Houslový Šostakovič Sophie Jaffé na Rozhlasovém podzimu zanechal silný dojem

Přizvaná mladá německá houslistka Sophia Jaffé v Šostakovičovi nadchla. Už způsob, jakým se po vstupním unisonu cell a kontrabasů ponořila do výrazové hloubky "nekonečného" pásma zpěvu, které v úchvatně protepleném a s důrazem na nejhlubší houslovou strunu rozvíjeném hlavním tématu, byl sugestivní. Detailní pohled na zvukovou výslednici, například hned v úvodu na onu vzestupnou a sestupnou linku fagotu, kontrapunktující se sólovým partem, však naznačoval, že budeme pod Válkovým vedením svědky i citlivé orchestrální spolupráce. Zvlášť mistrovský okamžik přišel v místě, kde se sudě dělené hodnoty mění na triolové a kde se najednou ozývá osamocená tuba.

V sarkasticky rozpustilém Scherzu se zvlášť vyznamenala precizně hrající flétna s basklarinetem, přičemž sólistka své staccatové figurace a rozšafně akcentované synkopy v druhém díle věty neforzírovala, takže výsledkem byl zprvu zvláště načechraný, jakoby pouze "jemně dravý" obraz scherzózního úprku, teprve postupně stupňovaný do euforie.

Také vstup do Passacaglie, postupující od rytmicky pregnantní partie horen přes nádherně vyrovnaně znějící chorusy dřev až po skutečné espressivo houslí, byl vzrušující, a pokud se mi zdálo, že zvukový tlak, s jakým k nám houslový part v některých momentech (oktávová partie) promlouval, byl ve srovnání s tím, jak tuto hudbu hrával Oistrach, přece jenom o poznání menší, pak sólistčino strhující podání kadence takový dojem dokonale kompenzovalo.

Ostatně, jak nosně barevného tónu a vyostřené rytmičnosti byla schopna subtilní mladá houslistka ve spolupráci s výtečně rozehraným orchestrem (horny, prokrvené linky basů) dosáhnout, výmluvně demonstrovala závěrečná Burleska, která vyzněla jako jedna mocná gradace do extatického Presta.

Znamenitý výkon, na který se hned tak nezapomene.