Bedřich Smetana a jeho následovníci - živě ze Studia 1

Dnešní koncert ve Studiu S1 je mimořádný. Jeho mimořádnost tkvı́ předevšı́m ve skutečnosti, že v programu zaznı́ skladby inspirované dvojitým výročı́m Bedřicha Smetany, a to ve světové premiéře i hudba zřı́dkakdy slýchaná.

Jednı́m ze společných jmenovatelů dnešnı́ho večera je skutečnost, že všechny kompozice byly vydány tiskem péčı́ Vydavatelstvı́ a nakladatelstvı́ Českého rozhlasu. Tı́m jeho dramaturgie také přispı́vá několika „notovými doušky“ k Roku české hudby.

Za mimořádnost můžeme považovat i to, že génia české hudby představujeme dnes jako náruživého lovce. A máme k tomu důkaz! Smetana se totiž roku 1841 svěřil svému denı́čku takto: „Lov a hudba – to prvnı́ je moje nejmilejšı́ zábava, druhá můj život, má spása, mé všechno“. Tı́m se vlastně stal nepřı́mo inspirátorem dnešnı́ch čtyř skladeb vzniklých ve formě kryptogramu Smetanova data narozenı́ a úmrtı́. Oslavné smetanovské kompozice, které dnes ve světové premiéře zaznı́ v podánı́ Pražského hornového kvarteta vznikly z mého podnětu, tedy podnětu hornisty, obdivovatele a ctitele Bedřicha Smetany, dlouholetého člena Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Oslovil jsem několik přátel – skladatelů s prosbou o hudebnı́ přı́spěvek k mimořádnému výročı́ Bedřicha Smetany v rámci Roku české hudby 2024. Čtyři z nich vyhověli mé prosbě a podle jistých nenáhodných daností vznikla docela nečekaně jakási čtyřvětá suita Hommage à Smetana.

Ondřej Kukal a Lukáš Hurník - autoři dvou smetanovských poct|foto:Martin Vosáhlo

Myšlenka hornové pocty B. S. se zrodila předevšı́m jednou z oněch nenáhodných daností, kterou lze spatřit napřı́klad v tom, že tyto vzniklé skladby, seřazeny podle obsahové závažnosti, poskládaly se vı́ceméně samovolně k mému údivu v alfabetickém pořadı́, tedy Hurnı́k, Košnarová, Kučera, Kukal. A hle, vyšlo najevo, že zároveň jsou tyto kompozice, jsem přesvědčen, že ne náhodou, seřazeny dle délky trvánı́ (tzv. duraty) od nejkratšı́ k nejdelšı́. A zároveň přirozeně spějı́ všemi úhly pohledu (aniž jakkoli posuzovány kvalitativně) jaksi crescendovitě k poslednı́m taktům Bedřichovy (tedy Kukalovy) Corniady majestátnı́ citacı́ hlavnı́ho BS tématu symfonické básně Vyšehrad. A tehdy, po tomto samouspořádání, vznikla myšlenka na vytvořenı́ jakéhosi nezávazného, ale pevného celku (suity Hommage à Smetana), jehož předem daným společným jmenovatelem je kryptogram 1824–1884. Tato výročnı́ data, proměněna v melodické intervaly primu, oktávu, sekundu, kvartu atd. byla totiž zadánı́m, podmı́nkou, a tudı́ž hlavnı́m hudebnı́m tématem všech skladeb. Jana Kučeru navı́c zaujala moje poznámka o blı́zkém vztahu Smetany a jeho švédské žačky Fröjdy Beneckové a zahrnul ji pozornostı́ ve své skladbě nazvané Fröjda a Bedřich. Inspiroval se kryptogramovou švédskou hříčkou. Smetana totiž zašifroval Fröjdino jméno do not F-E-D-A ve své klavı́rnı́ skladbě Ball- Vision (s podtitulem Polka Rhapsodie) a ona, Smetanova švédská múza, věnovala Mistrovi fotografii s věnovánı́m „panu Friedrichovi Smetanovi v upomı́nku na jeho oddanou žačku“. A v dolnı́m rohu do notové osnovy s houslovým klı́čem zakódovala něžný kvartový podpis, půlové noty FB. Pro zajı́mavost ještě dodejme, že Zdeňka Košnarová zkomponovala svoji Ódu na B. S. ve 125 taktech. Poslednı́ takt je tedy připomı́nkou poslednı́ho Mistrova dne na tomto světě. A zcela nezáměrně má vydavatelské čı́slo notového vydánı́ Hommage à Bedřich Smetana signaturu R 521. Přečtěte si, prosı́m, čı́selný kód račı́m pohybem…

