Přepis: Jak to vidí Thomas Kulidakis – 14. dubna 2022

14. duben 2022

Hostem byl filmař a fotograf Jan Eliáš Svatoš. 

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vítejte u rozhovoru na aktuální témata. Dobrý den všem přeje Zita Senková. Jsem moc ráda, že pozvání přijal Jan Eliáš Svatoš, dokumentarista a filmový režisér a také dlouholetý spolupracovník Českého rozhlasu Dvojka. Honzo, já vítám, dobrý den.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Krásné dobré ráno, děkuju za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Rádo se stalo, nahlédneme společně do světa vzdáleného přes 700 let. Jaké byly tehdejší ambice a vize našich předků, najdeme paralely s dneškem, čím se vyznačovalo království v srdci Evropy, na jakých hodnotách staví současný český stát a naše společnost. Otázek bude samozřejmě mnohem více, přeji nerušený poslech. Svoji filmografii, Honzo, si rozšířilo o nový snímek, který se už promítá. Ve vybraných kinech v České republice je to celovečerní historický dokumentární film až zařve lev. Je to netradiční pohled na dvě velké postavy středověkých dějin našich dějin slavného krále, Přemysla Otakara II., krále Železného a Zlatého. Jak se mu říkalo a Odorika františkánského mnicha a řekla bych docela zapomenutého nebo nepříliš známého poutníka s českými kořeny. Cyril Höschl, psychiatr ten komentoval svůj snímek slovy, filmová meditace o moci, životě smrti a evropských dějinách. Jak by si to charakterizoval ty sám možná i s odstupem?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak on to krásné shrnul, ten odstup bych asi potřeboval, ho budu ho potřebovat třeba aspoň rok a létá jeho definice se mi moc líbí, protože on ten film je velmi netypicky vizuálně i dramaturgicky zpracován, protože to je vlastně jakoby dialog, byť je to dokumentární film, tak zároveň kombinuje i prvky hrané nebo fikční. Pochopitelně to snaha, je to historické téma, zbavit takových těch děsivých momentů pro laickou veřejnost, mnoho jmen, mnoho komplikovaných rodinných vztahů, mnoho letopočtů, co nemáme rádi vlastně ze školního dějepisu. A mám obrovskou radost, že dneska ještě mi chodí zprávy, že lidé píšou, že na ten film jdou třeba po druhé do kina, anebo že si shání literaturu a chtějí se dovědět víc, tak z toho mám jako režisér obrovskou, obrovskou radost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Přiznám se, že jsem také pátrala v knihovnách v knihkupectvích. Dokonce jsem přečetla několik diplomových prací, abych se maximálně jaksi dostala ne do obrazu, ale samozřejmě dostudovala celou, celou řadu nejrůznějších detailů, i když musím říct, že vlastně ty dvě hodiny, co trvá ten snímek. Tak to je skutečně vlastně hodina dějepisu velmi atraktivní i zeměpisu, protože vlastně jste procestovali společně s kameramankou Romy Strakovou, několik evropských zemí, jaký je podle tebe povědomí současné společnosti o dění před dobrými 700 lety, jaký je zájem, možná to pozoruješ i na těch reakcích Otakarskou tématiku o epochu přemyslovského státu.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Já vidím takové dvě roviny. Jednak si myslím, že Češi mají historii rádi, o tom svědčí velká obliba historických románů. Svědčí o tom třeba i obrovská poslechovost pořadu tedy tady kdo má sjeté Toulky českou minulostí. Svědčí k tomu i tradice, která tady byla od dob spisovatele, jako byl Jirásek nebo Otakar Vávra jeho film. Já si myslím, že Češi mají historii velmi rádi. Pak je ta druhá rovina, která je v dnešní době infotainmentu, kdy prostě ty dějiny se smršťují. On to říkal Martin Výhoda, že čím, jak putujeme dopředu, tak ten pojem středověk se stále zužuje, protože lidstvo není schopné pojmout všechny epochy, všechna jména, postupně se selektují. My to krásně vidíme na českých bankovkách, kde postupně zmizel Přemysl I. Otakar, tak ten děd vlastně našeho Přemysla II. Otakara potom svatá Anežka. Zůstal tam teďka jednom Karel