Odešel báječný hudebník i člověk Miloš Veselý

Špičkový hráč na bicí, který působil v divadlech Semafor, Rokoko, v Hudebním divadle Karlín, v jazzovém triu Karla Růžičky a také v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu, Miloš Veselý, zemřel 18. března ve věku 84 let. Odešel člověk, na kterého kolegové z branže i studenti vzpomínají velmi hezky, vděčně, nejednou láskyplně. Však také v souvislosti s onou smutnou zprávou opakovaně zaznělo, že se do muzikantského nebe odebral „táta českých bubeníků“.

O vzpomínku na Miloše Veselého jsme požádali bývalého člena SOČRu (od roku 1972), v letech 1992-2004 vedoucího skupiny bicích nástrojů, Jana Boušeho.

Míla Veselý přišel do SOČRu z orchestru Hudebního divadla Karlín, kde jsem ho při svých občasných záskocích poznal. Nejenom já, ale myslím, že všichni tehdejší členové skupiny bicích, jsme byli opravdu rádi, když do rozhlasového orchestru nastoupil po vyhraném konkurzu právě on. Byl otevřený, přátelský, komunikativní, naprosto nezáludný, takže spolupráce s ním znamenala čirou radost.

Bubeníci v symfonickém orchestru musejí spolupracovat mnohem více než členové jiných nástrojových skupin, protože rozdělení jednotlivých úkolů a partů bývá často dost složité. Právě proto jsou dobré kolegiální vztahy, hladká komunikace a ochota naprosto podstatné. Ta doba, kdy jsme měli ve skupině Mílu Veselého, byla v daném ohledu příkladná. Jak Míla, tak tehdejší vedoucí skupiny Ivo Kieslich a my tři další bubeníci jsme spolu trávili dlouhé hodiny pracovního času v přátelské atmosféře. Když se někomu při hraní zvlášť zadařilo, ostatní mu to přáli a Míla v této konstelaci často sehrával klíčovou roli. 

Jinde a jindy jsem ve skupinách bicích zažil situace, kde spolupráce skřípala, mezi muzikanty vznikaly animozity, které vedly až k otevřenému nepřátelství a vyžívání se ve schválnostech. Členové takových skupin si odžili peklo na zemi. Právě od nich jsem občas vyslechl postesk na nemilým údělem i vyjádření touhy působit ve skupině bicích v SOČRu, a to nejen za časů, kdy u nás byl Míla, ale také později.  

Tak byl můj přítel a bývalý kolega Míla Veselý společně s Ivo Kieslichem původcem a spolutvůrcem něčeho, co bych nazval duchem skupiny. Později jsem se na tuto atmosféru snažil navázat.  Byla to šťastná doba, dodnes na ni rád vzpomínám.  

Míla se pak ještě za působení v SOČRu začal věnovat pedagogické činnosti. Nejprve učil na hudební škole, která brzy začala vykazovat nadprůměrné výsledky a vycházeli z ní exkluzivní bubeníci, hlavně pro oblast jazzu a popu. Vyprávěl mi, jak ho zájem o učení pohlcuje čím dál víc a čím dál víc vyplňuje i jeho vnitřní svět. Proto mě příliš nepřekvapilo, když přijal nabídku, aby se stal pedagogem Pražské konzervatoře a vedoucím tamní katedry bicích. Dělo se tak pod podmínkou, že na konzervatoř nastoupí do hlavního pracovního poměru. Tak se uzavřela éra jeho působení v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu.  
Rozešli jsme se jako nejlepší přátelé a zůstali jsme jimi, jak doufám, napořád.