Držím se Bernsteinovy rady, že neexistuje důležitější povolání než učení, říká jeho žák John Axelrod

12. září 2018
John Axelrod

Zahajovací koncert 92. sezony, který se uskuteční 1. října v Rudolfinu, bude poctou Leonardu Bernsteinovi, od jehož narození uplyne 25. srpna rovných sto let. Člověkem nanejvýš povolaným k dirigování tohoto slavnostního koncertu je americký dirigent John Axelrod, který se stal v pouhých šestnácti letech Bersteinovým žákem.

Koupit vstupenku

Na koncertu s podtitulem Slavnostně s Bernsteinem a Mahlerem, který se uskuteční v pondělí 1. října v Rudolfinu, vzdáme hold Leonardu Bernsteinovi. Vy jste měl to štěstí poznat ho osobně. Mohl byste se s námi podělit o své vzpomínky na „Lennyho“?

Poprvé jsem se s ním setkal na premiéře jeho poslední opery A Quiet Place. Po nadějeplném seznámení mě nechal hrát na piano a vzápětí mi nabídl, abych u něj studoval. Nikoli dirigování, ale – řekněme – muzikantství, což je slovo, které toho vyjadřuje mnohem víc než pouhé dirigování. A Bernsteina tohle slovo charakterizuje dokonale!

Denně jsme se potkávali, denně jsme pracovali. Vždycky vybral z knihovny nějakou partituru, společně jsme ji analyzovali, přehrávali vybrané pasáže a k tomu jsem si vyslechl několik poutavých příběhů spojených s příslušnou skladbou. Tohle vzdělávání dalece předčilo jakoukoli konzervatoř. Do měsíce pak řekl mým rodičům, že nejsem jen klavírista, ale také dirigent. Když se ho zeptali proč, odpověděl: „Protože má velmi rád lidi.“

Měl pravdu. My, dirigenti, musíme umět pracovat s lidmi, protože „hrajeme na lidi“, kteří hrají na hudební nástroje. Ovšem v době, kdy jsem byl studentem velkého Bernsteina, jsem neměl ani potuchy, co tím myslí. Často si představuji, jak by reagoval, kdybych mu tehdy řekl: „Maestro, za 25 let budu dirigovat vašeho Candida v Théâtre du Châtelet v Paříži a v milánské Scale.“ Nejspíš by se usmál a pozvedl na mou počest sklenku skotské. Vidíte, tohle všechno se skutečně stalo a já věřím, že mi Lenny z nebe blahopřeje a říká: „Vidíš, měl jsem pravdu.“

Jakým dojmem na vás působí dramaturgie koncertu?

Chichesterské žalmy souzní s Mahlerovou Symfonií č. 4 v tom, že kniha žalmů je poselstvím o dobru a zlu, které ve svém závěrečném chvalozpěvu „Hine Ma Tov“ sděluje totéž, co Schillerova Óda na radost – tedy naději, že bude celé lidstvo žít v bratrství. Mahlerova Čtvrtá symfonie vyzývá posluchače k zamyšlení nad podobně absolutními pojmy, jako jsou život a smrt, ale činí tak z poněkud odlišné perspektivy. Dramaturgii tedy provolávám bravo! Možná dokonce spasí několikero duší.

Opakovaně jsem slyšela dirigenty hovořit o velkém respektu, který chovají k Mahlerovým symfoniím, a o dlouhé cestě, kterou museli urazit, než se odhodlali k provedení některé z nich. Je tomu tak i ve vašem případě? Váhal jste, než jste se odhodlal přijmout takový umělecký úkol?

Věřte tomu nebo ne, mé první profesní angažmá v Evropě bylo jako první asistent Christopha Eschenbacha, hudebního ředitele Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu, založeného Bernsteinem. Asistoval jsem mu při provedení Mahlerovy Osmé symfonie. A následně jsem mu asistoval při provedení Parsifala v Bayreuthu. To bylo jako vystoupat rovnou na Mount Everest! Nad dirigováním Mahlera jsem neváhal. Uvědomoval jsem si nároky, které na dirigenta klade. Od slibného začátku v roce 2000 jsem dirigoval všechny Mahlerovy symfonie – některé z nich dokonce opakovaně – a všechna jeho lyrická orchestrální díla.

Festspielhaus, Bayreuth

Vzpomínám si na den, kdy mi Bernstein hrál na piano Adagietto. Byl to až nadpozemsky silný zážitek. Celé mé srdce a duše procitly – děje se to vždy, když diriguji jeho hudbu. Lenny měl pravdu: Mahler byl titán, jehož hudba pracuje s extrémy, nejen ve zpracování orchestrálním, ale i z hlediska lidského údělu. Proto Mahler je a zůstane monumentem hudby.

