Bez umění se žít nedá! (rozhovor s O. Lenárdem)

Ondrej Lenárd už druhou sezónu řídí Symfonický orchestr Českého rozhlasu . Převzal štafetový kolík po Vladimíru Válkovi, který vybudoval orchestr špičkové úrovně.

* Narodil jste se v městečku Krompachy na slovenské Spiši během války, v kraji nesmírně chudém, daleko od všech kulturních center. Kde se vlastně ve vás vzala láska k hudbě?

Mám takový dojem, že v té chudobě. Říká se, že když je člověk hladový, nemá co jíst, tak si zazpívá. Myslím si, že právě z té chudoby se zrodilo velké umění. To se nikdy nerodí z bohatství. Moje maminka byla varhanice v kostele, můj tatínek byl truhlář, ale přitom opravoval hudební nástroje. Vzpomínám si, jak jednou táta přivezl domů rozbitý, ale skutečně totálně zničený klavír. A začal přemýšlet, jak ho opravit. To se mu podařilo a klavír dodneška hraje, je u mé sestry. Táta hrál i na housličky, mě posadil k tomu opravenému klavíru a musel jsem hrát s ním. Neznal jsem noty a hrál jen podle sluchu. Když jsem hrál falešně, dostal jsem pohlavek. Hrát z odposlechu je ale vynikající škola, dnes jsem za to tátovi vděčný. Dodnes umím pochytit jakoukoliv melodii, třeba i arabskou a hned ji zahrát. To byla moje první hudební škola.

* Doufám, že u ní nezůstalo.

My jsme byli skutečně daleko od jakéhokoliv kulturního centra. Ale představte si, že v době, kdy jsem chodil na základní školu, tak v roce 1952/1953 škola pořádala zájezd do opery do Košic. Nevím, zda by to bylo dneska možné. Doteď si pamatuji, že jsme viděli operu Faust a Markétka a já jsem byl úplně uchvácený. Byl to strašně silný zážitek. V malých vesničkách bývali také kantoři, kteří hrávali na nějaký nástroj a také na něj vyučovali. U nás to byla paní učitelka Töröková. Onehdy jsme s mou sestrou objevili fotografii, kde byla se všemi svými žáky. Bylo jich osmdesát. V tak malé dědince! Uvědomil jsem si, jak velikou průkopnickou práci ta žena vykonala. Samozřejmě, to byl takový základní stupeň. Kdo měl větší vlohy, tak musel do Spišské Nové Vsi nebo do Košic. Já jsem hrával na housle, na klavír, na harmoniku a na varhany, ale na vše jako samouk. Takže táta mě doslova vyhnal na hudební školu ve Spišské Nové Vsi. Vzal jsem si do školy housle, o půl jedné jsem sedl na vlak a jel do hudebky. Odcvičil jsem si hodinu klavíru a poté hodinu houslí a jel zpátky. Občas jsem ve vlaku ze samé únavy zaspal. Nakonec jsem skončil na hudební škole v Košicích.

* Jak jste se od houslí a klavíru dostal k dirigování?

Byla to čirá náhoda. Otec mě vzal na jeden film, jmenoval se Eroica. Tam byly nádherné záběry, jak Beethoven diriguje. Mě to tak uchvátilo, že jsem si koupil gramofonovou desku s Čajkovského klavírním koncertem B-moll a k tomu partituru, kterou jsem samozřejmě neuměl přečíst, od táty jsem si nechal vyřezat taktovku a "dirigoval" jsem stále dokola. Tam to ve mně začalo kvasit. Jen jsem si neuvědomil, že hudební škola je strašně dlouhá - celý život. Ke konci posledního školního roku na jedenáctiletce jsem si podal přihlášku na košickou konzervatoř, ale s tím, že jsem žádal, aby mě přijali do druhého nebo třetího ročníku, že mám maturitu. Sice mě přijali, ale do prvého. Tajně jsem ještě poslal přihlášku na VŠMU. Tajně jsem také jel i na přijímací pohovor do Bratislavy, ještě jsem neměl ani 18 let. Měl jsem jakési dřívko místo taktovky a jednu malou kapesní partituru. Z jedenadvaceti uchazečů nás vybrali pět, já jsem byl ten pátý.

