Petr Popelka: Přál bych si, aby byl SOČR světovým tělesem s repertoárem od staré hudby po současnou

29. červen 2022

Rozhovor s novým šéfdirigentem SOČRu Petrem Popelkou.

„Partitura je výsledkem kreativního procesu, ani trochu statického, ale naopak hodně, hodně dynamického“, říká Petr Popelka, od sezony 2022/2023 šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. A právě tuto životnost, dynamiku se podle svých slov snaží vnést do společného muzicírování, když večer stojí před tělesem. Odpovídá tak na otázku, jak se vnímá on sám, když na okolí působí jeho dirigování jako energické, vášnivé, velmi osobní. Petr Popelka byl celé desetiletí kontrabasistou orchestru Staatskapelle Dresden, ale v posledních několika letech se stává čím dál žádanějším dirigentem. Hraní na kontrabas se úplně vzdát nechce. Bude to však už jen občas a pouze v rámci komorní hudby.

Petr Popelka_I_@Khalil Baalbaki

Co deklarujete pro nadcházející působení u rozhlasových symfoniků? Jaký repertoár byste chtěl dělat? Český? Nebo světový? Romantiky? Nebo moderní hudbu?

Takhle vyhrocené to nemám. Vždycky půjde o komplex. Já totiž nevidím hudební historii rozdělenou na barokní hudbu, romantismus, dvacáté století. Pro mě je hudba od Claudia Monteverdiho po Helmuta Lachenmanna jeden přirozený dynamický vývoj. A myslím, že interpret dnešní doby by ten obrovský oblouk měl obsáhnout celý. Rozhodně se nechci specializovat jenom na Stravinského nebo třeba jenom na Mozarta. Nechci ani, aby se SOČR stal ansámblem pro moderní hudbu. Já bych si přál, aby byl světovým tělesem, které má široký repertoár od rané hudby až po tu dnešní. Výlety do starší hudby, a stejně tak i výlety do hudby současné vnímám jako obohacení pro posluchače i pro orchestr.

Jak skloubíte dosavadní dirigentské působení v Norsku s novou funkcí v Praze?

Můj kontrakt šéfdirigenta orchestru Norského rozhlasu v Oslu zatím pokračuje, ale po roce 2023 už smlouvu nebudu moci z časových důvodů prodloužit. K tomuto orchestru mám velmi blízký vztah a cítím se v něm šťastný.

Jednou z mých největších životních vášní je komorní hudba.

Jak je to s vámi a kontrabasem? Zůstáváte aktivním hráčem?

Moje poslední veřejné vystoupení na kontrabas se odehrálo v lednu 2022 na komorním koncertě v Oslu. Jednou z mých největších životních vášní je právě komorní hudba. Tu si nenechám nikdy vzít! Kontrabas teď sice stojí trochu stranou, už se k němu nebudu vracet v sólovém repertoáru, ale v komorní hudbě bych s ním rád zůstal v kontaktu i nadále.

Máte blízko k české symfonické hudbě? K našim klasikům? Začněme třeba u Martinů.

Bohuslava Martinů mám moc rád jako skladatele, umělce a je mi blízký i z toho důvodu, že pocházel z Poličky, stejně jako můj dědeček. Poličku, Vysočinu a tamní krajinu znám už z doby, kdy jsem byl malý kluk. Jezdili jsme tam na výlety. Na věži svatého Jakuba, kde se Martinů narodil, jsem byl nesčetněkrát. Také mám rád přístup Bohuslava Martinů k umění a hudbě: lehký, spontánní, přirozený a hlavně od srdce. To je mi velice blízké. Martinů je jedním z těch, které bych si opravdu přál potkat osobně.

Petr Popelka a SOČR

A jak jste na tom s dalšími českými autory, od Smetany po současnost?

Česká hudba mě velmi zajímá, zvlášť pak generace, ke které patřil Ladislav Vycpálek nebo před ním Vítězslav Novák. Také Vladimír Sommer, Jan Kapr… generace téměř zapomenutých autorů. Nebo Viktor Kalabis, od jehož narození uplyne v únoru 2023 sto let. A Miloslav Kabeláč, podle mě naprosto ojedinělá osobnost. Ten, kdyby nežil v tak nešťastných časech, omezen válečnou okupací a potom komunismem, se mohl stát světovým skladatelem. Čeští klasikové dvacátého století nebudou zdaleka jediným směrem, kterým se vydáme, ale rozhodně patří k tomu, čemu bychom chtěli věnovat pozornost. Myslím, že je to naše povinnost.

Máte za sebou deset let působení v Drážďanech; tuším, že zrovna tohle jsou skladby, které jste si tam zahrát nemohl.

To je pravda. České hudby bylo za tu dobu opravdu málo. Z operního repertoáru jsme hráli samozřejmě Rusalku, Prodanou nevěstu a janáčkovský standard. Ale co se týká symfonického repertoáru, český zněl jen zřídkakdy. Ani jednou jsem za tu dobu nezažil Josefa Suka, Vítězslava Nováka… Bohužel.

K Richardu Wagnerovi jsem si v Německu vypěstoval opravdu velkou lásku, možná až vášeň.

