Hračky mají svůj vlastní svět, vypráví Bob Pauley. Kreslíř Pixaru odhaluje zákulisí vzniku animovaných filmů
Za hostem Bobem Pauleym jsme se vydali do Emeryville u San Franciska v americké Kalifornii. Právě zde najdeme Pixar, jedno z nejslavnějších světových studií, kde vznikají animované filmy. Ve druhém podlaží budovy, která nese jméno zakladatele společnosti Steva Jobse, usedl k mikrofonu Radiožurnálu Bob Pauley – kreslíř a vedoucí výtvarník – s naším zahraničním zpravodajem Janem Kalibou.
Jan Kaliba: Mám o člověku, který vyrábí animované postavy pro světoznámé studio asi takovou představu, že jako malý miloval Mickey Mouse, měl kreslířský talent, a i když už má trochu stříbra ve vlasech, tak si rád hraje. Jak moc je ta představa naivní?
Bob Pauley: Já myslím, že je docela přiměřená. Nemyslím si, že jsme dospělí. A když jsme byli mladí, inspirovaly nás kreslené pohádky a filmy – a to trvá pořád. A co je skvělé tady v Pixaru, je tu spousta úžasných, nadaných umělců, a tak se inspirujeme i navzájem.
Takže si myslím, že máte pravdu – tohle je dobré místo, kde díky práci můžete zůstat mladý. Vzniká tu spousta uměleckých děl a já se tu cítím velmi energicky.
Bob Pauley se už čtvrt století podílí na filmech, které Pixaru získávají Oskary a Zlaté globy. Pomáhal stvořit postavy kreslených sérií jako Příběh hraček nebo Auta.
Ale kromě říše tvorby, fantazie a hraček je to i velký byznys, Pixar vydělává miliardy dolarů. To jsou dva světy aspoň na první pohled velmi nesourodé. Jak těžké je mezi nimi přepínat?
Je to jednoduché, protože já se soustředím na tu výtvarnou část a na peníze se snažím vůbec nemyslet. Člověka samozřejmě může ohromit, kolik tenhle podnik vydělá peněz. Jenže to je záležitost opačné strany mozku než výtvarná tvorba a vyprávění příběhů a není dobré se tím nechat svazovat.
Pochopitelně jako vedoucí výtvarník musím mít na paměti rozpočet filmu i datum odevzdání, takže mi to musí myslet i ekonomicky. Ale vlastně potřebuju jen vědět, co je potřeba k vytvoření dobrého návrhu, a pak už řešíme jen tvůrčí problémy a baví mě soustředit se jenom na to umělecké dílo.
Základem je kreslit si každý den
My Češi o sobě rádi říkáme, že máme zlaté ručičky. Vy to o těch svých můžete říct doslova, podílely na filmech, co získaly Zlatý glóbus či Oskara. Jako sportovec pečuje o své tělo a zpěvák o svůj hlas – co speciálního dělá kreslíř pro své ruce?
Myslím, že pro nás – a pro mě osobně – je základem kreslit si do skicáku každý den. Kromě toho je dobré chodit do galerií, sledovat současné umění a stejně tak i znát staré mistry. V animačním studiu, jako je Pixar, jde o kolektivní sport, takže je důležité také umět spolupracovat s ostatními výtvarníky. Každý den se objevuje sto nových problémů, které vyřešíme jen společně. A to je na té práci asi nejlepší.
Svět Pixaru
Oranžová rybka Nemo, okřídlený Buzz rakeťák nebo závoďák Blesk. Animované postavy Pixaru baví diváky po celém světe už víc než 30 let. Originální kresby a modely autorů americké filmové společnosti teď můžete vidět na nové výstavě na pražském výstavišti. Jak ale vzniká třeba takový dabing pro české publikum? A kam chodí tvůrci pro inspiraci? Poslechněte si celý seriál!
Přece jen by mě zajímala ta péče o ruce jako pracovní nástroj. Zakazujete si některé činnosti?
Jistě – nehraju páku (usmívá se). Před mnoha lety jsem poznal animátorku Rettu Scottovou a ta mí říkala, ať dávám pozor na svůj generátor platu. Ona tak říkala svým rukám, protože ty nám vydělávají na živobytí. Takže ano, moc se nepouštím do nebezpečných činností.