* Velice rychle jste naskočil do praxe. Jsou umělci, kteří čekají na angažmá v Národním divadle většinu života a vy jste se stal sbormistrem SND v 19 letech. To muselo vzbudit obrovskou závist.

Přiznám se upřímně, že jsem to ani nevnímal. Protože jsem nestíhal. Tím, že jsem neměl konzervatoř, tak mně chyběla část teorie, takže jsem to musel dohánět po nocích. Ale už v prvním ročníku mne jeden kamarád uvedl k famóznímu sbormistrovi Vojtechu Adamcovi, který řídil stočlenný sbor slovenských učitelů. Václav Talich kdysi řekl, že každý dirigent, který by chtěl dirigovat orchestr, by měl začít u pěveckého sboru, aby se jeho ruce naučily zpívat jako lidský hlas. Vojtech Adamec mě k tomu dovedl. O prázdninách jsem dostal dva dopisy. V jednom mi katedra sdělovala, že vyhověli mé žádosti a přeřadili mě ze studia dirigování sboru na dirigování symfonického orchestru k profesoru Ľudovítu Rajterovi. Druhým dopisem mně vedení SND nabízelo místo druhého sbormistra. Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Měl jsem 19 roků a až jsem se lekl. Celé prázdniny jsem se učil číst partitury a hrát z listu, abych obstál.

* Operní prostředí je velmi tvrdé. Jak členové sboru, z nichž všichni byli starší a někteří mohli být vašimi rodiči, přijali devatenáctiletého mladíčka?

Nevím, čím to bylo, ale já jsem si toho vůbec nevšímal. Byl jsem na ně přísný, každý kaz mně vadil. Dokonce jsem chodil mezi zpěváky a poslouchal, jak zpívají. To si dovedete představit, co to pro ně bylo. Měl jsem velké nároky, ale sám jsem také tvrdě pracoval, takže nikdo nemohl nic říci. Při aranžovaných zkouškách jsem vždy poprosil dirigenta, aby mě nechal dirigovat. A mohl jsem pozorovat své ruce. Operní dirigování je trochu jiné než dirigování orchestrální. Kde se to můžete naučit, který pedagog to vyučuje? Nikdo. Jenom praxe. Jsem za to nesmírně vděčný, přestože jsem musel dělat zároveň školu i divadlo a bylo to pro mne velice náročné.

* Nakonec jste v tom samém Národním divadle skončil jako hlavní dirigent a šéf opery.

Tak lehce to nešlo. Osm roků jsem prosil, aby mě pustili dirigovat. Konečně se nade mnou smiloval pan dirigent Ladislav Holoubek. Měl dirigovat Flotowu Marthu, ale nechal si zafačovat ruku, a že večer nemůže dirigovat. A doporučil mě. To byl začátek, ale ani tak jsem se za dirigentský pult ještě dlouho nepostavil. Tak jsem se přihlásil na konkurz do Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě, který jsem vyhrál.

* Na rozhlasový orchestr máte jen slova chvály.

To byl pro mě obrovský boží dar. Mikrofon je nekompromisní kritik, nemůžete ho oklamat. A všechny nahrávky, které se dělaly, musely být perfektní.

* To je sice pravda. Ale nahráváte po sekvencích, aby to bylo perfektní, můžete to opakovat, kolikrát chcete.

Vy si myslíte, že skokan, který trénuje skoky do výšky, má každý skok stejný? Když natáčíte sekvence, pokud je tam chyba, tak to opakujete. Ale s každým opakováním opadá koncentrace. Nejlepší je neříkat, že je to špatné, ale hned říci, proč je to špatné, a nahrát to dobře. To vás rozhlas naučí. Rozhlasový orchestr není jenom nahrávací orchestr, který nahrává po sekvencích. Má svá vysoká kritéria právě v té preciznosti, ale právě proto se musí objevit i venku, musí se dostat na pódium, aby dílo zahrál vcelku.

* O vás je známo, že jste velký perfekcionista a na hráče tvrdý. Dokonce si myslím, že se vám to několikrát nevyplatilo.

