Archeologie temného dědictví – krajinou táborů. Podcastová série mapující lágry na území bývalého Československa

8 fotografií

Ještě před 70 lety na těchto místech živořili a umírali lidé, teď tady stojí chaty, chalupy, parkoviště nebo třeba dětské hřiště či penzion. V lepším případě na místech bývalých nacistických a komunistických táborů najdete alespoň informační ceduli, jinde můžete nevědomky sbírat houby přesně tam, kde stávaly vězeňské baráky.

I přesto, že se bývalé totalitní režimy snažily tábory vymazat z povrchu zemského, ať už pomocí dynamitu, nebo buldozerů, krajina nezapomněla. Oživit její vzpomínky se rozhodli archeologové ze Západočeské univerzity v Plzni.

Muniční továrna Holýšov

Na území tzv. Sudet začali po připojení k Německé říši dělníci budovat síť muničních továren. Konkrétně v Holýšově byla k produkci munice využita továrna německé firmy na výrobu zrcadlového skla, která byla od hospodářské krize 30. let prázdná. V roce 1940 zde byla zřízena munička specializovaná na náboje do leteckých a protiletadlových kulometů a kanonů.

Nejhorší byla práce se střelným prachem. Každá barva prachu měla rozdílný vliv na lidský organismus.
Ze svědectví francouzské vězeňkyně Marie-Anne Beck Moeglin Pfeiffer

V roce 1944 pracovalo v holýšovské muniční továrně šest tisíc dělníků a dělnic, z toho většinu tvořily nesvobodné pracovní síly. Postupně vzniklo ve městě a okolí sedm táborů různých kategorií o celkové ploše 70 tisíc m², které ukazují systém využití nucené a otrocké práce ve válečné mašinerii tzv. třetí říše. Jedná se o největší koncentraci táborů na našem území během nacistické okupace.

„Pokoje byly vybaveny palandami o třech patrech. Od samého počátku bylo zakázáno spát na postelích po dvou a zahřívat se. V každém ubytovacím bloku byly čtyři stoly a lavice, na které se vešla k jednomu stolu tak čtyřicítka žen. V každé místnosti bylo ubytováno ale 250 žen,“ píše ve svém svědectví jedna z francouzských vězeňkyň Gabrielle Lochan.

Čtěte také

Kdo byl třináctiletý básník z Terezína Hanuš Hachenburg? Neznáme jeho tvář, ale tušíme, co asi prožil

„Cesta do továrny trvala asi půl hodiny. Továrna byla ukrytá v lese. Naše komando pracovalo v dílně, která byla umístěna v podzemí. Uvnitř dílny bylo velmi přetopeno. Náplní práce byla výroba krátkých nábojů pro letecké kanóny a kulomety. Nejhorší byla práce se střelným prachem. Každá barva prachu měla rozdílný vliv na lidský organismus. Šedý prach pronikal rychle do kůže. V případě, že se šedý střelný prach dostal do otevřené rány nebo oděrky, rána velice rychle zhnisala. Rychle zanášel i plíce a potom jsme vykašlávaly zelený hlen. Střelný prach černé barvy zase vyvolával nutnost dávení. Střelný prach modré barvy rozežíral konečky prstů. Bílý prášek zase ničil sliznice v nosu a v krku. Výpary acetonu způsobovaly nevolnost a zanášely játra,“ zaznívá ve svědectví další francouzské vězeňkyně Marie-Anne Beck Moeglin Pfeiffer.

Z tábora francouzských válečných zajatců se na povrchu nedochovalo vůbec nic. Díky sondáži v hustém porostu archeologové získali informaci o umístění vězeňských baráků, kde nalezly také předměty spojené s běžným životem vězňů – součásti oděvů nebo hygienické potřeby.

Město Holýšov na místě nechalo vybudovat naučnou stezku s informačními tabulemi, které provádějí jednotlivými tábory.