Nedávno jsem pracoval na dvorku, vzal jsem si na to rukavice a pak si říkal, jestli je opravdu potřebuju. A deset minut nato jsem se říznul do ruky, ale naštěstí jsem měl ty tlusté rukavice, což bylo chytré. Ale moc o tom nepřemýšlím, nejdůležitější je ruce trénovat, jak jsem naznačoval.
V Pixaru se věnujeme takzvanému křížovému tréninku. Smysl je v tom procvičovat věci, které jsou pro vás náročnější. Takže třeba kreslíř víc trénuje malování nebo sochařskou tvorbu, aby vykročil z komfortní zóny a rozšířil si obzory. Máme tu místnost, které se říká Pixarská univerzita a kde můžete brát lekce sochařství, kreslení postav a podobně. A to je podle mě klíč k úspěchu – udržovat svěží a otevřenou mysl. To je i nejlepší péče o ruce. Je důležité být na ně opatrný, ale i trénovat je.
Co odlišuje nadaného výtvarníka od někoho, kdo může pracovat pro Pixar, tedy pro studio spadající pod společnost Walt Disney, a podílet se na celosvětově obdivovaných filmech?
Důležitá je všestrannost. Pak také mít osobitý vizuální styl.
Já jsem do Pixaru nastoupil před 25 lety a myslím, že teď je náročnější se v oboru uchytit než kdykoli v minulosti. Máme tolik talentovaných lidí, školy je učí pro animovaný film nejen kreslit, ale i myslet. Konkurence je opravdu těžká, ale zároveň prožíváme zlatý věk animovaného filmu, vyrojila se spousta studií, kde je možné najít místo. Já jsem měl štěstí na své kreslířské dovednosti, uměl jsem je použít v rychlosti a měl jsem dobré vizuální myšlení, protože jsme dělali věci ve 3D. Teď u jiných hledím třeba na rozměrové kreslení, porozumění formě…
U malířů potřebujeme, aby rozuměli světlu, kompozici a strukturování hodnot v malbách. Nikdo nekreslí stejně jako ostatní, takže nehledáme konkrétní styl, ale spíš si nás představte jako krabici stylů, do které musíte zapadnout. Taky musíte mít nápady a umět řešit problémy. Hodně lidí se ptá, jaké programy je potřeba znát. Ale podle mě jde hlavně o to základní – musíte být hodně dobří v kreslení a malování.
Papír > Tablet
Takže i v dnešní době úžasných počítačových programů a speciálních technologií je pořád zásadní umět si sednout s tužkou a papírem?
Rozhodně, to je základ! Pro mě je kreslení to hlavní a nosím s sebou malý tablet, do kterého si můžu kreslit. Používám ho hodně, jsem díky němu mnohem výkonnější, můžu posílat e-maily a sdílet návrhy s ostatními, ale když si můžu vybrat, tak kreslím na papír. Ten je lehký, nikdy vám v něm nedojdou baterky, tužku taky nikdy nemusíte dobíjet a je to základní typ komunikace.
Je dobré se v technologiích orientovat, vyvíjejí se úžasnou rychlostí, a pokaždé když děláme přijímací pohovory, tak toho uchazeči v tomhle ohledu vědí mnohem víc než já. Ale myslím si, že nejdůležitější je pořád kreslení, malování a design v tradičním slova smyslu.
Přátelil se s Trnkou a Werichem, chystal se točit Hobita. Americký animátor Gene Deitch nedá na Prahu dopustit
Na začátku 60. let odcestoval ze Spojených států do tehdejšího Československa, aby pracoval jako režisér animovaných filmů. Zamiloval se, a i když do Československa vůbec nechtěl, tak zde prožil zbytek svého života. Bydlí na Malé Straně, v rohu má filmového Oscara, miluje jazz a kamarádí se s Ondřejem Havelkou. Jmenuje se Gene Deitch a jak sám říká, žije se mu v Praze spokojeně.
Pixar je ale úspěšný také právě díky té technologické nadstavbě. Můžete na nějakém detailu z nejznámějších filmů jako Příběh hraček, Hledá se Nemo nebo Auta posluchačům vysvětlit, jak fungují a v čem jsou vaše speciální počítačové techniky důležité?
