V bodyshamingu se společnost neposunula ani o píď, tvrdí režisérka Smržová, autorka dokumentu Tělo v mé hlavě
Šikana, urážky, ponižování, a to vše jen proto, že máte jinou barvu vlasů nebo vypadáte jinak. O fenoménu takzvaného bodyshamingu natočila režisérka Dagmar Smržová dokument Tělo v mé hlavě. „Tato společnost je bohužel taková, že nic neodpouští. Především si neodpouštíme jinakost. Stačí, že je někdo zvláštní nebo jen vyčuhuje z davu, a umíme mu to ,dát pěkně sníst‘,“ říká režisérka v pořadu Hovory.
Každá společnost se vyvíjí, ale co se týče bodyshamingu, neposunuli jsme se podle Smržové ani o píď.
Čtěte také
„Děje se to stále, v tomto jsme se tedy moc neposunuli – jen když si vezmete statistiky, podle kterých je až 40 procent mladých lidí psychicky nějak nestabilní a labilní. Vždyť je to hrozné,“ připomíná.
Často jde o nevyžádanou kritiku a nevyžádané hodnocení. „V mém filmu tomu muzikant z brněnské kapely Martin Kyšperský říká sociální zvlhčovadlo," jmenuje jednoho z protagonistů svého snímku, kterému jeho okolí neustále připomíná, že je hodně vysoký.
Zdánlivě nevinná poznámka, ale když ji člověk slyší pořád znovu a znovu, dokáže nakonec tzv. prolomit hráz.
Chybějící sebedůvěra
V dokumentu Dagmar Smržové vystupují běžní lidé, kteří se sami přihlásili, filmaři točili i v jejich rodinách. „Nechtěla jsem šokovat tím, jak se navzájem děti šikanují a mlátí, spíš ukázat, v čem je problém. Proč šikaně nebo bodyshamingu lidé tak podléhají,“ vysvětluje režisérka.
Čtěte také
„A doufám, že je patrné, že jim chybí hlavně sebedůvěra. To něco, co máme v sobě uvnitř ukryto, když věříme ve své schopnosti, originalitu, jedinečnost i sílu. To ale máme získat už v dětství,“ zdůrazňuje.
„Když se miminko narodí, je přece silné, sebevědomé, má své ego a ví, co chce. A my postupně, jak to dítě roste, tak ho jeho sebevědomí zbavujeme. Protože ho hodnotíme, kritizujeme, posouváme. Snažíme se ho zasunout do společnosti – do ,futrálů‘, které jsme si vyrobili.“
Nárok vs. přijetí
Rodiče by podle dokumentaristky měli své potomky přijímat bezpodmínečně. „Na druhou stranu – jde určitě pochopit rodiče, kteří mají zájem, aby dítě prospívalo, bylo činorodé apod. Je tu pak otázka, jestli ho k tomu rodiče směřují správným směrem,“ uvažuje.
Čtěte také
„Jestli je dobře mít příliš velký důraz na výkon, na to, jak dítě vypadá, jak reprezentuje rodinu, jestli je veselé, úspěšné, jaké známky má ve škole. Může to mít opačný výsledek a místo toho, aby vychovali silného člověka, vychovají někoho psychicky labilního.“
Režisérka proto zdůrazňuje, jak je důležité, aby rodiče poslouchali své dítě i sebe navzájem a nebáli se otevřít. „Nestavte kolem sebe zdi, buďte k sobě ohleduplní a tolerujte jinakosti,“ nabádá a dodává: „I na pohled slabí lidé bývají nejsilnější. Síla je i v tom, když dokážeme slabost sdílet – unést slabost druhého, ale i tu svou“.
Celé Hovory Petra Viziny najdete v audiozáznamu, poslechněte si víc.
Související
-
Prarodiče by při soužití více generací měli být poradci. Nedávat nevyžádané rady, radí Lucian Kantor
Soužití generací je v historii menšinová záležitost. Největší rozmach byl 19. století, tehdy se stavěly výminky, vysvětluje psychoterapeut Lucian Kantor.
-
Jak přežít nevyžádané rady čerstvým rodičům? Braňte se pocitům selhání, radí nový magazín Houpačky
Rodiče malých i odrostlejších dětí jsou často terčem dobře míněných rad přátel, rodičů, prarodičů i běžných lidí na ulici. Určitě to znáte.
-
Body-shaming na elitních baletních školách. Problémy teď popsali bývalí studenti
Baletní tanečníci musí být štíhlí a udržovat si atletickou postavu, aby zvládli tréninkové tempo. To je do určité míry pochopitelné. Kde se ale překračují hranice zdraví?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.