Druhé vystoupení SOČRu na Pražském jaru
Druhý z festivalových koncertů, který rozhlasoví symfonikové absolvují na letošním Pražském jaru, byl zároveň provázen velkým očekáváním a sympatiemi, směřovanými k mexické dirigentce Alondře de la Parra.
Nakonec se musela ze závažných osobních důvodů omluvit a záskoku se ujala jiná výrazná dirigentka mladé generace, Jessica Cottis. I ona nesporně oplývá přirozenou autoritou a vrozenou muzikalitou. Čeká nás atraktivní program z děl Šostakoviče, Arutjunjana a Stravinského. Dalším poutavým umělcem pak nesporně bude španělský trumpetista Manuel Blanco.
Ten ve svých šestadvaceti letech, roku 2011, zvítězil v prestižní mezinárodní soutěži ARD v Mnichově s nejvyšším ohodnocením v její historii. Už od svých devatenácti je členem Národního španělského orchestru, úspěchy slaví také v hudbě komorní a k tomu všemu ještě vyučuje na vysokých školách v Madridu. Pro Pražské jaro připravil Koncert As dur arménského skladatele Alexandra Grigorijeviče Arutjunjana, který sólistovi nabízí nejen příležitost pro efektní technickou virtuozitu, ale v jemné, ornamentálně stylizované melodice i možnost subtilního hudebního výrazu.
V úvodu vyslechneme Slavnostní předehru A dur Dmitrije Šostakoviče, který o této „prskavce“ z roku 1954 pronesl: „Je to jen takové příležitostné, šestiminutové dílko slavnostního charakteru.” Ono dílko znělo nejen při oslavách 37. výročí Říjnové revoluce ve Velkém divadle v Moskvě, ale kupříkladu též na XXII. letních olympijských hrách v Moskvě roku 1980 nebo u příležitosti předávání Nobelových cen.
Do třetice je na programu, který po záskoku nedoznal žádných změn, proslulý Petruška od Igora Stravinského, hudební podoba příběhu touhy, lásky a vraždy v loutkovém divadle. Stravinskij zde skvěle uplatnil rozmanité rytmy, orchestrální barvy, lidové popěvky a prvky městského folkloru rafinovaně stylizované do groteskní polohy. Dílo uslyšíme v původní podobě z roku 1911, která oproti revidované verzi z roku 1947 zahrnuje francouzské kornety, bachovskou vysokou trubku, dvě harfy, čtyřručně hranou celestu a množství drobných bicích nástrojů.
Z varhanice dirigentkou
To vše za řízení australsko-britské dirigentky Jessicy Cottis, kterou k taktovce de facto postrčil až osud. Původně totiž vystudovala na Australské národní univerzitě hru na varhany, klavír a také muzikologii. Ve varhanní hře pak pokračovala v Paříži a úspěchy sklízela nejen tam, ale i ve Velké Británii.
Její skvěle nastartovanou kariéru varhanice ukončilo zraněné zápěstí. Proto tedy začala s dirigováním. Studovala ho na londýnské Royal Academy of Music mj. u Colina Davise a po třech letech absolvovala s vynikající reputací. Hned záhy se stala asistentkou dirigenta Skotského symfonického orchestru BBC, následně zastávala tutéž pozici u Symfonického orchestru v Sydney.
Jessica Cottis hostuje u všech významných londýnských orchestrů, opakovaně se vrací i k dalším britským a australským orchestrům a pracovala rovněž u čelních těles ve Švédsku, Španělsku, Itálii nebo Malajsii, v Houstonu či Los Angeles. Její doménou je hudba 20. a 21. století, ostatně od roku 2015 zastává pozici hlavní dirigentky ansámblu Glasgow New Music Expedition.