Tohle je úžasné. To množství lidí, kteří tu vyvíjejí software a nástroje, díky kterým můžeme tvořit umění, jaké chceme dělat, to je hotový důl. Máme tolik nových pomůcek…
Velká věc, které si hned všimnete, je samozřejmě osvětlení. V Příběhu hraček jsme kdysi začínali s jednotlivými malými světýlky, která se pohybovala. Teď máme takzvané Ray Trace, sledování paprsků, což je metoda, která napodobuje skutečné světlo. Uvidíte to v Příběhu hraček 4, který letos půjde do kin. Ale i filmy už vyrobené jako Hledá se Nemo nebo Hledá se Dory jsou skvěle věrohodné a realistické co do osvětlení.
Další příklad – ve filmu Příšerky s.r.o. bylo složité udělat srst, protože srst nebo vlasy je těžké nejen ztvárnit, ale i nasvítit. V Příšerkách s.r.o. jsme proto měli velmi málo chlupatých postav. Sullivan, jeden z hlavních hrdinů, měl milióny chlupů, a to bylo nesmírně složité. Pak se ukázalo, že bude muset chodit po částečně reflexní podlaze, což znamenalo, že jsme ho museli vyrobit dvakrát, a to bylo v roce 2001 velmi těžké.
V dnešní době máme stovky postav, které mají vlasy, jak uvidíte v Příběhu hraček 4. Jsem tu už od prvního Příběhu hraček, co šel do kin roku 1995, a ten pokrok je ohromující. Nejen v nástrojích samotných, ale i v kreativním a uměleckém způsobu, jakým je ti nadaní lidé dnes ovládají. Pro mě coby klasického výtvarníka je právě tahle práce s kolegy, kteří k tvorbě využívají počítače, super zajímavá.
O jaké nové efekty se budete pokoušet v nejbližší době?
Teď se snažíme napodobovat reálný svět a tělesné chování, aby to bylo věrohodné. Myslím, že v budoucnu se u toho víc zaměříme na stylizaci.
Když potřebujeme prozkoumat svět hraček, jdeme do obchodů nebo muzeí s hračkami.
Vaší první velkou postavou je astronaut Buzz Lightyear, v češtině Buzz rakeťák z přelomového filmu Příběh hraček z 90. let. Buzz je také součástí výstavy Pixaru, kterou mohou posluchači až do května navštívit na pražském Výstavišti. Je tahle kresba vaší celoživotní značkou?
Měl jsem štěstí, že jsem byl součástí týmu, který Buzze stvořil. Byla to nesmírně zábavná práce a bylo velmi vzrušující tuhle postavu vymýšlet. Byli jsme fanoušky hraček i designu, takže jsme chodili po hračkářstvích a zkoumali, jak jsou hračky konstruované. A pak jsme vystavěli postavy, kterými jsme odvyprávěli příběh staršího plyšového nebo hadrového kovboje a novějšího kosmického hrdiny z plastu. Ano, je to asi můj nejznámější výtvor, ale to je v pořádku. Jsem velmi hrdý, že jsem byl u toho.
Jak takové zásadní postavy vznikají? Počítám, že inspirace vás přepadá na různých místech, třeba když jdete nakupovat, a není to tak, že chodíte postavu vysedět sem do studia…
Myslím, že nápady mohou přijít odkudkoli. Nejprve potřebujeme motiv příběhu. Tím mohou být hračky, ryby nebo auta… Pak črtáme a kreslíme, společně i o samotě, a radíme se, jak by svět toho příběhu mohl vypadat.
Ale zásadní věc, kterou v Pixaru děláme, a myslím, že jinde to výtvarníci dělají taky, to je výzkum. Takže když se potřebujeme dovědět něco o autech, navštěvujeme závody nebo autosalony. Když potřebujeme prozkoumat svět hraček, jdeme do obchodů nebo muzeí s hračkami. Právě to podle mě přináší autenticitu do animovaného světa, který tvoříme. Můžete navrhovat auta nebo hračky obecně, ale čím víc se do toho prostředí ponoříte, tím víc příběhů a možností se vám zjeví. Týká se to ale hlavně podoby – když si uvědomíte, jak se hračky vyrábějí a jak fungují, pomůže vám to vymyslet, jak by se měly chovat.
Takže pro mě je právě výzkum zásadní a taky je to jedna ze zábavných součástí celého procesu.