IV. Jak dlouho tam bude, nikdo neví, když přijde euro, tak to zmizí, ale je to vlastně tímto způsobem redukováno. A ještě bych asi citoval Milenu Bartlovou, se kterou jsme také spolupracovali, dokonce i natáčeli. Ona říkala takovou děsivou věc, že vlastně v hodinách dějin umění zaměřených na středověk, tak byla překvapená třeba, že přijdou mladí lidé a říkají a baví se s ním naprosto seriózně, že je ten slavný seriál Hra o trůny, kde jsou ty draci, jestli to je teda právě ten středověk, včetně těch draků. To znamená, že vlastně v dnešní době, kdy máme různé filmy, tak se trošku i stírá taková ta, ten kritický odstup k těm dějinám. Což je trošku děsivé, protože máme tady obrovské filmy a fantasy žánry. A už zdá se, že ty hranice se mezitím různě jakoby rozvolňují. Já mám teda zprávy, že ten film náš je vlastně snahou nějakou atraktivnější, formou nezvyklou formou, vrátit se k těm kořenům, protože jsou ty dějiny z mého úhlu pohledu velmi důležité a obohacující.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nakolik je zmapován, když si i studoval vlastně kvanta nejrůznější literatury i dobové prameny, zmapován život právě Přemysla Otakara II.?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak on je zmapován poměrně hutně, je obrovské množství monografii, méně už tak /nesrozumitelné/, byť tady se v poslední době také objevují různé publikace, ale bych řekl, že je známějším mnohem v Itálii ve /nesrozumitelné/, kde se narodil, byť má teda české kořeny. U toho Otakara ale je zároveň zajímavé to, že ty monografie v některých ódech třeba něco vynechávají nebo něčemu se věnují méně. A to byl vlastně důvod, proč já jsem ten film chtěl udělat, protože já nejsem historik, ale mám historii odmala neuvěřitelně rád. My jsme zcestovali všechny možné zříceniny s rodiči a s tátou. A vlastně mám rád třeba i dějiny umění, mám rád historii astronomie a vlastní některé ty prvky, když se potom bavíte s historiky, tak oni třeba jako, když jsem dělali různé rešerše, tak jsem měl obrovskou radost, když jsem se jich ptal na nějaké zapomenuté artefakty, když oni třeba řekli, že to ani nevím, že existuje nebo nás nenapadá, co bychom vám na to řekli, to je dobrá otázka. Tímto způsobem jsme se snažili vlastně budovat ten příběh. Já jsem prostě napsal několik několik měsíců. Přepisoval ho až vlastně to dospělo do té míry, kdy teďka vlastně v kině zní z ústy Františka Němce, který vlastně mluví Přemysla Otakara Igora Bareše, který mluví hlas Odorika. To znamená, že vlastně máme toho hodně, ale relativně některé věci se zapomínají, opomíjejí z toho důvodu, že v dnešní době nás samozřejmě zajímat, tomu se říká prezentismus, když se díváme do historie, tak nás zajímá politika, intriky. Mě zajímaly ale věci spjaté právě třeba s tou astronomii nebo tehdy samozřejmě to byla dnešní optikou bychom se tomu možná vysmáli. To byli, že lidé věřili v souhvě, vlastně ve znamení zvěrokruhu, ale ono se tomu právě smát nemůžeme. Stejně tak se nemůžeme smát tomu, že ti lidé dělali věci, které souviseli s vírou. Historik nemusí být věřící křesťan, ale nemůže vlastně to odsunout na druhou kolej a říkat, že to vlastně nebylo důležité. Bylo to důležité, bylo to důležité obzvlášť v době posledních Přemyslovců i v době Lucemburků. Možná později potom nastupuje královská propaganda Promotion Habsburk, kdy už ty králové si fakt staví honosná sídla a hlavně to zdobí, aby to vypadalo lépe před ostatními panovníky. Ale věřím tomu, že přemyslovští králové to dělali ze srdce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Existovala tedy něco jako vladařská propaganda také za Přemysla II.?