Gershwin naplno. SOČR uvedl operu Porgy & Bess

Wayne Marshall
Wayne Marshall

Gershwinova opera Porgy a Bess je první skutečná americká opera. Spojuje afroamerickou původní hudbu, jazz i songy z Broadwaye s evropskou operní tradicí geniálním způsobem. Na scéně ji v našich končinách asi hned tak neuvidíme, takže záměr rozhlasových symfoniků, uvést to podstatné z ní koncertně, upoutal logicky pozornost. Jak se v sobotu večer v Rudolfinu ukázalo, tak právem.

Projekt stál a padal s dirigentem – a pozvání Wayne Marshalla bylo klíčovým tahem. Britský umělec s předky z Barbadosu, šéfdirigent WDR Funkhausorchester Köln (druhého, toho „lehčího“ orchestrálního tělesa Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem) je uznávaným interpretem vyššího populáru, muzikálů a filmové hudby, ale i moderní americké hudby. Gershwin tohle vše do své jediné opery namíchal takovým způsobem, že je potřeba přesně tohoto specialisty, aby její jedinečnost i její autenticita vynikly.

Marshall ovládl a inspiroval interpretační aparát mimořádným způsobem. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se ochotně proměnil v big band a Pražský filharmonický sbor v operní těleso. Rytmické cítění i povědomí o potřebném výrazu bylo u obou přesné a stylové, takže orchestr se sborem naprosto adekvátně podpořily a rovnocenně doplňovaly sólisty, mající role evidentně v krvi.

Gershwina jsem poprvé slyšel jako dítě, bylo to pro mne určující, přiznává Wayne Marshall

Wayne Marshall zahraje úvodní klavírní sólo

Už 16. února 2019 budou mít návštěvníci pražského Rudolfina opět možnost setkat se s významným britským klavíristou a dirigentem Waynem Marshallem, a to v obou zmíněných hudebních rolích.

Dirigent, po celý večer se samozřejmou a suverénní jistotou bez not, začal virtuózním velkým sólem v předehře u neodolatelně autenticky znějícího rozladěného pianina, postaveného pod dirigentským pultem. Teprve potom si stoupl nahoru a chopil se taktovky. Během dvou hodin zazněl výběr hlavních momentů z opery, to znamená výstupů, árií, písní, hitů. Neustále bylo jasné, že jde o koncert, ale sólistům, skutečně a v náznacích velmi uvolněně hrajícím, se současně podařilo vytvořit iluzi dramatických situací tak přirozených, jako kdybychom byli v divadle. Jako kdyby se před námi skutečně odvíjel realisticky expresivní příběh ze slumu v Jižní Karolině o lásce Porgyho a Bess. Příběh, který nekončí šťastně, ale přesto je dojemný, silný.

Záštitu nad koncertem převzal americký velvyslanec Stephen B. King

Gershwinovo zpracování románové a divadelní předlohy Dorothy Heywardové a DuBose Heywarda mělo premiéru v roce 1935. Osciluje mezi žánry - je na pomezí členění na muzikálová čísla a operní árie; zní tak trochu jako meziválečná hudební zábava, ale ještě víc jako moderní hudební divadlo, které ví o verismu i o expresionismu. Současně se scénami připomínajícími operní klasiku spoluvytvářejí styl této první skutečné americké opery stylizované projevy kultury potomků černých otroků z amerického Jihu – písně a spirituály, žalozpěvy, zaklínání, pouliční volání… A s nimi jsou to i blues, jazz a typické Gershwinovy songy – tedy dohromady prvky, které se v opeře objevily takhle společně úplně poprvé. Chromý žebrák Porgy po nějakou žije s Bess, ubrání ji před jejím násilnickým někdejším přítelem Crownem, ale nakonec mu ji odloudí za pomoci drogy světák Sportin´Life. Porgy se ji vydává na vozíku hledat…

Těžko mohlo být pražské koncertní uvedení načasováno lépe, prohlásil na začátku koncertu americký velvyslanec Stephen King, pod jehož záštitou rozhlas koncert uspořádal. Spojené státy totiž slaví každoročně únor jako Měsíc černošské nebo afroamerické historie – Black History Month. Vyzdvihují tím různorodost americké kultury a přínos africké diaspory.