Když jsem byl v rozhlase, tak jsem především vyžadoval dokonalou připravenost hráče. Já musím rovněž partituru ovládat tak, aby mě nikdo nenachytal na hruškách. Mně hráči také nic neodpustí. Pro mne je největším štěstím, když mě orchestr přijme jako jednoho z nich. V tom je symbióza. Jenže ne vždy k ní dojde. Přišla revoluce a orchestr se rozhodl, že bude volit, zda mám jeho důvěru. Přišel jsem k pultíku a oznámili mi výsledek. Padesát šest procent mi vyslovilo důvěru, 44 procent bylo proti. Tak jsem jim řekl: "Dámy a páni, na jednopedálovém bicyklu se do kopce těžko šlape. Na shledanou." Rok a půl jsem byl nezaměstnaný. V roce 1991 přišli ředitelka a předseda umělecké rady Slovenské filharmonie s nabídkou, zda bych nechtěl nastoupit jako šéfdirigent. Spadla mi brada. Dvacet let jsem nesměl Slovenskou filharmonii dirigovat, důvod doteď nevím, a najednou taková nabídka. Tak jsem tam nastoupil a zase jsem vyžadoval tvrdou práci. Já mám zásadu, že návštěvník, který si koupí lístek na koncert má nárok na krásnou hudbu, ne paskvil. Jakmile začnete tolerovat chyby, stejně vás orchestr odepíše. I ve Slovenské filharmonii volili hráči, zda mám jejich důvěru nebo ne. Třikrát. Po třetí už jsem se naštval a dal jsem okamžitou výpověď. Stejně jsem dopadl i ve Slovenském divadle. Kde jsem byl asistentem, potom šéfdirigentem a nakonec ředitelem opery. Vždycky jsem odcházel z nepochopení vedení, které si nárokovalo řídit něco jinak než šéfdirigent. To nikde jinde neexistuje. Poslední kopanec byl od nového ředitele opery, který mi po jednom roce od premiéry Othella bez mrknutí oka, bez zvednutí telefonu, bez omluvy, toto představení sebral. Tak jsem zase praštil dveřmi a zařekl se, že se Slovenským národním divadlem už nechci mít nic společného. Posledním hřebíčkem do rakve byla VŠMU, moje škola. Když mně bylo 65 let, tak mi oznámila děkanka, že není v zájmu školy, abych vyučoval dirigování. Sbalil jsem fidlátka a šel. A na Slovensku už víc neúčinkuji.

* Po všech těch peripetiích muselo na vás přijetí, kterého se vám dostalo u Symfonického orchestru Českého rozhlasu , působit jako balzám.

Musím říci, že moje spolupráce se SOČ Rem začala už v roce 1973/1974, kdy jsem byl permanentním hostem tohoto orchestru. Velice jsem si toho vážil, poněvadž jsem viděl, jaký je to skromný a přitom pilný kolektiv. V roce 2010 jsem měl nějaké představení v Národním divadle a volal mi pan Simon (Jan Simon, intendant SOČR - pozn. red.), že umělecká rada a orchestr se rozhodli mi nabídnout post šéfdirigenta. Nemusíte mi to věřit, ale sevřelo mi to srdce. Můj vztah k rozhlasu je veliký, a že se mi na konci mé kariéry, kterou jsem tak neblaze skončil na Slovensku, dostane takové cti, že mi jeden z renomovaných orchestrů Evropy nabídne místo šéfdirigenta, to bylo skoro neuvěřitelné. Já si tohoto orchestru vysoce vážím, protože se dokáže nechat ovlivňovat hudbou, je velmi skromný a má obrovskou chuť do práce, třebaže jejich finanční podmínky nejsou dobré. Dirigovat takový orchestr, to je opravdu štěstí. Pracovat s tímto orchestrem, to je skutečně radost.

* S podobným orchestrem jste se už setkal v Japonsku. Byl jste šéfdirigentem a hudebním ředitelem Japan Shinsei Symphony Orchestra a poté šéfdirigentem, dnes čestným, Tokijské filharmonie. Jak se pracuje s orchestrem a hráči, kteří jsou sice perfektní, ale mají jiné kulturní zázemí?