Když jsme v Pixaru pracovali na filmu Ratatouille, tak tvůrci vyrazili do Paříže. Pro Coco se zase inspirovali v Mexiku. Já jsem se podílel na Příběhu hraček 3, před kterým jsme se vypravili na skládky a smetiště. To zas tak vzrušující nebylo, nicméně nás to inspirovalo a nasměrovalo, co se výtvarné stránky týče.
Studio Pixar změnilo svět animovaných filmů. Výstava v Holešovicích mapuje 30 let jeho historie
Toy Story, Hledá se Nemo nebo Úžasňákovi. Aspoň na jeden z těchto filmů jste nejspíš vyrazili do kina se svými dětmi. Pokud ano, uvítala vás na plátně poskakující lampička – maskot animátorského studia Pixar. Na pražském holešovickém výstavišti začala výstava Pixar 30 let animace. Vojtěch Koval vám přiblíží, čím se toto studio zapsalo do historie animovaného filmu.
Dokonce chodíte i na studijní návštěvy do školek či jeslí, jak jsem zjistil. Co vám děti dovedou o hračkách prozradit?
Toho je tolik… Když u někoho pozorujete, jak se chová, ať je to dítě nebo dospělý, tak se toho spoustu dovíte o jeho přirozenosti, o tom, co ho zajímá, a bylo super okouzlující chodit do jeslí a vidět, jak si děti s hračkami hrají. Někdy je to docela drsné, takže v Příběhu hraček 3 najdete scénu ze třídy těch nejmladších a hračky skončí trochu zbité, protože děti si s nimi hrají dost hrubě. Pro dítě je to v pohodě, ale představte si to drama pro hračku, která skončí zmlácená.
Tyhle výpravy za hračkami nám taky nabízejí jiný úhel pohledu – pro hračku je i malé dítě obr. Zároveň se jako hračka dostanete na místa, kam dospělý nemůže, protože je moc veliký – toho využíváme v Příběhu hraček 4.
Měřítko je opravdu důležité, protože vám dá kontext. A v jeslích to vidíte, je to zábavné, uvědomíte si, jak opravdu vypadají ty malé stolky, výška věcí se v tom světě liší. Jakmile ho trochu pochopíme, tak můžeme uvažovat systematičtěji a práce je méně náročná. Už ten svět známe, takže ho můžeme ztvárnit.
Vdechnout emoce i autům
Vy jste celoživotním milovníkem aut, což se projevilo v animované sérii Pixaru nazvané právě Auta. V tomhle případě jste se zase hodně inspirovali na slavné dálnici Route 66, kterou obdivujete. Kolikrát jste ji projeli a co je na ní pro animovaný film tak fascinující?
Route 66, tam jsme vyslali mnoho týmů z našeho oddělení příběhů nebo z toho výtvarného. Všichni se tam vydali, těch výprav bylo asi šest. Já jsem se zúčastnil zřejmě té první, bylo to devět dní, tři auta a bylo to fantastické – tolik krásných výhledů, potkali jsme úžasné lidi…
Spali v motelu…
Ano, třeba ve slavném Blue Swallow a ve spoustě opravdu krásných motelů. Nemůžu se dočkat, až se tam vrátím. Je to jiný druh cestování než na dálnici, pomalejší a lyrický, s krásnými památkami podél cesty. A my jsme jeli od místa k místu, mluvili s lidmi, poznali jsme, jak žijí, posbírali skvělé historky, fotografovali jsme si prostředí.
Ženy tří republik: Hermína Týrlová, průkopnice českého animovaného filmu
Hermína Týrlová dokázala ve svých loutkových filmech vdechnout život hračkám i třeba klubku vlny. Stala se u nás i v zahraničí uznávanou průkopnicí českého animovaného filmu.
Sice jsme zhruba tušili, že naše fiktivní město Radiator Springs by mělo být jako odněkud z Arizony, ale chtěli jsme to prožít všemi smysly. Když si o tom přečtete v knize nebo se podíváte na video, tak dostanete někým už editovanou verzi. Je potřeba tam vyrazit, cítit ten vzduch, potkat lidi.
Já jsem dokonce po cestě sbíral vzorky půdy. Někde je oranžová hlína, jinde rudá, nebo dokonce nachová. Teprve v terénu si uvědomíte, jaké to tam je, a snad se nám to podařilo přenést do filmu. Vyrazili jsme i jinam, na všemožné vedlejší silnice Kalifornie a vůbec Jihozápadu, prostě abychom se jimi vizuálně inspirovali.