Celkem je z táborového komplexu evidováno 13 obětí pochovaných na hřbitově v Holýšově. Tábory byly 5. května 1945 osvobozeny polskou Svatokřižskou brigádou a poté převzaty americkou armádou.

Eliáš I a II

Pět uranových dolů, 14 pracovních táborů a v nich na 50 tisíc vězňů – to byly jáchymovské uranové doly. Stopy po peklu na zemi v dobách raného socialismu už zahladil čas, na místě dnes stojí chaty a penziony.

Zajatecký tábor a později nápravný pracovní tábor Eliáš I se nacházel mezi lety 1946 a 1959 na katastrálním území Jáchymova v Karlovarském kraji. Zřízen byl jako tábor německých válečných zajatců a v červenci roku 1949 nahrazen pracovním táborem pro československé trestance, mezi kterými bylo mnoho politických vězňů s výší trestu do 10 let.

K obědu jsem nenáviděl rajskou, protože to znamenalo trochu červené vody, občas s kouskem masa.
Ze vzpomínek vězně Františka Wiendla

Tábor vykazoval závažné nedostatky, a to jak z hlediska nedostatečné ubytovací kapacity, vybavení, stavu budov – rozpadávající se nekvalitní konstrukce –, tak zdravotně-hygienických rizik: nevyhovující umývárny, záchody, kuchyně, špatná kvalita pitné vody, odpadky v okolí tábora, zavšivené baráky.

Tábor byl záhy zrušen z důvodů rozšiřování těžebních prací a nahrazen novým, který byl vybudován 500 metrů severozápadně – tedy Eliáš II. Vězni pracovali v přilehlém těžebním a zpracovatelském komplexu – šachty Eliáš, Jiřina a úpravna uranové rudy.

Eliáš II se řadil do druhé kategorie, kam byli vedle kriminálních a tzv. retribučních umísťováni političtí vězni s výší trestu do 10 let. Počet trestanců se pohyboval od 618 do 1449. Vězni pracovali v rozsáhlém těžebním a zpracovatelském areálu v jihozápadním sousedství.

Čtěte také

Všichni se chceme mít dobře. Myslete na druhé a udržujte mír, vzkazují pamětníci

„Od té doby, kdy jsem Eliáš v říjnu roku 1952 opustil, jsem se tam dodnes nedostal, ale stále si pamatuji ty zasněžené zalesněné stráně, do toho ta světla, byl to docela hezký pohled. Ale musel si člověk odmyslet ty ostnaté dráty,“ pro Paměť národa vzpomíná bývalý vězeň František Wiendl.

„Jakmile zjistili, že jsem stavař, začal jsem zedničit. Dokončovala se zděná pekárna, tak mě poslali omítat stěny. Jeden bývalý četník, také politický vězeň, v mládí pecař, postavil pro tu pekárnu pec. Když jsme dokončili pekárnu, začali jsme betonovat koryto potoka tekoucího táborem, aby tam tudy nemohl někdo utéct. K vstupu i výstupu potoka se potom osazovaly kolejnice jako mříže,“ popisuje.

„V roce 1951 mohlo být na Eliáši, před zvyšováním početního stavu, okolo osmi stovek až tisícovky lidí. Někdo fáral, někdo dělal na té úpravně, někdo budoval tábor. Strava nebyla nic moc. Ráno nějaká káva a kousek chleba. K obědu jsem nenáviděl rajskou, protože to znamenalo trochu červené vody, občas s kouskem masa,“ dodává František Wiendl.

Tábor Nikolaj

Tábor Nikolaj byl situován u frekventované silnice z Jáchymova na Mariánskou a to je zřejmě důvodem toho, že zmizel prakticky beze stopy. Pokud o něm nevíte, tak na těchto místech nic neuvidíte. Při sondáži archeologové pod povrchem našli destrukce staveb mocné až jeden metr. To jsou trosky budov tábora, které byly strženy buldozerem, zplanýrovány nebo rozježděny.