Musím především poděkovat panu dirigentu Zdenku Košlerovi, který mě do Japonska uvedl. Japonsko jsem už navštívil pětašedesátkrát. Když jsem před lety začínal, tak na programu byl Mozart, Dvořák, Beethoven, Čajkovský, Prokofjev a trošku Šostakovič a Stravinský. Dnes tam jsou programy postavené na hudbě XX. století. Třeba strašně tam "letí" Mahler. Oni si uvědomili, že na sobě musejí pracovat. A umělců si váží. Vždyť Zdeněk Košler byl přímo modlou. Jednou jsem se ptal, proč si zvou dirigenty od nás, vždyť mají dost peněz na zaplacení dirigentů z Ameriky. A můj manažer mi řekl, že to, co dávají do hudby Slované, nikdo jiný nedovede. Já při zkouškách nezastavuji, já jim do toho křičím nebo jim to přezpívám. Strašným hlasem, ale zpívám. Jednou jsem si všiml, že jedna část orchestru hrála a druhá si cosi psala do not. Tak jsem se ptal, co dělají, a oni všechnu tu dynamiku, co jsem jim předzpěvoval, zapisovali! A od té doby to hrají stále stejně. Jenže Japan Shinsei Symphony Orchestra musel fúzovat s Tokijskou filharmonií na soubor se 190 hráči proto, aby toto těleso mohlo současně hrát v opeře, dávat koncert a nahrávat. A to už bylo na mě moc. Také už mě unavuje těch dvanáct hodin v letadle. Tak jsem se postupně z tohoto úvazku vyvázal a zůstal pouze čestným šéfdirigentem.

* Dirigoval jste nejen symfonické orchestry, ale i opery. Severní i Jižní Amerika, Evropa. To bylo z nostalgie, nebo jste si chtěl odskočit k jinému žánru?

Na to odpovím jednoduše. Já jsem odchovaný mlékem opery. Tam jsem začínal. Kdysi jsem četl jakýsi rozhovor s Herbertem von Karajanem, kterého se ptali, proč pěstuje oba dva žánry. Karajan jim odpověděl, že drama, které existuje v opeře, je nutné nasát a potom přenést do symfonické tvorby. A když zase přenesete tu symfoničnost do zvuku operního orchestru, máte nádhernou symbiózu obou žánrů. To tak obohacuje! Já nesnáším dělení dirigentů na operní a symfonické. Karajan má pravdu. Dirigent má využívat zkušenosti z obou žánrů. Mnoho lidí se mě ptá, když třeba diriguji orchestr v Bratislavě, jak je možné, že ten orchestr zní jinak než obvykle. To je tím, říkám, že vím, co chci z toho orchestru dostat, jak to musí plasticky znít. Musí to neustále pulzovat.

* Čím to je, že dílo zní pokaždé jinak, podle toho, kdo je diriguje?

To je strašně složitá otázka. My tomu říkáme plastika. Máte-li třeba téma, pak nástroj, který ho hraje, musí být samozřejmě silnější než nástroje, co ho doprovázejí. Ale zase ne moc. To je i problém vztahu lidského hlasu a orchestru. Prostě je to otázka vyladění. Dirigent musí vědět, co který nástroj si může dovolit, vědět, že lidský hlas není instrument, musí vědět, jaký zvuk chce získat. Říká se, že dirigenti mají třetí ucho, vzadu na hlavě. A tím "slyší", jak zní zvuk v sále. Jinak to zní v Rudolfinu, jinak v bratislavské Redutě. A najednou víte, že některý nástroj nebo skupina musí přitlačit a některý třeba zase ubrat. Výsledné dílo musí být paleta, musí mít různobarevný lesk, nesmí být monotónní. Je nesmírně těžké navzájem to vyvážit.

* Jaký je váš vztah k operním režisérům?

Já jsem pověstný svými hádkami s režiséry. Osobně si myslím, že když napsal Verdi Traviatu podle Dumasova románu, tak já z ní nemohu udělat prostitutku na Václaváku. Pokud si chce režisér léčit na geniálním díle své komplexy, vytvářet tam psí kusy, tak to teda ne. Některé režiséry nechápu. Kdyby to mělo aspoň nějakou logiku, že bych si to dokázal vysvětlit, tak prosím. Smyslem umění je diváka, posluchače, návštěvníka oslovit. Pokud to neosloví, pak to není umění. Režisér musí sloužit hudbě. Když jsem dělal Othella v Bratislavě, tak pan režisér si vymyslel, že na konci Jago zmizí. Jenže to je jako kdyby dostal amnestii. Dirigoval jsem, tichá hudba, pomalu zhasínají světla a najednou vidím, že Jago v civilu vychází ze scény a jde do hlediště. To úplně zničilo ty krásné závěrečné akordy.

