Narodila jsem se v Praze, ale dětství jsem prožila v Jičíně. Zde jsem začala také hrát na klavír. S harfou jsem se setkala až ve 13 letech. Ve 14 letech jsem začala na harfu hrát a v patnácti jsem byla přijata na Pražskou konzervatoř do třídy prof. Libuše Váchalové.
Po maturitě jsem přešla jen do vedlejší budovy – Rudolfina – kde tehdy sídlila Hudební fakulta AMU. Ještě za studií jsem byla přijata do souboru Musica Bohemica, který se poté stal souborem FOKu. To znamenalo i pro mne pevné angažmá, smlouvu a plat.
Později jsem se stala sóloharfistkou Smetanova divadla (nyní Státní opera). Můj sen hrát v symfonickém orchestru se mně splnil v roce 1985, kdy jsem na základě dalšího konkurzu byla přijata do Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze. Nastoupila jsem o 2 měsíce dříve než náš pozdější šéfdirigent Vladimír Válek.
Jaký je můj nástroj?
Musím se pochlubit, že před dvěma lety koupil SOČR moc pěkný nástroj – americkou harfu Lyon and Healy, která má krásně ušlechtilý a přitom průrazný zvuk. Doma mám japonskou harfu Aoyama, což se prý překládá Modrá hora.
Jaký byl můj dětský sen?
Když náš nejmladší synek roky tvrdil, že chce být mlynářem, uvědomila jsem si, že si vlastně takovéto své dětské pra-sny nepamatuji. Ve škole jsem nebyla vyhraněná (univerzálnost je prý jednou z vlastností blíženců). Nejvíc mě bavila matematika. Nebýt harfy, která se mi postavila do cesty, asi bych skončila někde na gymnáziu a pak, kdo ví?
Co mě baví?
Na to mám jednoznačnou odpověď: baví mě hudba jako taková. Baví mě hrát na harfu. Baví mě hrát na harfu v orchestru a být jedním z těch pestrých kamínků mozaiky, kterou dohromady tvoří všichni hráči orchestru. Baví mě hrát v Triu cantabile a v souboru Trigonum musicum. Baví mě předávat zkušenosti svým studentkám na konzervatoři. Baví mě hrát na klavír a na varhany. Baví mě vést pěvecký sbor, dělat pro něj aranže. Miluji Bacha a Dvořáka, Scholla a Jarousskyho.