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Já to slovo nemám rád, protože ono je moderní a můžeme ale určitě zmínit to, že pokud jste byl král, tak pochopitelně musel mít nějakou hlásnou troubu, který to zdůrazňoval a teď jde o to, jak to moc upřímné bylo. Takže Přemysl Otakar rozhodně měl na dvoře umělce, měl tady trubadúry, Minesengry, který ho opěvovali. Byli za to placeni, tak to se většinou pozná tak, že když ten král potom zemřel, tak ty trubadúři potom jako zmizeli do jiného tábora, tam pěli zase písně na někoho, kdo, kdo žil a kdo byl úspěšný. Nicméně u Přemysla Otakara je zajímavé to, že vlastně ne všichni trubadúři po jeho smrti odešli do těch táborů. Jsou známé třeba Kolmarská kronika, kde i když vyhrál Rudolf Habsburský, tak vlastně do nepřátelské kroniky byl vkopírován /nesrozumitelné/ českého krále, že to je obrovská ztráta pro křesťanský svět. A to trošku značí to, že to nebyl ten aut arts, ten /nesrozumitelné/ nepřítele jak ho Habsburkové vlastně usilovně potom několik desítek ale i stovek let vlastně líčili jako nepřítele, uzurpátora, mocichtivého vladaře, který byl bohatý, zazobaný. Měl ty, to stříbro a ty Habsburkové to jako zbavili ty rakouské země a Štyrského toho českého tyrana, tak to teda úplně nebylo. Bohužel i tohle, ta propaganda opravdu habsburská, dneska tady ještě kořeny má a spousta lidí toho Otakara vnímá, že vlastně to Moravské /nesrozumitelné/ skoro přejí, že tam vlastně padl ten, který tedy teda pozval v uvozovkách ty Němce a vlastně tiskl chudák i českou šlechtu. Ono to tak prostě nebylo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Koluje do dnes i nějaký mýtus o té době před 700 lety?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak rozhodně jsou mýty, které mě na tom hodně zajímalo, vlastně čemu i ti lidé věřili, čemu, čeho se báli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nebo názorové stereotypy, jaké existovaly v té době?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak bezesporu tam jeden z těch stereotypů byl dneska, je to takový krásný pohled, když si člověk pustí pořad diskuzní historiků v televizi a sedí tam historikové kolem kulatého stolu a téma je vpád Tatarů do středověké Evropy, který předcházel Přemyslově vládě. Dneska už víme, že pravděpodobně to bylo trošku jako nadnesené, že oni nebyli tak hrozní, že si hodně pomáhal jako šířením těch děsivých jako storek a příběhů, že to nebylo tak kruté. Ale já si myslím, že to vlastně strašně zkresluje tu dobu, protože možná mají pravdu, ale když se přeneseme zpátky do té doby, tak vlastně ty lidé to nevěděli, že to je zkreslené. Ty lidé, lidé se vyprávěli příběhy a oni tomu věřili. A to je rozdíl, když něco takového ve skutečnosti je a když potom věříte, že to může být horší. Tak v té době se to potom chová jako reálné a to je rozdíl. To si myslím, že nesmíme dělat, protože je něco jednoduchého tady mluvit u stolu a mít za rohy svačinu a vědět, že prostě svět se nezbortí nebo žít v době, kdy z toho východního horizontu skutečně mohlo vyjít slunce nebo se tam mohla objevit armáda tatarských nájezdníků, kteří rozsévali hrůzu a byli krutí. A ty lidé neviděli nic o planetě Zemi ve vesmíru a měli prostě strach. A tenkrát vlastně ty poslání, /nesrozumitelné/ putoval na východ, tak byla snaha zjistit, jestli ten Tataros, odkud ti Tataři dostali údajně své jméno, tak jestli to je skutečně propast, jestli tam jsou plameny, anebo jestli tam je někdo, s kým se papež může třeba domluvit. A teprve potom se to začalo zjišťovat pomocí různých výprav, právě těchto františkánských mnichů, kteří byli unikátní a velmi zdatní proto, podniknout tu cestu, protože byli vlastně chodí. Neměli co ztratit, hodně jich zemřelo. /nesrozumitelné/ se vrátil, ale Odorik byl jeden z těch naprosto dokonalých cestovatelů nebo dokonalých, naprosto vlastně talentovaných cestovatelů, který uměl jazyky. Možná proto, že měl ty české kořeny. Češi jsou dobří hudebníci, mají hudební sluch a myslím si, že tohle mají /nesrozumitelné/ hodně společného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Blahoslavený Odorik jde z Pordenone, zvaný.