Dirigent musí být dobrý psycholog. Některé orchestry potřebují pohladit a jiné přísnost, říká Robert Jindra

8. březen 2018
Robert Jindra

S dirigentem Robertem Jindrou se člověk nenudí. Během rozhovoru se tolerantně vysloví k české operní kritice, s nadhledem a současně s obrovským zaujetím pohovoří o svém angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde byl pět let hudebním ředitelem opery, nadšeně vylíčí své hostování v Košicích i opatrně se vyjádří ke svému ročnímu působení ve vedení opery Národního divadla.

Stihne také zmínit večer v pražském Obecním domě, kde 12. března bude dirigovat koncert Opereta Gala.

Vystoupí na něm Symfonický orchestr Českého rozhlasu a přední čeští sólisté. Řeč se sice nestočila na jeho vášnivé sběratelství hudebních nahrávek, zato na jeho zálibu v navštěvování operních a symfonických produkcí po celé Evropě ano.

Prý pácháte dobrovolně divácké „harakiri“?

Rád a často. Dnes jedu jen kvůli představení Bergovy Lulu do Hamburku, a vůbec – aktivně sleduji, tedy jezdím za nimi po Evropě, všechny operní inscenace, které za to stojí. Vzpomínám si na jedno ze svých nezapomenutelných harakiri – jel jsem ještě jako student do Vídně na premiéru Janáčkovy opery Z mrtvého domu. A po ní, když jsem šel okolo Státní opery, viděl jsem nekonečně dlouhý had čekajících lidí. Na plakátě stálo, že druhý den vystoupí Plácido Domingo u příležitosti výročí padesáti let na scéně. Ještě během představení mi došlo, že si tuhle příležitost nesmím nechat ujít, a když jsem vyšel z divadla, hned jsem si stoupnul do fronty a do druhého dne trpělivě čekal, až na mě přijde řada u pokladny. Nespal jsem čtyřicet osm hodin, ale s prvními Domingovými tóny ze mě únava spadla. Ovšem při zpětném pohledu to bylo jedno z mých největších bláznovství.

Na druhou stranu – tyhle zážitky se časem zúročí…

To rozhodně. Všechno vám zůstane v hlavě a vy pak ta představení vnímáte i z pohledu profesního, nejen jako užívající si fanda opery. Mně tyhle zážitky velmi pomohly formovat pohled na hudbu, na kvality interpretů, a nenechám se jen tak opít rohlíkem. Dnes jsou velmi populární přenosy z Metropolitní opery do kin. Nic proti nim, je úžasné, že existují a opera se dostává ke všem, kdo o ni stojí. Ale – vadí mi ten bezhlavý obdiv ke všemu. Když jste pak totiž konfrontováni s realitou, zjistíte, že největšími mistry těchto přenosů jsou zvukaři. Nechci snižovat umění pěvců, ale usmívám se, když potom čtu recenze o extrémně průrazných hlasech, které vy přitom slýcháte naživo a víte, jaká je realita. Mnohdy zásadně odlišná od té mediální bubliny. A aby to odborníci, umělci, profesionálové dokázali rozeznat, je třeba, aby za těmito představeními jezdili. Vždyť v Drážďanech, ve Vídni, v Mnichově jste za pár hodin. A názor je nutné si tříbit. To platí především o studentech konzervatoře či HAMU. Řada z nich vám řekne, že nechodí ani do Národního divadla v Praze a pustí si nahrávky na YouTube. Pedagogové by měli vyžadovat, aby jejich studenti měli živou posluchačskou zkušenost a schopnost ji pojmenovat.

Co podle vás kromě peněz chybí české opeře nejvíc?

Velké operní domy. A těmi „velkými“ mám na mysli kvalitní. Kvalita se totiž nepozná podle extra vydařené premiéry, ale podle standardu repríz. To by mělo být měřítko dobrého operního domu. Když jdete na řadové představení, musí mít stále stabilní úroveň. Například Bavorská státní opera je toho zdárným příkladem. Tam je i podvacáté hraný běžný repertoárový titul stejný jako na premiéře.

V operních kruzích se často nelibě nese negativní kritika…

Zjednodušené odsouzení všech kritiků ve stylu „nerozumí tomu, protože o mě psal/a špatně“, nemám rád. Každý umělec ze sebe odevzdává maximum, ale zároveň musí počítat s tím, že se jeho výkon nemusí každému líbit. Umění je přece nezměřitelné. Tvoříme podle vnitřního pocitu, a ten se nemusí shodnout s představou kritika. Každopádně by umělec, který se vůbec chce kritikou zabývat a zároveň si je jistý, že za sebe odevzdal maximálně profesionální výkon, měl být schopen zachovat chladnou hlavu. Pro mne osobně je klíčový názor mých uměleckých kolegů, ať už ze strany zkušených pěvců, hráčů nebo dirigentů. Pouze jejich kritiku, včetně té negativní, beru jako skutečně jedinou relevantní a kvalifikovanou, hodnou k zamyšlení. Vše ostatní je nutné brát pouze jako jeden z mnoha laických postřehů a reflexí.