George Gershwin: Porgy & Bess, 16. února 2019

O sóla se podělili čtyři američtí pěvci. Ústřední dvojici, titulní role, zpívali na tomto koncertě sopranistka Indira Mahajan (proslulá jako Bess po celých Spojených státech i v Paříži, Ženevě, Neapoli, Římě, Mnichově, Drážďanech a také v Japonsku) a basbarytonista Kevin Short.

George Gershwin: Porgy & Bess, 16. února 2019

Jsou to úlohy víc operní, stylizované, pro klasicky operně školené hlasy. Oba ostatně zpívají po celém světě i Mozarta, Verdiho, Donizettiho, Bizeta a další klasiky. O sopranistce se lze dočíst, že její Bess je půvabná, svůdná, ale i bezbranná a zranitelná; její hlas je vnímán jako naléhavý, dráždivý a dojímavý. Pražský dojem to plně potvrzuje.

Kevin Short nabídl vemlouvavý, ušlechtilý témbr (I Got Plenty o´Nuttin i dvojzpěv Bess, You Is My Woman Now). Nutnou licencí byla tento večer skutečnost, že sopranistka zazpívala také ukolébavku Summertime, která v opeře patří postavě Clary a kterou by asi bylo možné slyšet ještě zajímavěji, a že barytonista měl za úkol i part Crowna.

Angela Renee Simpson

Druhou dvojicí byli dramatická sopranistka Angela Renée Simpson a tenorista Ronald Samm – mnohem méně „operní“, naopak až na dřeň autenticky afroameričtí: ona v různých komentářích i větších pěveckých vstupech, on jako Sportin´Life – vyzývavý, posměšný, integrující do zpěvu výkřiky a smích (zejména píseň It Ain´t Necessarily So).

Angela Renée Simpson je proslulou Serenou v mnoha uvedeních Porgy a Bess po celém světě, poprvé před deseti lety ve Štýrském Hradci s Nikolausem Harnoncourtem. Zpívá na koncertech také evropskou klasiku. Její projev je opravdu neobyčejný.

George Gershwin: Porgy & Bess, 16. února 2019

Ronalda Samma je možné po světě slyšet jako Florestana nebo Vojcka, ale také ve Verdiho Requiem nebo v Brittenově Válečném requiem. V Praze se společně postarali o nezapomenutelný vhled do atmosféry jedinečného díla, které vizionářsky a neopakovatelně spojuje prvky jazzové a klasické hudby a které výstižně stylizuje černošské hudební projevy.

Pražský filharmonický sbor zpíval téměř ve všech číslech. Jeho sobotní výkon lze považovat nejen za vysoce profesionální, ale za téměř neuvěřitelný. Bohoslužebné výjevy (Oh, the Train is at the Station), komentování děje i masové scény (Oh, I Can´t Sit Down, It Take a Long Pull to Get There a další) měly širokou dynamiku, plný zvuk, dokonalou sezpívanost a jistotu výrazu - i obdivuhodný nadhled nad složitými rytmy. Sbor byl rovnocennou součástí provedení, Lukáš Vasilek s ním odvedl při přípravě velkou práci.

Saxofony jsou běžnější, ale kdy jindy je možné v symfonickém orchestru slyšet i banjo? Rozhlasoví symfonikové hráli skvěle od počátečního xylofonového sóla přes všechny synkopy, glissanda, bluesová protažení a rytmické nárazy až po poslední rozmázlý bigbandový žesťový akord. Dynamická hladina byla nastavena po celý večer dost vysoko, takže hlasy sólistů se dostávaly na balkon málo, ale Gershwinova hudba díky tomu měla spád a švih, expresivní nesmlouvavost i průraznost. Koncertní událost. Nejen v sezoně SOČR, ale v celé letošní pražské sezoně.

Převzato se svolením redakce KlasikaPlus.