Mráček hraje Berga
Abonenti a příznivci SOČRu se mohou těšit na další zážitek z bravurní hry i celkově svěžího, radostného projevu Jana Mráčka. Tentokrát uvede dílo z roku 1935.
Rozhovor vznikl u příležitosti koncertu SOČRu ve Dvořákově síni Rudolfina v pondělí 18. ledna, a to pro Týdeník Rozhlas, rubriku „Radioraport“.
Bergův koncert s podtitulem „Památce anděla“ je po velkých romantických dílech, která jste se SOČRem dosud přednesl, docela odlišným úkolem. Čím vás vábí?
Koncert má hned několik momentů hodných zamyšlení a pozornosti. Jednak je to společně s operami Vojcek a Lulu Bergův „bestseller“; napsal ho v roce svého úmrtí, v roce 1935, takže hovoříme o naprostém vrcholu jeho kompoziční činnosti.
Ten opus byl pro něj velmi osobní záležitostí – inspiraci našel v tragédii úmrtí osmnáctileté Manon Gropiusové, dcery své velké přítelkyně Almy Mahlerové. Celý koncert je tak trochu zadumaný, šedivý a nostalgický. Patří mezi repertoárovou klasiku všech světových umělců.
Za jeho zrodem je vedle už zmíněné dívčiny smrti i bolest z hitlerovského temna. Co to s mladým umělcem dělá, když se potkává s tak bezbřehým smutkem a beznadějí?
Musím říct a zaťukat do stolu, že mne osobně zatím podobná beznaděj či bolest nepotkaly, ale měl jsem několik nechtěných příležitostí vystupovat na pódiu v ne zrovna veselý den a není to tedy nic příjemného.
Veselá témata si v takových chvílích neužijete a smutná jsou ještě smutnější než obvykle. Mnozí umělci museli hrát koncert například v den úmrtí v rodině, což si nedovedu ani nechci představit, ale… k uměleckému provozu to také patří. Ostatně mnohá z velkých děl se zrodila uprostřed strádání, bolesti a utrpení.
Pojďme teď trošku nahlédnout do vašeho života – a věnujme se pro kontrast tématům potěšujícím. Které zásadní události se odehrály od loňského září, kdy jste sobě i nám všem udělal ohromnou radost vítězstvím v 8. ročníku Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni?
Bylo toho poměrně dost. Asi nejzásadnější novinkou je agentura, která se rozhodla mne zastupovat. Díky tomu mi dost přibývají termíny v kalendáři. Také jsem v listopadu natočil své debutové CD za doprovodu Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou Jamese Judda a také klavíristy Lukáše Klánského.
Jsou zde výhradně díla Antonína Dvořáka (Houslový koncert, Mazurek, Romance, Romantické kusy). Chtěl jsem tak poukázat na českého skladatele, sólistu, orchestr a klavíristu v jednom balení, neboť CD bude vydáno u švýcarského labelu ONYX a bude tak směřovat hlavně do zahraničí.
Plánujete ještě další soutěže nebo vás už množství nasbíraných trofejí plně uspokojuje?
Dokud ještě mohu, soutěže rozhodně plánuji. Chtěl jsem se na nějaké přihlásit v roce 2016, ale bohužel se mi všechny kryjí s koncertními termíny, takže si je budu muset napříště vepsat do diáře ve větším předstihu a tlustou červenou čárou. Queen Elisabeth rozhodně musím zkusit…
Co váš repertoár, doznal nějakých nových přírůstků?
Repertoár neustále rozšiřuji, zmíním jen ty nejzajímavější kusy. Co se koncertů týká, naučil jsem se vloni Beethovenův D dur, což je asi největší koncert všech dob. Jsem do něj naprosto zamilovaný. Poprvé jsem ho uvedl v dubnu loňského roku v rakouském Klagenfurtu za doprovodu Moravské filharmonie Olomouc. V prosinci jsem s ním vystoupil v Polsku s Filharmonia Kaliska a dirigentem Adamem Klockem.
Dokonalost té kompozice vyplývá z naprosté jednoduchosti a nesmírně bohaté muzikality. Komorní repertoár jsem pak rozšířil například o Bartókovo trio Kontrasty pro klarinet, housle a klavír nebo o typicky romantický Klavírní kvartet č. 1 g moll Johannesa Brahmse. V mém repertoáru dále přibyla koncertní rapsodie Cikán od Maurice Ravela nebo Schubertovo Rondo A dur.
Už jste se potkal s dirigentem Vásquezem?
Zatím jsme se nesetkali, ale věřím, že najdeme stejný hudební jazyk, už jen díky nevelkému věkovému rozdílu. Na náš koncert se opravdu velice těším!
Můžete nám vylíčit své představy o dalších měsících a letech?
Rád bych dokončil studia, čímž se chtě nechtě vracím k tématu nedávných novinek.
Zaplněný kalendář s sebou nese i minusy: Z důvodů časové indispozice jsem byl nucen předčasně opustit univerzitu ve Vídni. Rakouští kolegové bohužel více koukají na předpisy a docházku, než na to nejpodstatnější, možnost hrát…
Samozřejmě to chápu, ale mé priority jsou jasné. Chci především hrát na housle; proto jsem se rozhodl odejít. Stačí mi vypětí spojené s koncertní činností, nechci se ještě stresovat kvůli škole. Ostatně vím o univerzitách, kde dokážou uměleckou činnost o poznání více zohlednit. Každopádně na soukromé hodiny k profesoru Pospíchalovi jezdím i nadále.
Chápu, cesta za úspěchem bývá trnitá a důležitá rozhodnutí v pravou chvíli mívají osudové dopady. Každopádně je zjevné, že už jste dávno vykročil do světa… Slibte, že budete vždy myslet na české publikum.
Já jsem Čech! A české publikum pro mne vždy bude tím nejcennějším.
