Alexander Liebreich s rozhlasovými symfoniky od Webera k Janáčkovi

11. listopad 2018
Inaugurační koncert Alexandra Liebreicha, 5. listopadu 2018

Inaugurační koncert Alexandra Liebreicha, šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se stal událostí, na kterou se bude mimořádně dlouho vzpomínat. V pondělí v Rudolfinu společně dosáhli takového stupně přesvědčivosti, sdělnosti, muzikality a souznění, který rázem zahýbal s ustáleným pomyslným pořadím pražských hudebních těles.

Míra dokonalosti a samozřejmost a hloubka vhledu do hudby byla patrná od prvních do posledních tónů, od předehry k Weberově opeře Oberon po Janáčkova Tarase Bulbu. Byli jsme svědky pečlivé, bezchybné a současně uvolněné hry, výborné souhry, oduševnělého výrazu, vystižení kontrastů a dosažené mnohotvárnosti, nalezení nových pohledů, elegantního vyřešení proporcí a důkladného osvětlení formy a průběhu skladeb. Alexander Liebreich se lehce pohupuje v kolenou, často se přibližuje k hráčům v naléhavém předklonu, neustále cílevědomě, ale měkce a neschematicky pracuje rukama a neustále podněcuje proměnlivost.

Stále ale zůstává noblesní, příjemný na pohled. Ouvertura k Oberonovi, k poslední opeře Carla Marii von Webera, měla od počátečního tichého vstupu sólového lesního rohu krásně vypracované detaily, ať už v modelaci tvarů, nebo v proměnách temp. Měla roztančená i pohádkově tajemná místa, měla lehkost, eleganci, měla v sobě mix někdejšího klasicismu a rozvíjejícího se raného romantismu, převážený už jasně k tomu novějšímu… Orchestr už v tomto prvním čísle hrál nad své běžné poměry.

Hobojový koncert Richarda Strausse z roku 1945 je dílem neoklasické čistoty, pozdně romantické citovosti a rafinované zvukovosti. Vilém Veverka ozdobil večer svým uměním v naprosté a evidentní shodě s dirigentem. Přinesli spolu, ruku v ruce s orchestrálními hráči, přes dvacet minut neutuchajícího hudebního toku, každým okamžikem jinak nasvětleného proudu invence, přes dvacet minut krásy. Veverkova hra plyne naprosto uvolněně, působí, jako by byla bez fyzikálních limitů. Sólový part skladby nenechá hobojistu skoro vydechnout, k posluchači se řinou nové a nové linie, girlandy tónů, zdobené a dál a dál stupňované porce melodií a neotřele opalizujících proměn harmonií – stejně opojné jako ve Straussových operách.

Koncert se hraje vcelku, celý vyznívá idylicky, ale přesto je zřetelně rozčleněn na tři kontrastující úseky - hybnější, zjihlý pomalejší a opět hybnější. Krásná jsou místa explicitního dialogu sólového hoboje s orchestrálním předivem, mimo jiné s klarinety nebo s flétnami. Hoboj často hraje pomalejší hudbu a děj posunují dál rychlejší orchestrální mezihry. Dirigent se sólistou zvolili ideální tempa a nespočtem jemných nuancí učinili partituru mimořádně zajímavou. Sólistu, při hře téměř tančícího, byla radost pozorovat i ve chvílích, kdy nehrál. Obracel se do orchestru, byl na kolegy napojen - a bezděky naznačoval dirigentská gesta. Vilém Veverka má dostatek sebevědomí, cílevědomosti a schopnosti sebereflexe. Dává je do služeb výjimečného umění, dozrál ve skutečnou osobnost.

Ano, avantgardní tvůrci psali v druhé polovině čtyřicátých let jinak, ale síla invence a autorita osobnosti už více než osmdesátiletého Richarda Strausse přinesla evropské hudbě blyštivý drahokam. Alexander Liebreich je vysokým organizačním i uměleckým činitelem Straussova festivalu v Garmisch-Partenkirchenu a pro jeho apartní hudbu má zřetelně opravdu hluboké muzikantské pochopení.

