SOČR se vrátil z Japonska
Dvacet dnů byli mimo domov rozhlasoví symfonikové. Jejich 11. japonské turné je zavedlo do jedenácti koncertních síní. Podle sdělení japonské agentury jim naslouchalo téměř dvacet tisíc posluchačů. Programům dominovala hudba Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, často zněl i Chopinův 1. klavírní koncert, došlo na Beethovena a Rachmaninova.
Zhruba v polovině zájezdu se k orchestru přidal televizní štáb režiséra Martina Kubaly, aby zdokumentoval koncerty v tokijské Suntory Hall, Kanazawě, Nagoji, Wakajamě a Fukuoce, a také představitelé managementu ČRo, náměstek generálního ředitele pro program a vysílání René Zavoral a pověřený ředitel SOČRu Jakub Čížek.
„S obdivem jsem hudebníky pozoroval nejen při koncertech, ale i během zkoušek či náročných přesunů. Jejich špičkové umělecké výkony, disciplína a pohodová nálada, vstřícnost a dobrá atmosféra v týmu mě naplnily nejen hrdostí, že Český rozhlas má tak úžasné reprezentanty, ale i velkými lidskými sympatiemi,“ uvedl v závěru turné René Zavoral.
Ať už jste dění na pódiu sledovali z publika či zákulisí, jedna věc byla nade vše zřejmá: Mezi šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem a hudebníky vládne nebývalé porozumění. Naslouchají si, reagují na sebe, profesní úkoly jsou pro ně radostí. Jak jsme zaznamenali při jedné z rozprav s hráči: „Pan šéf přijde na každou Novosvětskou s nějakým novým nápadem, perličkou, drobnůstkou – jak bychom mu to mohli nezahrát? Čekáme na jeho inovace s dychtivostí a s gustem je pak uchopíme.“ Iniciativa hojně vychází i od samotných hráčů – slaďování dřev či žesťů v zákulisí patří k půvabným rituálům. A když sledujete houslisty třeba v přídavkovém Slovanském tanci č. 15, kdy se zápalem přímo „odskakují od židlí“, máte dojem, že není větší rozkoše než opřít se do Dvořákových melodií (samozřejmě tušíte, že v tom svou roli sehrává i blížící se konec povinností na pódiu a zasloužené pivečko.)
Repertoár je veskrze důvěrně známý, a tak nejednou zachytíme, jak interpreti tu a tam krátce pohlédnou do publika – zajímají je reakce Japonců, chtějí se potěšit jejich pozorností, zaujatým poslechem a nejednou i nadšeným výrazem. Velkou vážnost, v níž Japonci klasickou hudbu chovají, projevují rovněž vytrvalým aplausem – nejen po koncertu, ale i v jeho úvodu. Vždyť potleskem doprovodí na pódium důsledně všechny hudebníky, až po posledního příchozího. Umějí dát orchestru najevo, že je pro ně milým, vítaným hostem.
Z výpovědí umělců před objektivem televizní kamery jasně vyplynulo, že k japonskému turné mají snad jedinou výhradu – velkou vzdálenost cílové destinace a s ní související časový posun, který se podepisuje na fyzické kondici. Jinak do země vycházejícího slunce přijíždějí rádi. Aktivně vyhledávají chrámy, svatyně, hrady a další zajímavosti, fotografují, čtou, zajímají se o různé aspekty života v navštívené zemi – a v rámci omezených možností komunikace (zejména v důsledku věčného boje Japonců s angličtinou) rozmlouvají i s místními. Obdivuhodně se orientují při nákupech (no řekněte, troufli byste si v cizí zemi například navštívit optiku a nechat si vyrobit nové brýle?), jsou znalci místních pokrmů i nápojů, vychutnávají si je. Pryč jsou doby, kdy se umělci při podobných příležitostech stravovali převážně z vlastních zásob.
Dny v zahraničí jsou nepochybně zásahem do osobních a rodinných plánů, ale když už tady hudebníci pobývají, evidentně tak činí s odhodláním čas v Japonsku prožívat, nikoli přežívat. Prožívat příjemně a rozmanitě. V jejich řadách najdete vytrvalostního běžce, který při svých trénincích za 20 japonských dní naběhal 350 km. Běhají i další, rekreačně. Jiný člen primů se ve volném dni vydal z Morioky na sopku Iwate (2308 m n. m.). Nejprve vlakem, pak po svých. Při tomto výletu ušel během deseti hodin 55 km.
Abychom skončili u uměleckých aspektů turné – a nebyli při tom až tak vážní – dovolte v závěru záznam jednoho výmluvného rozhovoru. Odehrál se ve skupině primů při zkoušce na koncert ve Fukuoce, kde zněla kompletní Smetanova Vlast. „Přátelé, prosím vás, pomazlete se trochu s těmi Luhy.“ „Já bych se raději mazlil se Šárkou.“ Takže, pěkně po pořádku – na své si přišla Má vlast a v těchto chvílích se už z přítomnosti hudebníků mohou těšit i jejich nejbližší.
Zpět do České republiky přicestoval SOČR v pondělí 6. července v podvečer.