Je v Mahlerově Čtvrté symfonii nějaká část, kterou máte obzvlášť rád?

Rolničky na začátku samozřejmě nastolují okouzlující atmosféru, stejně tak ďábelské sólo na přeladěné housle ve scherzu. Pro mě je však vrcholem teprve konec, píseň andělů v nebi. Vyjevuje opojnou, až dětskou radost, kterou snad jednou můžeme zakusit v nebi, přinejmenším v našich myslích a představách. Hluboce oceňuji Mahlerovo komorní pojetí symfonie, bez trombonu a tuby. Ostatně i zredukovaná verze pro komorní ansámbl je nesmírně působivá. Mahlerova Čtvrtá byla první symfonií, kterou jsem dirigoval jako hudební ředitel roku 1998 v Houstonu, a stále zůstává jedním z nejmilejších děl v mém repertoáru.

A co spolupráce s Chen Reissovou? Setkali jste se už při nějaké jiné pracovní příležitosti?

Slavnostně s Bernsteinem a Mahlerem

Setkali jsme se ve Vídni, když zpívala Paminu v Kouzelné flétně. Její hlas je po všech stránkách ideální, zejména pro Mahlerovu Čtvrtou, a její vystupování je elegantní a inspirativní stejně tak jako její andělská krása. Máme velké štěstí, že s námi vystoupí.

Velmi aktivně spolupracujete rovněž s orchestry mladých; o to více mě zajímá váš názor na budoucnost klasické hudby.

Držím se Bernsteinovy rady, že neexistuje důležitější nebo šlechetnější povolání než učení. Z tohoto důvodu jsem se odhodlal dirigovat mnohé z celosvětově nejvýznamnějších orchestrů mladých a aktivně spolupracovat se začínajícími muzikanty. V posledních deseti letech jsem se zapojil do dvou mezinárodních festivalů založených Bernsteinem – jednak jsem hlavním dirigentem Pacific Music Festival v japonském Sapporu a dále umělecky garantuji účinkování Festivalového orchestru Šlesvicko-Holštýnska na Festivalu v Salcburku. Těch aktivit je daleko více, ale abych se vrátil k vaší otázce: Budoucnost klasické hudby, staré hudby, world music, jazzu i hudby soudobé a zaujetí publika jdou ruku v ruce s výukou, kvalitním vedením a motivací muzikantů a skladatelů.

Kdyby vás SOČR v budoucnosti pozval k dirigování dalšího koncertu, tentokrát s výhradně českým repertoárem, jaké skladby byste rád uvedl?

Rád bych hrál více Dvořáka, kterého jsem dřív docela často dirigoval i natáčel, zejména koncertní verzi Rusalky. Nebo více Janáčka, který se mi stále zdá velmi nedoceněný. Rozhodně i více Martinů, jehož úchvatná hudba je také relativně málo známá. V Teatro la Fenice jsem dirigoval operu Mirandolina a zamiloval jsem si její syntax a rytmy. Podobně jako český jazyk zdůrazňovaly určité motivy a hrály společně s hudbou.

Mé vlastní vzpomínky na češtinu pocházejí ze studií dirigování ve Zlíně, Olomouci, Kazimierzi, Opavě a Karlových Varech. Pamatuju si, že mi trvalo dvacet minut, než jsem dokázal správně vyslovit Dvořákovo jméno. Zkoušel jsem to pořád dokola a můj kamarád, český muzikant, říkal: „Ne, špatně!“, dokud jsem nakonec se zaťatými zuby a s otevřenou pusou a úsměvem nerozvibroval svůj jazyk a nespojil hlásky „ř“ a „á“ do souzvuku „řá“. Odměnou mi byl kamarádův zdvižený palec! Ptal jsem se ho, proč je to tak důležité. Zasmál se a odpověděl: „Po tisíc let jsme žili pod nadvládou jiných zemí a říší. Jak jinak jsme si mohli zachovat identitu, než skrze péči o vlastní řeč?“

Proto slýcháme árii Rusalky stále znovu a znovu, nejen kvůli nádherné melodii, ale i kvůli jazyku samotnému. Díky Rusalce čeština opakovaně zaznívá a udržuje národní identitu. Rád bych se vrátil a zahrál více českých skladeb zejména proto, abych mohl být blíže společenství a zemi, ve které jsem absolvoval svá první studia. Právě u vás jsem kupříkladu vstřebal Smetanovu Libuši, kterou mnozí považují za podstatu češství. To by bylo vážně fantastické!

Spustit audio
autor: SOČR