Jak těžké je u filmu jako Auta udělat z toho plechového světa bez duše takový, aby auta obživla a bylo to uvěřitelné?
Myslím, že jsme chtěli věnovat pozornost tomu, jak auta vypadají a jakým jazykem mluví. Takže jsme tvrdě pracovali na tom, abychom porozuměli tomu, jak se vyrábějí, tvarují, jak vypadají a získali celistvý obrázek odvětví. Největší výzvou jsou pusa a oči, na ty jsme se soustředili, aby fungovaly.
Skvělou práci odvedli animátoři, protože klíčové je přesvědčivé herectví. Oni dokázali experimentovat s pohyby a chováním aut tak, aby se dokázala vyjádřit a měla emoce, a přitom příliš neporušovala pravidla hmoty a byla uvěřitelná, protože auta jsou statické věci. Ale když většinu pravidel dodržíte, tak vám to dá trochu svobodnou ruku právě u pusy a očí.
Díky tomu, jak jsme auta do detailu studovali, tak jsme si dovedli navzájem říct, pokud některé efekty byly přehnané. Když auto moc poskakuje, tak už nevypadá jako auto. Každé auto bylo samostatnou výzvou, a coby milovníka aut mě ta práce moc bavila.
Steve věděl, co na diváky funguje
Dlouhá léta vám šéfoval Steve Jobs, který kdysi firmu Pixar nasměroval právě k tvorbě animovaných filmů a teď se tu po něm jmenuje tato hlavní budova ve vašem areálu u San Franciska. Řídil Steve Jobs podnik, anebo chtěl i tvořit?
Ne tak často, aspoň co já vím. Ale pamatuju si, že jsem jednou pracoval dlouho do večera, vyráběli jsme zrovna film Život brouka. Už byla tma, já jsem zkoušel vyřešit nějaký problém, po celé kanceláři se mi válely papíry a on přišel dovnitř a říká: „Ahoj, jak to jde?“ Já mu povídám, že docela dobře. On na to, že to tak vypadá, byl nadšený, začal se smát a ukázal mi palec nahoru.
Myslím, že ho všichni ti talentovaní lidi tady inspirovali. Vídal jsem ho při tvůrčích poradách, kde jsme se šéfy řešili, jak postavit příběh a jakým směrem se má film ubírat. Do toho se zapojoval a byl v tom neocenitelný. O rychlý úspěch Pixaru se zasloužili jeho vedení a Steve, který věděl, co funguje na obecenstvo. Pamatuji si schůzku, na které jsme řešili plakáty k filmu. On hned věděl, jaký bychom měli vyrobit, a měl k tomu skvělé poznámky. Takže si myslím, že jeho tvůrčí myšlení bylo velmi široké a že věřil tomu, jak jeho nadaní zaměstnanci dělají svou práci.
Četl jsem, že když Steve Jobs vlastnil zároveň Apple i Pixar, tak vždycky v pátek úřadoval odsud z Pixaru a jeho obchodní partneři prý milovali, když s ním měli schůzku právě v pátek, protože tady býval uvolněnější. Je to pravda?
Majetek si s sebou do hrobu neodnesete, říká Pavel Zavadil. Inspiroval ho Steve Jobs
Jestli někdo vypadá jako reklama na štěstí a spokojenost, je to on. A svůj postoj k životu nijak neskrývá. „Často říkávám, že celý můj život je dovolená,” usmívá se v rozhovoru s Lucií Výbornou podnikatel a donátor Světlušky Pavel Zavadil.
No, to nevím (usmívá se). Pamatuji si, že tu býval v některé dny v týdnu, zažil jsem několik setkání s ním, jak jsem říkal, a každé bylo velmi inspirativní. Byl to velmi vášnivý člověk, rázný, chytrý a rafinovaný. Jako člen výtvarného oddělení jsem se s ním nesetkával tak často, ale jednou jsem měl to štěstí, že jsem s ním šel na oběd. Byl to jeden z nejpříjemnějších lidí, které jsem kdy potkal, a nesmírně nám tu schází jeho nadání a to, jak chápal podstatu věcí.