Nikolaj krátce sloužil jako tábor nucených prací a poté byl nahrazen nápravným/trestním pracovním táborem zařazeným do nejhorší první kategorie pro vězně odsouzené za protistátní trestné činy na 10 a více let. Počet vězňů rostl od 488 v roce 1950 až po maximum 1037 v roce 1953.

Archeologický výzkum díky leteckým snímkům ukázal také jednu zajímavost v podobě fotbalového hřiště. Jak ale zdůrazňuje docent Pavel Vařeka určené bylo jen dozorcům.

Čtěte také

Jáchymovské tábory smrti vznikly z nedostatečné prozíravosti demokratů naší první poválečné vlády, upozorňuje historik

Pozůstatky tábora se nacházejí 950 m severovýchodně od vrcholu Hřeben při východní straně silnice na Mariánskou. Terén pokrytý lesním porostem a zarůstající náletovou vegetací je zčásti plochý, zčásti se mírně sklání k východu.

Dodnes je možno rozpoznat v podobě terénní hrany jihovýchodní nároží tábora a mělká rýha lemuje část jeho východní strany ve svahu. Na jižním okraji tábora můžeme dodnes nalézt pozůstatky ohrazení jako jsou vyvrácené dřevěné sloupy natřené asfaltem, role ostnatého drátu a železné zátarasy.

Ve střední části tábora se v podobě jámových útvarů dochovaly relikty suterénu kuchyňského baráku zděného z cihel, jehož zásyp stavební destrukcí je zčásti odhalen.

Lokalita se nachází na Historické naučné stezce „Jáchymovské peklo“ a je opatřena informačním panelem, stejně jako nedaleký důl Eduard.

Bratrství I a II

Krátce po ukončení 2. světové války, 12. června 1945, byl zprovozněn důl Bratrství, dříve známý jako štola Saských šlechticů. O dva roky později byl nedaleko dolu zřízen tábor pro německé válečné zajatce, kteří zde měli pomoci s těžbou uranových rud. Po jejich odchodu v roce 1950 byl tábor zařazen do systému komunistických nápravně-pracovních táborů a dostal krycí označení „D“.

Jelikož tábor od počátku plnil funkci vstupního tábora, kde byli přijímáni trestanci vstupující na Jáchymovsko, dostal název „Ústřední“ či „Centrální“. Nadále tábor fungoval také jako tranzitní tábor, protože odtud mířili vězni k soudům, výslechům, vyšetřování či na svobodu. Už v květnu roku 1951 zde bylo ubytováno 479 vězňů.

Ještě než areál bývalého tábora archeologové ze Západočeské univerzity zdokumentovali laserovým skenerem připevněným na dron, pracovali s archivními materiály.

Tábor byl podle zjištění archeologů menší, nacházelo se v něm přibližně 13 objektů. Michalu Preuszovi a jeho kolegům se podařilo díky moderní metodě zaměřit především ubikace pro trestance, ošetřovnu, kuchyni, stáj pro koně a další.

Čtěte také

Za to, že neudal své bratry, dostal dvanáct let vězení. Příběh Aloise Čočka

Vězně trápil hlad, ale také otřesné hygienické podmínky v táboře Bratrství II. V tristním stavu byly všechny budovy, které na mnoha místech netěsnily a promrzaly, nízká byla i jejich kapacita.

Nakládání s odpady také nebylo ideální. Výkaly se hromadily ve dvou latrínách s betonovými žumpami, které objemem absolutně neodpovídaly počtu vězňů. Při jedné z kontrolních prohlídek stavu tábora byla žumpa jedné z latrín přeplněna natolik, že se kal rozléval po podlaze záchodu až do výše 25 centimetrů.

Po zrušení tábora v roce 1954 byl areál zdemolován těžkou technikou. Na východní straně tábora byly vybudovány dva zděné objekty, které sloužily patrně jako sklad a výdejna jídla pro těžební areál Bratrství.

