku ke spolupráci v Deutsche Oper am Rhein. „Naučil jsem se, co je to profi přístup, německý vklad a preciznost mě hodně inspirovaly. Tehdy se hrálo 49 operních titulů v jedné sezoně, každý týden bylo obnovené nastudování. Někdy to byl velký stres, každý den jsme zkoušeli něco jiného a nikoho nezajímalo, že zrovna to nemám v repertoáru. Musel jsem si zkrátka půjčit partituru a nastudovat to přes noc,“ vzpomíná.

Kouzelná noc s Kateřinou Kněžíkovou, 19. 6. 2020 | Robert Jindra – dirigent | Janáčkova filharmonie Ostrava

I dnes se čas od času stane, že v rámci nečekaného záskoku musí dirigovat operu, na niž není připravený. Jenomže právě proto ho opera – stejně jako dirigování hudebníků, pěvců a paralelní vzbuzování emocí v publiku – baví. „Nemám rád bariéru mezi hudebníky a dirigenty, dirigent je jeden z nich a musí být hlavně psycholog. Soubor není můj majetek, jeho členové jsou mnohdy muzikálnější než já, a když mi člen orchestru předvede nějakou frázi jinak, než jsem si představoval, a mně to konvenuje, nemám problém to přijmout.“

Jak Robert Jindra reaguje na kritiku? Co mu dalo působení v ostravské opeře, kam přišel jako neznámý třiatřicetiletý dirigent? Jakou hudbu sám rád poslouchá? I o tom byla v rozhovoru řeč.   

Spustit audio

Související