Lenárd Mahlerovi rozumí

Pražští symfonikové důstojně připomněli na svém 11. abonentním koncertě v pražském Rudolfinu letošní sté výročí úmrtí skladatele Gustava Mahlera. Pod taktovkou jejich budoucího šéfdirigenta Ondreje Lenárda zazněla velkolepá Symfonie č.3 d moll.

Gustav Mahler (1860-1911) dokončil svou třetí symfonii v létě roku 1895 v malém ateliéru v blízkosti Attersee. Inspirován okolní přírodou rozjímal nad celým spektrem lidského bytí a lidských emocí a vytvořil monumentální symfonii „takového rozsahu, že zrcadlí celý svět“.

Symfonie je nezvykle dlouhá a je rozložena do šesti vět, z nichž první je nejdelší. Večer se tak protáhne na 1 hodinu a 40 minut celkově a bez přestávky. Také obsazení orchestru je mnohem rozsáhlejší, než je obvyklé a zahrnuje některé neobvyklé nástroje, například poštovský roh, metla nebo velký počet některých nástrojů, například čtyři pikoly současně, osm lesních rohů či rozšířené bicí nástroje (například dvě soupravy tympánů s dvěma hráči). K velkému obsazení orchestru se ještě ve čtvrté větě přidá dětský a ženský sbor a mezzosopránové sólo.

Prvnímu provedení pouze tří částí ze symfonie se v roce 1897 dostalo vlažného přijetí a teprve až v roce 1902, kdy došlo poprvé ke kompletnímu provedení pod taktovkou samotného skladatele, byla symfonie veřejností přijata vřele.

Taková obří kompozice přináší však interpretům nemalé problémy – je náročná jak na vyváženost pro dirigenta, tak na vytrvalost pro orchestr. Kromě toho struktura symfonie je sama o sobě výzvou. Její první věta, více než půl hodiny dlouhá, je neúprosná – někdy slunečná, někdy smuteční, občas cynický pochod. Její poslední věta, intenzivně cítěná jako adagio, je téměř stejně dlouhá. A mezi nimi sevřené jsou čtyři kratší věty, které se charakterem velmi liší. Pro interprety je velice těžké, aby šest dílů dávalo smysl jako celek.

Dirigent večera Ondrej Lenárd dokázal, že je mu hudba Gustava Mahlera blízká. V jeho podání zní obrovská „pastorální" Symfonie č. 3 nádherně měkce. Už po několika prvních taktech dovede posluchače vtáhnout do přesně navozené atmosféry, pochod byl v jeho pojetí svižný, svou bezstarostností až odzbrojující. Zde je také třeba vyzdvihnout neomylné pozounové sólo. Zvuk mohutného aparátu byl především v úvodní větě neuvěřitelně barvitý, plastický, v detailech absolutně věrný a dynamická škála přímo úctyhodná.

Druhá věta ve formě menuetu je dost elegantní, ale ve srovnání s mohutným zvukem předchozí věty zněla velice jemně a křehce. Třetí věta byla naprosto úžasná, zejména v lyrických pasážích monologu poštovského rohu.

Dvě následující vokální části daly příležitost mezzosopranistce Annamarii Popescu. V jejím podání díky kultivované pěvecké technice a sametově hebkému tónu vyznělo sólo dostatečně krásně a kultivovaně, bylo teskně lyrické a zklidněné. Dětský a ženský sbor byl v následující větě vyvážený, jejich zvuk nádherný, artikulace bezchybná a každý jejich vstup byl náladově velmi různorodý. Je to sladké podobenství pro sbor andělů v podání Kühnova dětského sboru se sbormistrem Jiřím Chválou a Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou.

Sólový zpěv a andělský sbor byly úžasné, ale bylo to majestátní finále, ve kterém dirigent přivedl s obrovskou emocionální intenzitou symfonii až k samotnému vyvrcholení.

Mahlerova třetí symfonie je jako výpravná cesta přes krajinu plnou dramatických kontrastů a byla po právu odměněna bouřlivými ovacemi nadšeného publika plné Dvořákovy síně pražského Rudolfina. Koncert byl zaznamenán, takže ti, kteří si ho na místě nemohli poslechnout, budou mít příležitost jej slyšet v některém vysílání na vlnách Českého rozhlasu.