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Je to tak, blahoslavený Odorik nebo někde se mu říká česky Oldřich Čech, protože to jméno Odolrikus, Ulrich, německy tam je nádherné to, že vlastně je to opět doklad toho. Dneska se dějiny hodně zkreslí, vytrhávají a zneužívají i různými politickými uskupeními. Je to i případ Přemysla II. Otakara nebo i toho Odorika, ale, když se podíváme na jejich rodokmeny, tak zjistíme, že neexistuje nic jako, že bychom řekli, že Přemysl Otakar II. nebo stejně Karel IV. nebyli čistokrevní Češi. To se prostě vůbec takto neřešilo. U Odorika je to to samé. On měl pravděpodobně za Čecha otce, ale matka byla Forlánka. Je to vlastně v Evropě to ve středověku bylo důležité, jestli jste křesťan, upřímný křesťan. Vnímali hrozbu z východu, koneckonců my to znamená skoro dneska také, že z toho východu občas přijde hrozba. Někdy z toho západu, když se podíváme na naší historii, ale on to české království, které tady vlastně rozkvétalo za posledních Přemyslovců, si uvědomovalo dobře, obě dvě ty rizika, které tady politicky byly. Proto možná ten Přemysl ten stát protáhl na jih, což je pro mě strašně velké překvapení, protože si člověk uvědomí, že za jeho vlády už tady byly první vlaštovky renesance, ozvěny antiky. Já jsem pochopil, proč mám rád řecké mýty, mytologii a možná i ty hvězdy, které vlastně, my tady máme obrovskou tradici hvězdářství. Přemyslův hvězdný glóbus, který jsme natáčeli, který bohužel není v Čechách, ale na řece /nesrozumitelné/. Taky unikátní přístroj moderní, který bude fungovat na milimetr přesně ještě za 10 000 let. Dneska glóby, které vidíme v obchodu, tak ty prostě nefungují. To je něco unikátní a my se té době sněme, si říkám, to byla doba králů a princezen. Ale ono to tak nebylo. Ten přemyslovský dvůr byl naprosto unikátně vzdělaný. Byl vlastně i politicky nebo i filozoficky, hodnotově byl na úplně jiné úrovni a ta doba mě prostě strašně přitahovala a přitahuje pořád.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká Jan Eliáš Svatoš, dokumentarista a režisér, autor celovečerního historického dokumentu o českém králi Přemyslu Otakaru II. a cestovateli mnichovi Odorikovi. Říká se, že historie se opakuje. Ten životní příběh Přemysla Otakara II. je plný bojů, intrik, úspěchu ale touhy po uznání po lásce, je tam závratný vzestupy. Strmý pád, smrt na bojišti. Našli bychom asi Honzo, nejednu paralelu s dneškem. Mimochodem, jak jsem se dočetla, ono to vlastně vyplývá i z tvých slov už ve středověku řešili mnoho věcí, kterými čelíme nebo jsme konfrontováni my v současnosti, ale třeba i ukradené duševní vlastnictví.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak ono těch paralel je tam celá doba, někdy je správné, že člověk je tam hledá, někdy pochopitelně ta doba byla jiná, ale jsou tam některé věci, které se opakují. Ona je vůbec otázka, jestli se ty dějiny opakují. Teďka nedávno Miloš Čermák vlastně zalekl otázku v plén, jestli to tak skutečně je. Protože pochopitelné, mění se doba, mění se i /nesrozumitelné/, mění se lidé. Já mám spíš takovou představu, že ty dějiny jsou v takové spirále. To znamená, že vlastně oni se neopakuji nikdy úplně stoprocentně, ale vznikají tam věci, jako říkal George /nesrozumitelné/, kdo nezná svojí minulost, bude nucený opakovat, v uvozovkách. Já si myslím, že to se děje. Těch paralel pochopitelně, když jsem v tom ležel 5 let, tak jsem i vzhledem k tomu, kde se psal scénář nebo teďka když šel film do kin, tak zase vidíte věci, které vám přijdou, že jsou podobné nebo mají stejný princip. Připomenu třeba to, když člověka i teďka v souvislosti s tím, co se děje ve světě, když se politikové pozastavují, že někdo porušil pravidla, ženevské konvence, nebo že to se nejedná podle nějakých ústavních pravidel, jsme z toho strašně překvapení. Doba Přemysla Otakara, Přemysla II. Otakara v době, kdy vlastně válka, bitva na Moravském poli. To byla doba rytířská. Přemysl Otakar byl vlastně známý tím, že vlastně praktikoval rytířství na té nejvyšší úrovni