Hudba je ohromně krásná. Ale ještě krásnější je ticho, tvrdí dirigent Petr Altrichter

V první části zazní skladby Arama Chačaturjana – nejprve Adagio z baletu Spartakus a poté Houslový koncert d moll se sólistou Romanem Patočkou. Jistě se nesetkáváte poprvé…

Ano, na Pražském jaru 2014 jsme spolu – a se SOČRem – premiérovali Houslový koncert Adama Skoumala. Na Romana se těším. Je to báječný muzikant i člověk. Mimochodem, Chačaturjanův Houslový koncert jsem nejprve poznal ve flétnové verzi, když jsem před léty doprovázel nějakého slavného flétnistu, tuším ve Švýcarsku.

Čajkovského věhlasný balet Labutí jezero se zdá být zárukou nadšeného ohlasu publika. Na co musíte – při všech svých zkušenostech a ohromné muzikalitě – dbát, aby vyzněl náležitě pohádkově a romanticky?

Při koncertním provedení částí Labutího jezera máme obrovskou výhodu, že se můžeme soustředit pouze na muziku a nemusíme doprovázet tanečníky. Dirigenti baletních představení mají můj obdiv, respekt a uznání, já bych to asi nedokázal. Jinak – Čajkovského hudba je snová, není třeba vůbec nic vymýšlet.

K rozhlasovým symfonikům se vracíte pravidelně, často Vás vídáme i s dalšími tuzemskými orchestry. Jak si vychutnáváte život dirigenta „na volné noze“?

Jsem za něj nesmírně vděčný! Nikdy jsem neočekával, že se něčeho takového můžu dožít a že to může fungovat. O to víc si užívám hudbu.

Umíte hořet i pro jiné sféry než ty hudební?

Víte, hudba je ohromně krásná! Dělám ji celý život a zakusil jsem mnoho krásy. Ale je ještě něco krásnějšího – ticho! V orchestrech a různých muzikantských kolektivech jsem zažil úžasné věci – ale ještě úžasnější je, umět si od hudby trochu odpočinout. S mou ženou si to občas dokážeme hezky zorganizovat. Na to všechno ovšem člověk potřebuje čas, aby došel tam, kde uslyší „hudbu svého vlastního nitra“. (A měli bychom to dokázat všichni.)

Abychom přeci jen skončili u muziky, připomeňte prosím své nedávné hudební „srdcovky“ – co Vás v posledním čase opravdu nadchlo, ať při vlastní práci nebo při poslechu kolegů?

Rád bych vzpomenul jednu událost, při které se muzika vyjevila ve své třpytivé, mladé, neotřelé tváři. Byl to koncert se žáky ZUŠ, který pořádala Česká filharmonie a kde hráli filharmonici společně s vybranými mladými hudebníky. Dirigoval jsem ho na konci sezony 2007/18 v Rudolfinu a byl to nepopsatelný zážitek. Spojení nejrannějšího mládí s prvořadými kumštýři pohne nitrem a dává naději, že hudba je stále pro mnoho lidí důležitá. Měl bych tento projekt dirigovat i letos. Už teď se nesmírně těším.

Zveřejněno s laskavým svolení redakce Týdeníku Rozhlas