V prostoru bývalého tábora bylo zřízeno dětské hřiště a relaxační parčík. V jižní části bylo patrně skladováno dříví. Po ukončení těžby a demolici těžebního areálu u dolu Bratrství byl prostor bývalého tábora využit k výstavbě dětského tábora. Při západní straně stojí dřevěné domky k ubytování dětí. Uprostřed areálu se nachází kolotoč, houpačky a montovaný domek se záchody. Zatímco pás bývalého oplocení je zarostlý stromy, vnitřní plocha je pokrytá lučním kvítím.

Tábor Mariánská pro mladistvé

Tábor Mariánská I byl určen k internaci mladistvých ve věku od 18 do 21 let a jeho kapacita dosahovala kolem 800 trestanců. Vězni chodili seřazeni ve čtveřicích a pěticích svázáni lanem z Mariánské do dolu Eva, který se nacházel severozápadně od tábora.

Na tzv. Mariánské, kde stál poutní klášter Mariasorg založený v 17. století, byl od roku 1949 budován trestní pracovní tábor. Později změněný na nápravně pracovní tábor, s krycím označením „B“. Ve skutečnosti zde vznikly dva tábory rozlišené číslovkou na Mariánská I a II.

V roce 1954 byla Mariánská I zdemolována a zarovnána s terénem. Postupem času se proměnila v horskou louku, obvod tábora zarostl křovinami a stromy. Relikty bývalých táborových objektů se nachází těsně pod současným povrchem. Na několika místech se nachází nebezpečné deprese na místě suterénů a kanálů.

Čtěte také

Nejmladším oběšeným v procesu se skupinou Slánského byl Rudolf Margolius. Proč zrovna on, je ale pro historiky záhadou

V září 2022, kdy začala v důsledku klesajících teplot ustupovat vegetace, byl v jihovýchodní části tábora proveden průzkum georadarem připojeným na dron. Ten odhalil koncentrace stavebních sutin přibližně v liniích obvodových zdí bývalých táborových objektů, které byly k vidění na leteckých snímcích.

Richard Průcha se spolu s Jaroslavem Kusým po únoru 1948 zapojil do vydávání ilegálního časopisu lidové strany Hlas umlčených. Skupina byla odhalena, pan Průcha byl v červnu 1949 zatčen a odsouzen na 7 let vězení. Trest odpykával na Pankráci a v lágrech na Jáchymovsku včetně Mariánské. Pro Paměť národa vzpomínal na improvizované divadlo.

Ladislav Homola, kterého odsoudili za úklady proti republice ke čtyřem letům odnětí svobody, zase vzpomínal, jak na Mariánské bachaři neustále prohledávali jejich věci a všechny, kteří se pokusili utéct, bez milosti zastřelili.

Komunistický režim byl v likvidování stop po táborech velmi precizní.

Tábory u Horního Slavkova

Ve stínu jáchymovského represivního komplexu se částečně nachází tábory zbudované u horních děl v Horním Slavkově a jeho bezprostředním okolí. Už v roce 1947 zde byl spuštěn tábor pro německé válečné zajatce, tzv. Horní Slavkov – od roku 1949 přejmenovaný na Prokop. Vedle něj vznikly ještě tábory Ležnice, Svatopluk a XII. Využíváno zde bylo 10 až 15 dolů, přičemž další byly otevírány.

V 50. letech byla v oblasti umístěna jedna ze tří třídíren uranové rudy na území Československa (další byly v Horním Žďáru a Nejdku).

Místo bývalých táborů je v současnosti zarostlé bujnou vegetací – zejména břízou, javorem, jasanem, bukem a olší – stejně tak je to u hald, které se nachází v blízkosti táborů. Je to podle Michala Preusze poměrně odlišná situace, než je na Jáchymovsku, kde jsou v Krušných horách hlavně smrky. V souvislosti s tím také popisuje metodu tzv. dendrochronologie.