se všemi ctnostmi. A pro to vlastně ta jeho smrt, protože Rudolf II., Rudolf Habsburský byl o několik desítek let starší a věděl, že se s ním nemůže setkat, to bylo zvykem, tak on vyčlenil tenkrát tu zálohu, která mu vpadla z boku vlastně do armády, což bylo prostě naprosto rytířské. Ale kdo se na to dneska ptá, jestli to vlastně věc, který byla z pohledu rytíře, prostě něco naprosto zostuzeného, potupného. I tak potom Přemysl Otakar skončil, že jo nestačil ho zabít, že ho vlastně propodali, trápili, vyslíkli, vláčeli a ještě na jeho papuli, než mu rozsekli tu hlavu vedví. Naprosto nedůstojný konec krále. Ty králové se zajímali, brali se výkupné, tamto prostě bylo úplně šílené. Ale kdo sen a to dneska ptá. Je to taková ta a Přemysl byl zaskočen. On byl, on předpokládal, že já, když jsem rytíř a bojuju na rovinu, takže tak musí bojovat všichni. A to je, to mi přijde vlastně velmi, že člověk jako by měl být připravený skoro všechno. Ono to tak jako nejde, ale mělo, měli bychom tak být. A máme tady Odorika, který bojoval v jeho cestopisech, když to porovnáme třeba Mandevela nebo s Marcem Polem. Marco Polo byl bohatý cestovatel, kupec, toho zajímaly počty zboží. A Mandevela byl člověk, který potom vlastně jakoby si v uvozovkách tedy vypůjčil Odorikův cestopis. Dneska bychom řekli asi plagiát, když v té době to vnímali určitě jinak. Ale co je pointa, že Odorik jakožto Františkán byl velmi kriticky uvažující cestovatel. Muž, který pozoroval, když se mu něco nezdálo, tak říkal, to asi není pravda, nebo dokonce vyvracel mýty. Ten boj s dezinformacemi a s fake news, to znamená, že Mandevela, který potom nakonec ten jeho cestopis vzal a přišlo mu to moc strohé, jako realistické, tak tam dodal ty jednohlavé obry, dvouhlavé lidi, lid s psími hlavami. A potom z toho byla druhá nejprodávanější kniha, nejčtenější kniha po Bibli a mělo to obrovský úspěch. Já myslím, že ten princip, ten, ten vzorec je stále stejný. S dnešní dobou, když chápeme, že někteří lidé mají zatemněný mysl a vyhledávají ty dezinformace nebo jsou tím fascinováni. Já si myslím, že až tak zas tak nového, což to nic není, ale možná je to trošku uklidňující a děsivé zároveň. Člověk zjišťuje, že co se tady bylo odjakživa. A jenom prostě měníme, teďka musíme s tím něco dělat. Nemůžeme jenom zůstat sedět, je to neustálý boj jako Odorik.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mění se tak trochu kulisy.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Přesně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když si se zmínil o té bitvě na Moravském poli, ve kterém, ve které teda Přemysl II. Otakar padl, tak v podstatě Rudolf Habsburský potvrdil jakési to geopolitické uspořádání Evropy, které svým způsobem přetrvalo do roku 1918. Řečeno tím současným aktuálním slovníkem 21. století, šlo o to, kdo bude ten lídr v Evropě, ve střední Evropě?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Ve Střední Evropě rozhodně, a to právě jakoby na tomto, ta parta, ta pointa je taková, že skutečně Rudolf Habsburský byl velmi geniální politik. Teďka dejme stranou, jakými prostředky to dělal, ale on to dokázal odhadnout. Bohužel teda ku škodě našeho českého krále tehdy. Ale přesně tak Rakousko-Uhersko zůstalo tady a ta, ta koncepce byla jeho, protože Přemysl Otakar I. byl opravdu ten člověk, který vlastně jako uvažoval o tom, že Praha a Vídeň tam vzbudil, vlastně zřídil kancléřství ve Vídni, tak pobýval po Praze nejčastěji. On chtěl vlastně, neměl na to čas pochopitelně. Ale je to věc, potom samozřejmě vás děsí, když jsme dělali rešerši, jeli jsme do Rakouska. Takže bych teda čekal, že vlastně, když jste vítězové, tak budete trošku nad věcí, ale vlastně jakým způsobem ještě většina a Rakušanů vnímá středověkou historii své země, to mně přišlo úplně neuvěřitelné, protože oni s tím mají velký problém, protože ono je tam Habsburk. Je tam Franta, František Josef II. a Sisinka, to všechno vlastně jde. Ale vlastně, když řeknete, že Přemysl, připomenete, že Přemysl založil /nesrozumitelné/ nebo, že se podílel na vzezdmutí Vídně, tak narazíte, protože to je skoro jakoby té eliminováno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A vědí to?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