Iniciátor projektu Tomáš Čechal|foto:Martin Vosáhlo

Lovecká záliba neopouštěla Smetanu po celý život. Byly to již v mládí aktivní lovecké zážitky u hraběte Leopolda Thun-Hohensteina i u bratra Karla na jeho působištích v Chloumku, Všejanech a v Pěčicích. Na sklonku života, který Smetana trávil u svého zetě nadlesního Schwarze v Jabkenicích, se rovněž účastnil honů, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu již jen pasivně. Výmluvným dokumentem jsou pozoruhodné kresby s loveckými výjevy, žel, veřejnosti stále málo známé. A tak budiž jakýmsi smetanovským bonusem skladbička, zahajující dnešní koncert. Je to hornová věta La chasse, označená Smetanou jako Übungen – tedy úloha pro 4 lesní rohy, vzniklá v období, kdy mladý Smetana žil u hraběte Thun-Hohensteina jako rodinný učitel hudby na loveckém zámečku Bon repos u Lysé nad Labem v letech 1844–1847. (Shodou okolností tuto barokní La Maison de Bon Repos dal postavit F. A. Špork; ano, onen Špork, který měl zásadní podíl na rozšíření lesního rohu v Čechách!)

Josef Bohuslav Foerster „Smetana je nejlíbeznější struna na harfě Hospodinově.“

Tak dojemně i s obdivem píše J. B. Foerster o svém Mistru, jenž byl pro něj celý život „střed a osa všeho dění, východisko a vzor“. Mladý Josef Bohuslav vzpomíná též na „nezapomenutelný výraz jeho hlubokých, sladkých očí“; byl totiž jako gymnasista poslán za Smetanou s jakýmsi otcovým listem. Styky Bedřícha Smetany s Foersterovou rodinou byly však hojnější. Například Foersterův strýc Antonín učil od roku 1863 ve Smetanově hudebním ústavu v paláci hraběte Lažanského (stojícímu proti dnešnímu Národnímu divadlu). A Josef Bohuslav byl rovněž nejen na premiéře Smetanova Tajemství; v této opeře však naň učinila dojem předehra a úvodní sbor Žitko krásné, bude chleba. Je pochopitelné, že vliv Smetanovy hudby na Foersterovu tvorbu cítíme zřetelně např. v Kvartetu E dur, v jehož začátku se nám na první poslech vybaví Smetanův kvartet Z mého života. – „Panu redaktoru L. Henychovi zatím vzpomínkou tuto práci z mládí (odsouzenou autorem ku spálení), nežli bude moci býti nahražena lepší“. 

Foerster v dobrých rukou Petra Zdvihala|foto:Martin Vosáhlo

Tato dedikace patří Foerstrovu příteli, výtečnému amatérskému houslistovi Ludvíku Henychovi, k němuž se různými peripetiemi autograf Sonáty č. 1 a moll dostal roku 1926. Zd. Nejedlý o této skladbě plné přepisů, oprav a vsuvek píše jako o náčrtku plném hledání. Tuto verzi skladatel napsal pro gymnazisty v době studia na varhanické škole. Protože jedině v této skladbě dnes nezazní lesní roh, alespoň připomeňme, že krásnou a vděčnou úlohu tomuto nástroji připsal Foerster ve dvou komorních skladbách: v Nonetu op. 147 z roku 1931 a především v Dechovém kvintetu op. 95 z roku 1909. -

Jan Novák celý život, fascinován latinou, komponoval na latinské texty, psal latinské verše, v Brně dokonce založil latinský kroužek, v němž bylo dovoleno mluvit pouze latinsky a na případnou otázku, proč většina názvů jeho skladeb v jazyce latinském odpovídá: „Nihil est, bone, immortalitatis causa tantum hoc fit.“ (Z žádného zvláštního důvodu, můj milý, jen tak kvůli nesmrtelnosti). Ale zároveň s vážností dodává, že v dnešní přetechnizované době „potřebuje lidský duch nějakou kompenzaci. Zkrátka soudím, že nemáme zapomínat na své dobré evropské vychování“.

 „…A tam, kde jsem chtěl muziku, tak tam nebyla a tam, kde jsem nechtěl, tam byla, a když jsem chtěl určitý druh, tak tam byl jiný druh – on si to dramaturgoval podle sebe a bylo to samozřejmě skvostné“, vzpomı́ná na skladatele Zdeňka Lišku režisér Juraj Herz. Charakteristickým a přı́značným znakem Liškovy hudby je využitı́ lidského hlasu (později i různých elektroakustických zvuků) v nejrůznějšı́ch situacı́ch, a to nejen ke zpěvu, ale i ke zvukovým efektům. Velmi působivě znı́ filmová Markéta Lazarová nebo Spalovač mrtvol – zde mistr kontrastů k hororové scéně zkomponoval sladkobolný valčı́k se sopránovým sólem. Do dnešnı́ho programu je zařazena jediná Liškova hudba, upravená pro koncertnı́ účely. Podnětem k této úpravě byla prosba členů Pražského žesťového kvinteta, aby hudbu ze Švankmajerova filmu Leonardův deník instrumentoval Liška pro jejich soubor. Vzniklo tak jakési pasticcio, na které si však kvintetisté museli počkat.