V roce 2006 prodal Steve Jobs Pixar společnosti Walt Disney za částku, která v naší české měně dnes přesahuje 150 miliard, sám pak usedl u Disneyho v představenstvu a Pixar se stal dceřinou společností. Ale ani znalci vašich filmů si to často neuvědomí, jeden mi cestou sem psal, že Pixar dělá ještě lepší filmy než Disney…
(směje se)
... tak mu říkám, ale oni JSOU Disney… Na tom je znát, že vy jste s Disneym sice už před sloučením úzce spolupracovali, ale teď si ho naopak držíte dost od těla a máte velkou autonomii, je to tak?
Ano a Steve v tom byl úžasný, jak dokázal spolupracovat s Disneym a uzavřít ten obchod. Trval na tom a bylo pro něj důležité, aby naše firemní kultura zůstala samostatná. Takže my jsme Disney ze Severní Kalifornie a on si dal záležet, abychom si uchovali svou DNA, oddělenou od Disneyho v Jižní Kalifornii.
Myslím, že k několika málo změnám došlo, ale pro Disneyho jsme pracovali i předtím a teď nás prostě vlastní. Steve nás chránil, aby nás neovládli příliš silně, a díky tomu můžeme být samostatnější, jeho vliv zřejmě zafungoval. Vlastně jsem nezaznamenal moc změn, když nás Disney koupil. Mnohem víc jsem jich pocítil, když Steve zemřel. Opravdu tu schází, měl velký vliv na to, co děláme, takže jeho odchod, to byla asi větší změna.
Herci? Nejde o to, jak známí jsou, ale jestli se umí do postavy vžít
Vy tu máte nahrávací studio a u něj jakousi zeď slávy, kam se podepisují hollywoodští i jiní herci, kteří přišli propůjčit hlas vašim postavám. Býval to třeba Paul Newman, na zdi je podpis Toma Hankse, vaši životní postavu Buzze namluvil Tim Allen.
Jak to funguje – setkáváte se vy, tvůrci těla, s těmi, kteří dodávají duši, abyste si řekli své představy o celku?
Ne tak často, takhle to moc nefunguje. Obvykle je to tak, že máme postavu, kterou chceme ztvárnit a začneme pracovat na její podobě. Pak přijde režisér a řekne svou představu – jakou by ta postava měla mít osobnost, jakou roli by měla hrát v příběhu a o kterých hercích uvažuje. Může osobně někoho preferovat – konkrétní osobu, nebo typ. My pokračujeme ve výtvarné práci a už s ní býváme dost daleko a model postavy je víceméně hotový, když dojde na nahrávání hlasu. Komu je setkání s herci nejvíc k užitku, to jsou podle mě animátoři.
Proč právě oni?
Dívají se na hodně videí s vybranými herci. Snažíme se je při namlouvání postav nahrávat a animátoři si to pak pouštějí. Všímají si, jaké má herec návyky, jak se chová, pohybuje, jak se vyjadřuje, na čem je založený jeho charakter. Z toho pak animátoři těží a to, co zjistili, uplatňují při své práci na postavě.
Moje místo je ve výtvarném týmu, ale co miluji, to je právě ta spolupráce. Výtvarnou stránku vyrobí moje skupina, ale pak to jde k lidem, kteří opravdu rozumějí psychologii postavy a osobnosti, a všichni jsme tým. Při práci na Příběhu hraček 4 nám zrovna teď chodí nové sekvence, jsou to jen takové nákresy, a já si říkám: „Jo, to vypadá docela dobře.“ Ale když se do toho pak vloží animace a vdechne postavám život, doplní dialogy, to je magické, tak inspirující!
Co je tedy důležité u těch, co ty dialogy tvoří a stávají se hlasy vašich postav?
Úkol nezní získat za každou cenu velká jména, ale zkusit najít dobré herce, tak je to postavené. Úspěch animace je totiž na jejich výkonu naprosto závislý. Takže nejde o jméno, ale o schopnost vžít se do dané postavy.
Mě vždycky moc těší, když se moje práce dostane k někomu dalšímu a on ji vylepší.
My výtvarníci jsme v tomhle trochu stranou, s herci moc nepřijdeme do kontaktu, to je věc režisérů. Celek pak ale vypadá krásně a já vždycky obdivuju, jak svěže to vypadá, když hlas postavy odpovídá tomu, jak byla výtvarně navržená. Tohle kouzlo je jedním z důvodů, proč to děláme.