Pražští tvůrci zmiňují, že se mohou častokrát postavit na hlavu, ale recenzent pak napíše: „Dobré představení, ale v Liberci, v Plzni, v Opavě… to udělali lépe.“ To je trochu nespravedlivé, ne?

Také jsem se s tímto názorem dlouho potýkal. Když jsem byl šéfem opery v Ostravě, vycházely velmi kladné recenze na naše představení. Když se nad tím však zamyslíte – na Prahu a Národní divadlo se musejí klást vysoké nároky. Je to naše první scéna, která má zdaleka nejvyšší rozpočet na své produkce i technické možnosti. A byť jsem ještě stále součástí Národního divadla – jako hostující dirigent – mnohdy z představení odcházím s ještě trpčím pocitem než samotní recenzenti. Ovšem je pochopitelné, že když se na inscenaci podílíte, negativní kritika se vás dotýká.

Máte pocit, že recenzenti malým scénám nadržují?

Takhle bych to neformuloval, ale vnímám pozitivní snahu recenzentů malým scénám pomoci. Co je na tom zlého? Každý umělec, který se mohl konfrontovat s realitou oblasti, pochopí, že každá scéna má svoje specifikum. A to, co na vás na malé scéně může zapůsobit jako malý zázrak, nemusí působit jako zázrak v Národním. Ta divadla jsou menší, mají specifickou akustiku, můžete si dovolit obsadit pěvce, jehož hlas tam zcela zaplní prostor. To se ovšem nemusí stát v Národním divadle, jehož prostor je zcela odlišný.

Budu v této souvislosti parafrázovat slova uměleckého ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka, který si povzdechl, že zpěváci, kteří jsou v angažmá v Národním divadle v Praze, získávají Thálie za výkony na oblasti…

To souvisí s tím, o čem jsme mluvili. Výkon, který je v Praze standardní, nevýrazný, najednou na oblasti může zazářit. A uvědomíte si, že ta představení, která jste viděla v Ostravě, v Českých Budějovicích, nebo v Liberci a nějakým způsobem vás zasáhla právě tam, už nemusejí stejně zafungovat v Praze. Zázrak se už zkrátka nezopakoval. Nerozčiloval bych se nad tím, že na Prahu jsou kladeny ty nejvyšší požadavky, spíš mi vadí, kolik peněz se tu odchází na výsledek, který je mnohdy jen průměrný (chcete-li oblastní). A přitom oblastní divadla jen taktak finančně přežívají. A nad tím by se měla odpovědná místa zamyslet. A nevinit za to kritiku.

Tak mě napadá – abychom to vzali z opačného pólu –, dá se říct o nějakém dirigentovi, že je zákeřný?

No jéje! Ale pojďme mluvit o něčem jiném. Dirigent samozřejmě musí mít dobrou dirigentskou techniku. Ale krása gest nemusí neznamenat, že to je výjimečná dirigentská osobnost. Dirigent by měl být především dobrým psychologem, který vycítí, jak s konkrétním tělesem pracovat. Z vlastní zkušenosti vím, že na každý orchestr platí něco jiného. Někde musíte být přísnější, někde musíte naopak víc „pohladit“…

Vracíte se často ke stejným orchestrům? Mluvíme teď o symfonických orchestrech.

Já vlastně symfonickou hudbu diriguji velmi zřídka. Bohužel! Nechal jsem se zapsat jako „ten operní dirigent“…

Na loňský zahajovací koncert se Státní filharmonií Košice jste ovšem měl skvělé kritiky, v nichž zaznělo, jaká je to škoda, že symfonickou hudbu nedirigujete častěji.

V Košicích to byl jeden z nejkrásnějších koncertů, co jsem kdy dirigoval. A mrzí mě, že jsem „zaškatulkován“ jako operní dirigent. Ano, vokální tvorba mi bude vždycky nejbližší. Ale je také pravda, že lituji, že jsem se nechal tak záhy a tak rychle vmanipulovat do obrazu operního specialisty. Z jedné strany mi to lichotí, z druhé strany cítím, že při symfonických koncertech vyjadřujete hudbu jinak – bez pomocné berličky textu. To mi imponuje a velice rád bych se nyní symfonické hudbě věnoval více.

V době vašeho působení v Ostravě se opera Národního divadla moravskoslezského stala vyhledávaným cílem milovníků opery z celé republiky. Proč stálo za to tam jezdit?