Pro inaugurační večer vystavěl nový šéfdirigent ambiciózní různorodý program, který orchestru musel dát hodně práce, ale současně dal možnost ukázat se v několikerém nasvícení a v tom nejlepším světle. Třetí položka programu, symfonická báseň Noc na Lysé hoře, dokončená jako snad vše od Musorgského někým jiným, v tomto případě Nikolajem Rimským-Korsakovem, je vrcholně romantickým obrazem sabatu temných sil s pointou v osvobozujícím zvuku zvonů v ranním projasnění.

Alexander Liebreich dospěl v nárazech trombonů a tutti orchestru až k zběsilé realističnosti, která si nezadala s intenzitou dosahovanou těmi nejlepšími interprety v Berliozově Fantastické symfonii. Neupustil od skvělého tempa, ale měl pod kontrolou i všechny náhlé zvraty a drobné i zásadní proměny temp… Táhl doslova orchestr kupředu, ale bylo cítit, že to hráči přesně vnímají a jdou s ním. V tísnivém, jen zčásti osvobozujícím a teprve postupně se prosvětlujícím kontrastním závěru dirigent ukázkově povzbuzoval smyčcovou sekci a nádherně celý aparát zpomalil… Mistrovský kousek.

To nejlepší přišlo nakonec. Janáčkova Tarase Bulbu prý dirigoval Alexander Liebreich poprvé. Vhled do partitury, kterého v případě samorostlého moravského skladatele dosáhl, je obdivuhodný - nezatížený tradicemi, intuitivně, ale patrně současně i vědomě a uvědoměle přesně nacházející a obrazně řečeno pojmenovávající podstatu jeho hudby.

Rozhlasoví symfonikové pod jeho vedením, které se do průběhu večera jasně otiskovalo, předestřeli symfonickou rapsodii ve všech třech částech zřetelně, přehledně, s obrovskou empatií, viděnou novýma očima. Zámlky, akcenty, dlouhá dokončování frází, jen postupná táhlá zesilování, jasně vystupující sóla, to vše spoluvytvářelo poetiku, která Janáčka interpretačně slyší romantičtějšího, ne jen úsečného. Avšak skrytý dramatismus - který náhle, jen občas, ale o to ostřeji vystoupí na povrch - toto lyričtější pojetí nijak nezamlčuje. 

Druhá část dostala působivé vygradování do úderů, třetí část byla ještě epičtější. Zrychlování a zpomalování, dlouhé generální pauzy na vypointovaných místech, to vše s moha dalšími detaily, mnohdy objevnými, činilo zejména ze třetí části – Proroctví a smrt Tarase Bulby – strhující obraz. Čím dál víc bylo zřejmé, že se Alexander Liebreich obrací k barvitému, jakoby opernímu výkladu skladby; čím dál zřetelnější také bylo, že se nebrání podchycení dobových příbuzností s hudbou Richarda Strausse.

Opojnou hudbu na vrcholu skladby, s charakteristickými akordickými spoji a zvukem varhan a zvonů, vygradoval šéfdirigent natřikrát, působivě, ale přesto střízlivě, s osobitým a přesným načasováním průběhu posledních taktů, a proto až překvapivě nově. Přesně takhle to chci slyšet ještě znovu, napadá vás v takovém případě. Být cizinec, nově příchozí, a podat přitom v Janáčkově vlasti jeho hudbu tak, že vzbudíte úctu, uznání a úžas, to je další, ještě větší mistrovský kousek.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, zdá se, sáhl v jeho případě do dirigentských řad šťastně. Inaugurační koncert naznačuje, že by se těleso mohlo zřetelně posunout zase dál a že by nás, posluchače, mohla s tímto šéfdirigentem čekat opravdu vzácná setkání s hudbou, krásné koncerty, mimořádné zážitky.

Zveřejněno s laskavým svolením portálu Klasika Plus