Rozhovor s tenoristou Tomášem Černým
Tento text se zrodil ještě před vánočními svátky, v době, kterou Tomáš Černý zasvětil intenzivnímu studiu Wagnerova Lohengrina. Navzdory nabitému programu si vyšetřil chvilku a zodpověděl otázky, které se přirozeně nevyhnuly jistému bilancování.
Jak jste prožil uplynulý rok?
Rok 2012 mi přinesl tři nové role, takže byl velmi pracovní. Potěšilo mě pozvání z basilejského divadla, kterému mimochodem německý měsíčník Opernwelt udělil hned dva roky po sobě titul Operní dům roku (2009 a 2010). Podílel jsem se tady na inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Kvůli časové náročnosti zmíněného angažmá jsem musel rezignovat na letní dovolenou. Vzhledem k nejisté situaci, související se spojováním pražských divadel, jsem strávil většinu roku na cestách. Za roli rytíře Rinalda v Dvořákově Armidě na scéně Národního divadla moravskoslezského mi do sbírky přibyla čtvrtá nominace na cenu Thálie, tak v březnu uvidíme, jak to dopadne.
Dopřál jste si i přes značné pracovní vytížení také nějaké posluchačské zážitky? A pokud ano, co vás nadchlo?
Naprostým překvapením, k němuž jsem se dostal zcela náhodou, díky Facebooku, pro mě byla 1. symfonie E dur prakticky neznámého rakouského skladatele Hanse Rotta, žáka Antona Brucknera. Představuje pro mě chybějící spojnici mezi dílem Richarda Wagnera a Gustava Mahlera. Talentovaný skladatel Rott tento opus zkomponoval jako dvacetiletý. Zemřel bohužel velmi mladý ve věku 26 let.
Děkujeme za zajímavý tip. A teď zase k vaší práci. Do kterých rolí se v současnosti převtělujete nejčastěji? A které postavy ztvárňujete vůbec nejraději?
Na podzim spočívalo těžiště mého repertoáru v českých operách Smetany, Dvořáka a Janáčka. Konkrétně jsem zpíval Jeníka (Prodaná nevěsta), Lukáše (Hubička), Prince (Rusalka), Rinalda (Armida), Borise a Tichona (Káťa Kabanová). Co se týká obliby, těžko říct. V mém repertoáru je tolik krásných rolí, že se mi z nich jen složitě vybírá ta nej… Z českých oper je to pravděpodobně Laca z Její pastorkyně a ze světových Cavaradossi z Tosky a don José z Carmen.
S panem dirigentem Lenárdem se potkáváte myslím docela často právě při operních produkcích. Jak tuto osobnost vnímáte?
Pana dirigenta Lenárda považuji za ikonu dirigentského umění. Vždycky se moc těším na operní představení i koncerty, na nichž se spolu setkáme. Pro můj vývoj bylo zásadní nastudování Pucciniho Bohémy a Tosky právě pod vedením pana dirigenta Lenárda.
Jistě vás potěšilo jeho pozvání na koncert SOČRu. Pokud se opřu o údaje na vašich webových stránkách, jde o vaše první provedení Faustovské symfonie. Jaké myšlenky vás při blízkém kontaktu s Lisztovým dílem provázely?
Už od mládí jsem vášnivým obdivovatelem Lisztova klavírního díla. Jeho symfonickou tvorbu jsem objevil až později, když jsem začal zpívat. K mému prvnímu profesnímu setkání s Lisztem došlo na festivalu v Rheingau v monumentálním oratoriu Christus. Teď, při studiu Faustovské symfonie, jsem často přemýšlel, jak asi dílo zní v transkripci pro klavír, kterou provedl maďarský pianista Ervin Nyiregyházi v roce 1978.
Faust zaprodal duši, co všechno obětujete poznání a profesnímu posunu vy?
Takovou maličkost. Jen celý svůj život!
Prozradíte nám, co děláte, když nezpíváte?
Když zrovna nepřipravuji nové projekty a nejsem na zkouškách nebo na jevišti, doháním resty, které předchozí činností vznikly. Když se zadaří, že mám opravdu volno, tak odpočívám nebo se věnuji svým koníčkům – sci-fi, poslechu symfonické hudby a duchovní literatuře.
Konečně, na co se vbrzku těšíte? Kam se svým repertoárem míříte a na co byste naše publikum rád pozval?
Těším se na lyže a k moři, až budu moct úplně vypnout. V současné době se připravuji na nejrozsáhlejší roli ve své kariéře, která bude určující pro další vývoj, a tou je Wagnerův Lohengrin. Dále se poprvé setkám s tvorbou anglického skladatele Edwarda Elgara. Jeho oratorium Sen Gerontiův zazní 12. května na festivalu Dresdner Musikfestspiele. Diváky bych rád pozval do Státní opery na krásná klasická operní představení, jako jsou Rusalka, Carmen a Bohéma.