V Ostravě jsem měl velké štěstí, že se tam potkalo několik lidí, kteří si rozuměli jak po lidské stránce, tak po té umělecké. Mnohokrát jsme bouřlivě diskutovali, scházeli jsme se i o nedělích a svátcích. Fungovali jsme skoro jako taková „operní rodina“. Tohle však lze praktikovat pouze v malých divadlech. Ve velkých operních domech to podle mého názoru možné není. Bylo to krásných pět let, kdy jsem pochopil, že šéf není pánbůh, co ví všechno nejlíp, ale musí umět naslouchat a mít kolem sebe lidi, kteří mu naslouchat chtějí. Čili všichni táhnou za jeden provaz. A potom jste natolik silní, že bojujete i s negacemi, které v každém divadle existují. Všemi milovaný šéf je špatný šéf. Nikdy se nezavděčíte všem. Ale síla je právě v tom týmu, který je vaší oporou.

Ostravská opera byla za vašeho vedení v centru zájmu – byly tam zajímavé počiny dramaturgické, inscenační, pěvecké… Přesto jste z Ostravy odešel dříve, než jste měl, ještě před koncem funkčního období. Proč se tak stalo?

V Ostravě jsem byl pět let a udělali jsme tam maximum toho, co jsme chtěli. Můj odchod byl možná předčasný, ale z dnešního pohledu myslím vhodný. I když se to možná mělo odehrát všechno jinak. Na konci tam bohužel byla spousta pochybení a komunikačních nedorozumění mezi mnou a ředitelem divadla Jiřím Nekvasilem. Ale na Ostravu budu vždycky rád vzpomínat. Vždyť dodnes svoláváme „porady“ našeho pracovního týmu, který kromě mě tvořili dramaturg Daniel Jäger, tajemnice Alena Golatová a produkční Valerie Hendrychová. Ale k této „kauze“ jsem už vše mnohokrát řekl a myslím si, že již nemá cenu se k tomu vracet. Vše je tak, jak má být, a čas ukáže, jestli to bylo správně nebo ne.

Když jste v roce 2013 přišel do pražského Národního divadla, připravil jste obnovené nastudování Libuše. Jaký máte k této Smetanově opeře vztah? Je to symbol-pomník, nebo živá opera?

Pro mě je Libuše vrchol nejen Smetanovy, ale české operní tvorby vůbec. Kdybych se měl vyjádřit zjednodušeně, pak bych řekl, že Smetana napsal Libuši a pak spoustu dalších krásných oper. Libuše je samozřejmě tablo – na tom se podepsal jak Zdeněk Nejedlý, tak minulý režim, který nám vtloukal do hlavy, že všichni máme povinnost se před Smetanovými operami kořit. To přetrvává vlastně dodnes – když někdo řekne, že jde na Smetanovu operu, je málem vystaven posměchu. Ale – Smetana byl absolutní hudební génius, narážky na Wagnerův vliv jsou pro mne úsměvné. Smetana v žádném případě nebyl Wagnerův epigon, jeho vyjadřování, instrumentace jsou zcela odlišné. Jde o svébytný a originální hudební jazyk. Libuši zbožňuji nade všecko. Dirigováním tohoto díla v Praze se mi vlastně splnil životní sen. Když jsem tam stál pod těmi zlatými portály, měl jsem skoro slzy v očích. Protože co víc si může český dirigent přát než dirigovat toto národní tablo v Národním divadle?

Dvanáctého března vystoupíte se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na koncertě Opereta Gala. Už jste se s rozhlasovými symfoniky v minulosti potkal?

Dvakrát. Jednou na natáčení českých operních árií s Danou Burešovou a také jsme spolupracovali na recitálu Olgy Peretyatkové a Štefana Kocána. V tomto orchestru panuje krásná tvůrčí atmosféra a mě na něm fascinuje jedna věc: na to, co s jiným orchestrem zkoušíte týden, vám u SOČRu stačí hodina. Jsou to velice pohotoví a rychlí hudebníci.

Opereta je také váš šálek kávy, podobně jako opera?

Nu, přiznám se, že úplně ne. Vždycky jsem ji považoval spíše za lidovou zábavu. Teprve až s přibývajícími posluchačskými zkušenostmi jsem přišel na to, že to nejsou jen ty lehké veselé tanečky, ale i velmi kvalitní hudba. Vezměte si Kálmána nebo Lehára. Jejich partitury jsou tak barevné, dokonale zvládnuté, že taková Země úsměvů je rovnocenná jakékoli opeře. A většina pěvců vám řekne, že zpívat operetu je mnohdy náročnější než zazpívat operní árii.

V nadcházejícím koncertu se můžete opřít o ty nejlepší zpěváky: Pavlu Vykopalovou, Janu Šrejmu Kačírkovou, Aleše Brisceina, Romana Hozu…

Lepší interprety si ani nedokážu představit. Všichni mají zkušenosti s operetou, teď si jen přejme, aby byli všichni zdraví.

Spustit audio
autor: Alena Sojková