Mladý Brousek věří v poctivost, řemeslo a upřímnost
(text připravený v souvislosti s nadcházejícím koncertem SOČRu v Obecním domě 10. listopadu pro webový portál Opera Plus jako součást článku Nové horizonty SOČRu po druhé: Vřava)
Když se člověk snaží s pomocí internetu zjistit více o vašich hudebních aktivitách, opakovaně na něj "vyskakuje" tvrzení, že vás od dráhy muzikanta definitivně odradilo tvrdé cvičení. Jak to máte s hudbou v současnosti – kolik času a energie této oblasti a jednotlivým žánrům věnujete?
Mě vlastně od dráhy muzikanta nikdy nic neodradilo, jen nejsem a už nikdy nebudu klavírním virtuosem – od toho jsem dobrovolně utekl. V současnosti věnuji hudbě co možná nejvíce času. Žánrově je to pěkně rozmanité: Vedle vážné hudby (která je vždy spíše za odměnu) a Monkey Business (což je kamarádská odysea, bez níž nelze žít) skládám už patnáct let hudbu scénickou i filmovou. Za ní si můžete představit stylový rozptyl barokní fuga – jazz – metal – dechovka. Rád píšu písničky pro děti do pořadu České televize TvMiniUni, bigbandovky pro B-Side Band, často spolupracuji s Epoque Quartetem a Epoque Orchestra, Radkem Baborákem nebo Pavlem Šporclem. Polovinu života trávím v divadle a samozřejmě pro ně také píšu. Složil jsem hudbu k pěti muzikálům, šest zahraničních muzikálů jsem aranžoval. Nechlubím se… Jen mi to tak všechno spadlo na hlavu a jsem za to osudu nesmírně vděčný. Vlastně se divím, že ještě mezi tím stihnu nastudovat role, někdy ne malé...
Aktuálně se připravujete na Shafferova Amadea (premiéra bude 7. 11. – pozn. red.) v Divadle na Vinohradech. Je pro vás tento úkol ideálním propojením aktivit, kterým se s potěšením věnujete? Nebo je takový pohled idealistický?
Vždycky je to jen divadlo, tak k tomu člověk musí přistupovat. Často jsem vyčerpaný, ale snažím se udržovat v pozitivní náladě, ať už v práci, nebo doma. Pochopit a postihnout Mozartova génia je ovšem nad rámec nás všech, tomuhle božímu nástroji se lze sotva kdy přiblížit. Takže je to opravdu jen „jako“, snažíme se ale o maximální zaujetí situacemi a motivačním jednáním tak, jako by byli Amadeus a Salieri postavy, které známe – chybující, milující, hmatatelné a smrtelné. Ve třetí větě mé Symfonie je malý odkaz na Mozarta a toto místo je pro mne znázorněním čistoty a krásy, kterých se nám v moderní době často nedostává.
Ano, právě vaše Symfonie č. 1 zazní na koncertu SOČRu 10. listopadu v premiéře, a tudíž by se ji slušelo představit. Kdy jste ji napsal, z jakého podnětu, kolik vás stála času a sil, jaký z ní máte pocit? A co očekáváte od večera v Obecním domě?
K práci na symfonii mě přivedl Jan Kučera, dlouholetý přítel a výjimečný kolega v hudebním světě. Začal jsem v listopadu 2013, dokončil jsem ji v březnu 2014. Většinou jsem pracoval po nocích, to byl jediný čas, kdy jsem se mohl plně koncentrovat. Myslím, že v hudbě se vždy odráží momentální stav skladatele, možná proto může I. věta působit nesoustředěně až roztěkaně. Je v ní několik témat, která se často obměňují, stále se připomínají, jako by se nechtěla ztratit ve zmatku a shonu, jako by soustavně hledala řád. Nazval bych to možná mým bojem, vzpourou proti technologii. Závislost na počítačích a sociálních sítích mne dusí a prostupuje mnou téměř strach – z reklamy, z produktů, z aplikací a uživatelských hesel. Každý den, každou hodinu. To se však naplno projeví až ve větě třetí, poslední, scherzoidním chvatu, který ale před koncem na chvíli ustane, aby se objevila nutná katarze, odpuštění. Druhou větu považuji za píseň, Adagio, kde myšlenku přednáší flétna v hluboké poloze. A právě niterná síla myšlenky jedince může odstartovat řetězec porozumění, inspirace a následování. Symfonii jsem věnoval své ženě, která mě zná nejlépe. Čas strávený po nocích nad psacím stolem jí prostě dlužím… A co očekávám od premiéry? V Obecním domě si zřejmě budu kousat nehty!
Jakou hudbu se snažíte psát – je možné něco takového vyjádřit slovy?
Muzika by hlavně neměla nudit, byť jistě existuje milión způsobů, jak vytvořit nudnou skladbu. Ale je ještě víc možností, jak napsat dílo poutavé. Provokovat je dnes vlastně bezpředmětné. Čím chcete šokovat? Kulturní scéna si toho zažila už hodně a zřejmě nebudu z těch, kdo potřebují v koncertní síni stěhovat skříň jakožto součást „performance“. Věřím v poctivost, zvládnutí řemesla a upřímnost, nejlépe se smyslem pro humor. Pokud umělec pohrdá minulostí a navždy odmítne to staré, obvykle z důvodu vlastní neschopnosti nebo v ještě horším případě „protože chce“, nevěřím, že se potká s širším, vřelým přijetím. Proč třeba zatracovat sonátovou formu, když lepší zřejmě zatím nebyla vynalezena? Slovo „eklektik“ je často používáno jako nadávka, mně ovšem vůbec nevadí. Myslím, že je velmi blahodárné kombinovat rozdílné filozofie (hudební i myšlenkové) a přetvářet je na relativně nový tvar.
Na čem dál jako hudebník pracujete? Už se rodí Symfonie č. 2?
Vždycky se něco rodí. Chtěli bychom s Ondřejem Brzobohatým a Janem Kučerou vytvořit hodně zábavný večer se dvěma klavíry a symfonickým orchestrem. Spoustu upřímné radosti a nadšení z hudby.
Kdy vlastně zvládáte tohle všechno vymýšlet, připravovat, plánovat a psát?
Zeptejte se rodiny, někdy to opravdu zvládám těžko. A někdy zas lehko.
Co vás na muzice tak fascinuje?
Ta abstrakce. Že máme na těch balónech, co nám sedí na krku, po stranách takové placičky, přes které se to lije někam dovnitř. A co to s námi dělá!!!