No, jsou mladí historikové, kde se to mění, kde vlastně jakoby už to ale on člověk potom pochopí, proč některé památky s Přemyslem prostě se nezachovaly, proč byly naopak likvidovány. On existuje pojem /nesrozumitelné/, což je pojem, který měli už starověcí Římané. Císařové tedy, když porazili nějakého úhlavního nepřítele, tak nestačilo pouze zlikvidovat jeho fyzicky, ale potom likvidovali všechno, včetně zásluhy, obraceli je. Potom pochopíme, proč Přemyslovo srdce, které bylo pohřbeno ve Vídni, prostě zmizelo. To místo se nezachovalo, nikoho to nezajímalo. Anebo, když my jsme v Dolních Rakousích nalezli místo, kde skutečně on zemřel, tedy s nejvyšší pravděpodobností. A tam, tam je to úplně nezajímavá historie. My to v tom filmu vlastně ukazujeme, nechci teďka říkat pointu dopředu, abych nedělal spoiler. Ale je to neuvěřitelné, vlastně překvapuje mě to, hodně mě to překvapilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když se podíváme vlastně, jakými tituly a územími se pyšnil Přemysl II. Otakar, vybudoval panství, tituly. Král český, moravský, vévoda rakouský, štýrský, korutánský /nesrozumitelné/.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
To byla obrovská sbírka zemí, pochopitelně asi to bylo příliš velké. Velké jsou stále pravdu, když Rakušanů dneska říkat, že Rudolf Habsburský přišel do Vídně vlastně ze Švýcarska, tak to se úplně otřepou. A ona to je vlastně pravda. On nebyl rodilý Rakušan, ale přišel vlastně zatím. Viděl to, tu koncepci. Určitě viděl, že to je věc, která je geniální a vlastně i potom vlastně, kdy zemřel Rudolf I. Tak dalšího jeho potomci třeba vévoda Rudolf IV. Ten pobýval na dvoře Karla IV, protože vzhlížel k Čechům, protože my jsme skutečně byli, za Karla IV. se dotáhla ta myšlenka, ale vlastně ta historie prostě středověká prostě v Rakousku ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak vnímáš právě postavení České republiky v té současné Evropě, co na dnes třeba politici říkají svými činy, svým chováním, svou rétorikou?

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak ona je jedna věc, že kolikrát člověk slyší, jak předchozí vláda nebo i jiní politikové, když se často citují Masaryka a dokonce Karla IV., což je pochopitelně doba úplně, úplně jiná, takže evidentně jakoby je podle mého ta historie lidi naše zajímají, ale myslím si, že trošku potom pokulhávají ty, ty činy. V dnešní době je prostě to, že vlastně jsme se tady bavili o propagandě nebo promotion, takže vlastně je to přebytek těmi informacemi, když se něco člověk dělá. Potom je u toho vyfotografován a potom, jestli to skutečně tak je, takže vlastně já myslím, že my máme navazovat. Pro mě asi je jako jakoby nejaktuálnější, je to, že vlastně ty Čechy, když se dívá do té historie, tam tohle vidí nebo může najít inspiraci. Může tam do ní utíkat se anebo v ní hledat nějakou motivaci pro, pro budoucnost. Pochopitelně nikdo nechce obnovovat české království. Tady jsou jiné plány jiných mocností, které jsou děsivé. To pochopitelně je pasé. To není ani podstatné na historii. Na historii je podstatné to, že to jsou a tam jsou momenty, ke kterým se můžeme vracet. Momenty, kdy se něco budovalo něco, kdy něco vzrostlo. Jsme dokonce mohl udávat, připomínám svatou Anežku Českou, která si psala se svatou Klárou. Kdy my jsme naopak vlastně, kdy se tady hádal západ s východem, tak vlastně to české království najednou vybudovalo ten most, který spojil ty věci nebo dokázal mediovat nebo dokázal budovat něco, kde co bylo následování. A to si myslím, že na historii je krásné. A to budeme připomínat pořád.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Už tady zaznělo, že snímek se rodil několik let. Jenom připomenu, že za kamerou opět stala /nesrozumitelné/, která se vizuálně podepsala také pod váš předchozí film Archa světel a stínů. Ne kolik, no asi teda výrazně zasáhla pandemie a zejména ta protipandemická opatření, restrikce, do příprav snímku, jak jste se s tím vypořádali.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