Čtěte také

Nechtěl jsem, aby mě chytili živého. Příběh Karla Kukala, Zdeňka Šticha a uprchlíků z šachty č. 14

U dolu Prokop vznikl tábor pro německé zajatce už v srpnu 1947, čímž se stal Prokop nejstarším táborem u Horního Slavkova. Po přesunutí německých zajatců do Jáchymova a následně jejich odsunu do Německa, začali být do tábora přesouváni vězni z Jáchymovské oblasti.

Prokop se stal centrálním táborem nově vznikajícího Horno-Slavkovského táborového systému. K jeho oficiálnímu otevření pro vězně došlo 2. července 1949, kdy sem přišlo na 250 vězňů. Postupně byl přestavěn v druhé největší represivní zařízení, které fungovalo pod Jáchymovskými doly. Roku 1953 zde bylo už 2370 vězňů. Zrušen byl o dva roky později.

Areál je v současnosti zastavěn a na místě bývalého tábora se nachází věznice.

Jižně od tábora Ležnice byl zbudován tábor Svatopluk, který nesl stejné jméno jako nedaleká těžní jáma. K jeho spuštění došlo v rozmezí února a dubna 1951, načež zde již v květnu bylo ubytováno 1070 vězňů a o rok později byl stav trestaných navýšen na 1584, a roku 1953 dokonce 1696. Tábor byl zrušen 14. května 1955.

Do historie tábora – z pohledů vězňů – se zapsal hlavně Václav Kříž. Ten byl za zločin vojenské zrady odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, ztrátě čestných práv občanských na 10 let a k čtvrtletnímu postu a tvrdému loži. Během trestu prošel pan Kříž jedenáct věznic a komunistických lágrů.

Celou dobu plánoval útěk, ten nakonec realizoval právě z lágru Svatopluk. Díky tomu, že oba muklové překonali v poměrně krátké době velikou vzdálenost, podařilo se jim dostat se z okruhu největšího pátrání. Dvojice postupovala směrem k západním hranicím. Po 15 dnech byl Václav Kříž na udání nedaleko hranic zatčen.

Čtěte také

Můj konec starých časů: Zažila jsem v životě neuvěřitelné zázraky, vzpomíná Lenka Marečková

Prostor bývalého tábora se nachází pod oploceným areálem kravína.

Tábor XII (krycí označení X) vznikl v srpnu 1951 a fungoval tři roky, patřil patrně mezi kapacitně největší a vešlo se do něj až 2304 vězňů. Obehnán byl dvojitým oplocením z ostnatého drátu, v rozích byly umístěny šest metrů vysoké strážné věže se světlomety.

Ve výbavě tábora byly baráky k ubytování trestanců, kuchyně, koupelny, záchody a trestní barák, který sloužil jako korekce a byl vězni přezdíván jako „koncentrák v koncentráku“.

Tábor byl budován postupně. Jelikož část obytných baráků byla stavěna na promrzlé půdě, došlo při jarním tání k propadu jejich podlah a snížení jejich bezpečnosti. Baráky byly následně demontovány a znovu vystavěny.

Rudolf Rudolf spolu s kamarády založili odbojovou skupinu Sága. Společně tvořili a rozesílali protirežimní letáky a tajně vylepovali plakáty poukazující na neregulérnost cesty komunistické strany k moci. Nakonec dostal čtyři roky, které strávil na uhelných dolech v Jiřetíně, Libkovicích a v uranových dolech v Horním Slavkově. Vzpomínky jsou zachovány opět díky projektu Paměť národa.

Na tzv. jáchymovské tango vzpomíná další z bývalých vězňů Tábora XII pan Augustín Valentovič.

Areál tábora byl proměněn v městský lesopark s dětským hřištěm.

Poslechněte si podcastovou sérii Archeologie temného dědictví – krajinou táborů v audiozáznamu.