Rozhovor s Romanem Janálem
Barytonistu Romana Janála slýcháme na koncertech SOČRu pravidelně.
Tentokrát představí Musorgského cyklus Písně a tance smrti.
Čtyři písně, čtyři možné pohledy na poslední pozemské chvíle člověka. Provázejí vás už od roku 2010. Bylo složité najít ke každé z nich osobitý přístup?
Písně a tance smrti představují jedno z nejoriginálnějších děl světové písňové literatury.
VSTUPENKY: Musorgskij / Mahler
Interpreta nutí vžít se vskutku hluboce do atmosféry jednotlivých příběhů, představujících čtyři aspekty odchodu z pozemského světa. Je třeba detailně vnímat každé slovo v kongeniálním spojení s hudebním motivem. Pěvec nesmí zapomínat, že by se leckdy mohl ocitnout v těsné blízkosti patetismu, přílišné žoviálnosti, sentimentu… I proto je složité jednotlivé písně příhodně a vhodně uchopit.
Musí být jejich vyznění nutně smutné? Nebo jak je pojímáte?
Smutek k tomuto tématu přirozeně patří, ovšem v každé písni je nutné najít i určitý druh sarkasmu, ironie, apatie a rezignace. Vše souvisí se vším, jako v životě. Rovněž je potřebné si uvědomit, jak by stavy smrti a jejího působení každý z nás prožíval. Dostáváme se až do filozofické roviny, ale to by bylo téma na velice obsáhlou diskusi.
Na který písňový cyklus máte „spadeno“ napříště?
Mým dalším velkým přáním je provést velmi pozoruhodný cyklus 6 monologů od Franka Martina, napsané ke hře Jedermann od Huga von Hofmannsthala.
3. března jste v Divadle Ypsilon pokřtil své nové CD. S jakým repertoárem?
Se slavným písňovým cyklem Franze Schuberta Zimní cesta. Doprovází mě vynikající klavírista a komorní partner Norbert Heller a album spatřilo světlo světa díky Radioservisu.
V jaké roli se na vás můžeme těšit v operních domech?
V současné době dokončuji studium velmi rozsáhlé a atraktivní role Carla Gérarda v opeře Andréa Chénier, jejíž premiéra v Národním divadle je stanovená na začátek května. Je to pro mě velký úkol, který mě motivuje, stimuluje a zároveň posouvá ve vokálním a interpretačním rozvoji.