My jsme dokumentarista vlastně to měli mnohem horší filmy, který natáčí Jamese Bonda, kdy tam máte štáb o počtu 200 300 lidí. Tam je to mnohem horší. Dokumentarista nebo televizní filmový dokument se neustále přizpůsobuje. Vznikla situace, to je jeho podstata. Taková vlastně skoro životní filozofie, protože když přišel COVID, tak my jsme některé věci museli, se přizpůsobit a to si tak jako člověk bere. Takže ano rok bylo zpoždění, do některých lokalit se nemohlo jet, ale my jsme to vlastně nějakým způsobem potom dokázali dotáhnout v tom ohledu, že to dohnalo vlastně loni, když jsme stříhali ten film, kdy se dotáčeli některé věci. A ty jsi zmínila /nesrozumitelné/ kameramanku, já mám obrovskou radost, když jsme dělali tam film Archa světel a stínů, tak ona se zbavila v Africe arachnofobie. A teď neměla moc /nesrozumitelné/ z jiné prostory. My jsme natáčeli ve středověkém dole, kde jsou takové ty úzké chodby. Oni museli jak byly malý, vlastně byly úsporný, tak to jsou extrémně pro klaustrofobiky to je něco neskutečného. Ono to překonala podruhé, takže já mám radost, že vždycky nějaký nový film /nesrozumitelné/ teďka na mě teda, co se, co se odnaučím já, ty záběry jsou nádherné. Lidé to hodně oceňují a je to obrovská výhoda právě, jak se, jak se ptala na ten, na tu schopnost, přizpůsobit se. Tak my jsme štáb o malém počtu lidí. Máme za sebou teda skvělý tým rodinné produkce. A to je, to jsou ideální podmínky, kdy člověk má i svobodu maximum.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže snímek měl i pro /nesrozumitelné/ terapeutický efekt. Honzo, v čem je pro tebe osobně aktuální v současnosti právě odkaz Přemyslovců, jak už tady vyplynulo to třinácté století, bylo velmi dynamické období a i ta vláda Přemysla II. Otakara.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Tak zase jakoby jsme tady zmiňovali, že i v té době, že člověk, když udělá historický dokument a teďka, když jsme měli, blížila se premiéra a byli zároveň ty události na východě Evropy, tak si člověk kladl otázku, jestli to vlastně jako je teďka důležité ten příběh. Já mám obrovskou radost, že právě lidé v tomhle hledají paralely. Jednak už jenom z toho důvodu, že nám to neustále připomíná i to, že člověk, já jsem se o tom bavil s Cyrilem Höschlem, který nám v tom filmu vlastně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Diagnostikoval.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Diagnostikoval, protože tam to bylo také důležité. To jsou věci, momenty, které historikové neřeší, ale asi to nějakého, každého ovlivní dětství nebo vztah s rodiči. A my jsme tam měli věc, která se do filmu nedostala. Bavili jsme se o tom, o významu, protože spousta lidí Přemyslovi vytýká, že padl na Moravském poli zbytečně, že ohrozil dokonce stát, český stát tenkrát nebo české království, ale on do toho šel z důvodu, že vlastně naopak cítil ohrožení a že vlastně /nesrozumitelné/ řekl, že vlastně i to sebeobětování má obrovský význam pro budoucí generace. Jako je to s Janem Palachem, kdy vlastně člověk evolučně sice skončí, jako jediné už nemůže dál rozšiřovat, ale ten, ten, ten činnost nějakým způsobem je potom nadějí pro všechny ostatní a vypráví se o něm.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A nám vyprávěl o našich dějinách Jan Svatoš, dokumentarista, filmový režisér. Děkuji za postřehy, za čas a přeji vše dobré, na slyšenou.

Jan Eliáš SVATOŠ, dokumentarista, režisér
Děkuji, na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.