* Opera je nejen komplexní umění, ale také velmi drahé umění. Přitom se teď všude šetří. Jen třeba v těch divadlech, kde jste dirigoval: minulý měsíc nařídila rakouská ministryně umění Wiener Staatsoper, že musí ušetřit 10 milionů eur, o 25 procent snížili subvence Teatro del Liceo v Barceloně, ve Velké Británii se diskutuje, že sníží nebo úplně odeberou subvence divadlům. V Nizozemí už dva symfonické orchestry byly rozpuštěny. Čeští umělci pochodují Václavským náměstím s transparenty "Zachraňte živou kulturu", česká regionální divadla bijí na poplach. Co si o tom myslíte?

Začal bych tak trochu pejorativně. Subvence Státní opeře ve Vídni se snižují, ale na operní bál prachy jsou? Jakým právem? Pak se diví, že okolo stojí lidé a na účastníky házejí kameny. To stojí sakra peněz, a je krize! Pro mne je varovné, že tu začíná úpadek kultury a s úpadkem kultury úpadek kulturnosti národa. Kdysi byla Praha konzervatoří Evropy. A v takovém městě, které si po staletí budovalo pozici tou konzervatoří být, najednou přijde jakýsi úředník a sníží subvence. Fúze Národního divadla a Státní opery - to je zločin. Obávám se, že je to záměrné potírání kulturních hodnot, etických hodnot. To, co se nyní na nás valí z rádií a televize, to může národ vychovávat? To je duchovní potrava? Všimněte si, jak se lidé k sobě chovají. Mezi lidmi vládne neúcta. Člověk chodí na umění, aby si pohladil svou duši. Pokud začneme umění omezovat, co nám potom zůstane? Jakým chlebem nás budou krmit? Pokud si politici neuvědomí, že bez umění se žít nedá, tak jsme skončili s civilizací. Při příležitosti mých 70. narozenin jsem spolu se SOČRem dával koncert v Bratislavě. Pro mne to byla velká satisfakce a chtěl jsem, aby to televize nahrála aspoň na záznam. Tak jsem obešel několik velkých sponzorů. A nabídky byly tak 1 500 eur. Poděkoval jsem a šel. Uvědomil jsem si, že to je skutečně začátek konce. Na některé show se najde tolik milionů, že by za to opera postavila dvě, ne-li tři inscenace. Tak se ptám - kde je tady hierarchie hodnot? Které velké umění si kdy na sebe dokázalo vydělat? Přitom tak vznikly nejkrásnější klenoty tohoto národa.

* Na začátku jste říkal, že velké umění vzniká z chudoby. Jestli to vlastně není snaha, aby vzniklo velké umění?

Asi těžko. Já se toho bojím. Chtěl bych jenom, až jednou budu hrát na tympány v tom nebeském orchestru, abych se nemusel dívat, že třeba to velké dirigentské umění, které tady pěstovali takoví dirigenti jako Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Jaroslav Krombholc, Libor Pešek a další, upadlo do zapomnění. To by byla absolutní tragédie.

Ondrej Lenárd (7O) vystudoval dirigování na VŠMU v Bratislavě. V roce 1974 se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže v Budapešti. Pravidelně dirigoval ve Státní opeře Praha, v opeře ND, i v řadě světových operních domů, jako je Wiener Staatsoper, Teatro del Liceo v Barceloně, Teatro di San Carlo v Neapoli, ve Státní opeře v Budapešti nebo Houston Grand Opera v USA, i řadu symfonických orchestrů. Má na svém kontě neuvěřitelných více než 1 300 nahrávek. Nahrává pro hudební vydavatelství OPUS, Pacific-Naxos a Marco Polo. Na VŠMU vyučoval dirigování. Je specialistou na hudbu XIX. a XX. století. V roce 1998 mu udělil prezident SR Řád Ľudovíta Štúra I. třídy, Univerzita Mateja Bela mu udělila titul Doctor honoris causa.