A stane se vám někdy opak? Tedy že slyšíte svou postavu mluvit, a nejste spokojený s tím, jak ji herec pojal hlasově? Tedy kam ji posunul a jak celkově působí?
Asi nikdy to není úplně přesně podle vaší představy, ale to je na tom to krásné.
Režisér má nějakou představu nebo záměr, vy se snažíte to výtvarně naplnit a pak přímo spolupracujeme s výtvarníky, kteří postavy tvarují a staví – stínují je, dodávají jim hmatatelnou podobu. A mě vždycky moc těší, když se moje práce dostane k někomu dalšímu a on ji vylepší. A většinou se to stane.
Takže v 99 procentech případů jsem nadšený, jak se postava vyvíjí a vylepšuje. Většinou to neodpovídá mé představě, protože je to ještě mnohem lepší, než jak jsem si to představit dovedl. Každý tu odvádí tu nejlepší práci a je to vlastně taková štafeta, při které když předám kolík dál, tak běží rychleji a lépe.
A já si opravdu užívám ta překvapení a tu inspiraci od lidí, kteří postavu obohatí svým hlasovým nadáním nebo animací. Ale třeba i práce se světlem je pro vyprávění příběhů tak zásadní a dohromady to dá celek, který si sami nedovedete představit.
Příběh hraček 4, to je animovaný film, který půjde do amerických kin letos v červnu. Dnešní Host Radiožurnálu, kreslíř a přední výtvarník Pixaru Bob Pauley se na jeho vzniku také podílí. Co je základem úspěšného animovaného filmu 21. století?
Dobrá otázka… no myslím si, že je to stále ta odvěká otázka toho, jak vyprávět příběhy, se kterými se lidé ztotožní. Takže je potřeba mluvit s lidmi, znát své publikum a kontext světa, ve kterém žijeme.
Je to tedy starý problém, ale zároveň nový, protože svět se samozřejmě mění a také máme k dispozici spoustu nových technologií. Jde o to udržet rovnováhu mezi tradičním řemeslem, tedy tradiční výtvarnou animací, a používáním nových nástrojů. A vyprávět příběhy, které souzní s lidmi dnešní doby.
Každá hračka vidí svět z jiné perspektivy
Na co konkrétně se tedy mohou těšit milovníci série Příběh hraček, která bude mít v červnu 2019 čtvrté pokračování?
No, ušli jsme kus cesty, výroba trvala několik let. Hodně lidí si myslelo, že Příběh hraček skončí třetím dílem, ale příběh pokračuje.
Potřebovali jsme ho zas někam posunout, takže se diváci shledají s některými postavami, které delší dobu neviděli, konkrétně s Bo Peep, která se vrátí do života Woodyho, jednoho z hlavních hrdinů.
Je to nádherný film, v širokoúhlém formátu, což je pro nás vzrušující, protože předešlé Příběhy hraček byly v klasickém formátu.
Snad si lidé všimnou, jak se významně proměnil Woody, a nevětší radost mám z nových postav, na ty se vždycky zaměřuju.
O některých ještě nesmíte mluvit, jak jsem pochopil, ale něco snad říct můžete…
Třeba Ducky a Bunny, postavy kachny a králíka, to jsou nové plyšové hračky ze zábavního parku a je to legrace, protože existují různá kulturní prostředí, odkud hračky pocházejí.
Před časem jsme vyrobili krátký film nazvaný Partysaurus Rex – o hračkách, které žijí ve vaně a mají svůj vlastní svět. A Ducky s Bunnym, ti jsou z lunaparku a vidí svět zase z jiné perspektivy. Jsou to moc zábavné postavy, mám z nich radost, stejně jako z dalších nováčků.
Rád bych vám řekl víc, ale musíte zkrátka vyrazit do kina a vidět to. Myslím, že je to fascinující po vizuální stránce. Doufám, že si lidi Příběh hraček 4 zamilují, ten příběh je… no budu vás prostě muset nechat, ať se na něj jdete sami podívat.
Bob Pauley, kreslíř a výtvarník animovaných filmů ze studia Pixar v Kalifornii byl dnešním Hostem Radiožurnálu, díky za to.
Bylo mi potěšením, děkuju mnohokrát.
A kdo se těšíte na nový Příběh hraček, můžete se přijít naladit na pražské Výstaviště, kde až do 26. května najdete expozici studia Pixar včetně tvorby Boba Pauleyho.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