Zato jste si užil Richarda Wagnera a Richarda Strausse, což by bylo ostatně také pěkné, kdybyste s sebou přinesl do Prahy.

Určitě. K Richardu Wagnerovi a celé romantické hudbě Německa, včetně dnes málo hraného Roberta Schumanna, jsem si v Německu vypěstoval opravdu velkou lásku, možná až vášeň.

Bylo těžké dostat se do orchestru Staatskapelle Dresden?

Do Německa jsem odešel v devatenácti letech studovat. Myslel jsem, že tam pobudu pár let a pak se vrátím, ale během studií jsem šel, jak se to dělává, na pár konkurzů. Některé nevyšly, jeden ovšem ano, zrovna v Drážďanech. Moc jsem o tom nepřemýšlel a nastoupil tam. A najednou uplynulo deset let.

Bylo těžké odejít?

Docela ano. Staatskapelle Dresden je orchestr, který mám moc rád. Jsem přesvědčen o jeho kvalitách, zažil jsem tam spoustu krásných koncertů. A život muzikanta v německém orchestru je, co se týká sociálního zabezpečení, dost příjemná záležitost. Odejít na volnou nohu a snažit se prosadit jako dirigent, to je krok do naprosté nejistoty. Ale nějak v mém životě uzrál čas. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, ale když se ptáte, nebyl to úplně snadný krok.

Je to tak, že Staatskapelle Dresden definitivně stojí za vaším rozhodnutím, které asi zrálo už odmala, totiž stát se dirigentem? Inspiroval vás tam třeba také dirigent Christian Thielemann?

Rozhodně ano. Já jsem nikdy neprošel přísným dirigentským studiem, i když jsem se o dirigování zajímal od první chvíle, co jsem začal dělat muziku. Vychází to z mého zájmu o kompozici, jsem také skladatel. Pak už je jen krůček k tomu, chtít ovlivnit partitury jako dirigent. V Drážďanech jsem měl to velké štěstí, že jsem mohl vidět při práci spoustu význačných světových dirigentů. Zažil jsem Christiana Thielemanna a jako hosty Zubina Mehtu, Kirilla Petrenka, Daniela Gattiho. To jsou samozřejmě příležitosti, které člověka velice inspirují a každý den mu dávají možnost naučit se něco nového.

Petr Popelka, Josef Špaček, Miroslav Sekera a SOČR, 9. října 2021

Chtě nechtě jste se od nich u kontrabasového pultu učil…

Ano. Hlavně chtě. Každá denní služba v orchestru byla pro mě vlastně malým mistrovským kurzem, takže odejít bylo těžké.

Nicméně nejspíš nelitujete. Je dobře, že jste se rozhodl vsadit na dirigentskou dráhu?

Určitě, já to tak vnímám. Náš život je krátký na to, aby člověk zbytečně čekal s nějakými rozhodnutími, když od srdce cítí, že by se chtěl vydat jiným směrem.

Díky dirigování se teď vracím ke své další lásce, ke klavíru.

Je to vlastně jen pár let, co jste se rozhodl…

Ano, čtyři nebo pět let. Tehdy můj zájem o dirigování stoupl natolik, že jsem se rozhodl přihlásit na různé dirigentské kurzy a zkusit nějakou dirigentskou soutěž. Ale k prvním angažmá jsem se dostal teprve před dvěma, třemi lety. Díky dirigování se teď vracím ke své další lásce, ke klavíru.

Vy jste před lety ještě jako student hrál v orchestru rozhlasových symfoniků, v podstatě jako výpomoc. Asi vás tehdy ani v nejbujnější fantazii nenapadlo, kam váš život jednou dospěje, že?

Vůbec ne! Byl jsem tehdy v pátém ročníku na konzervatoři v Praze, kde jsem studoval hru na kontrabas, dozvěděl jsem se o konkurzu, vyšlo to a chvilku jsem tady pracoval. Kdyby mi tehdy někdo řekl, co přijde za pár let, smál bych se, že je to pěkná utopie.

Jiskra, která přeskočila tady v rozhlase po jediném koncertě, musela být velmi silná, když se rozhodli, že vás rovnou chtějí jako šéfdirigenta.

Za to jsem samozřejmě moc vděčný! Víte, síla tohoto orchestru a otevřenost zdejších muzikantů vůči jakýmkoli novým impulzům je neuvěřitelná. Chtějí hrát – a chtějí hrát dobře. Síla a vůle je právě pro tento orchestr typická. Je to něco, co posluchač může na koncertech vnímat, jako skutečnou kvalitu.

Při pohledu z auditoria se vaše dirigování jeví intuitivně, energicky, vášnivě, velmi osobně. Jak se vnímáte vy sám?

Snažím se, abych přinesl to, co podle mého skladatel chtěl v hudbě popsat. Když je hudba vášnivá, myslím si, že podobné impulzy potřebuje i ode mě. Když vidím, že skladatel napsal tři pianissima za sebou a k tomu ještě velké diminuendo, tak se snažím provedení přivést do takového extrému, jaký mohl mít na mysli. Řekl bych, že v hudebním provozu bývá tendence eliminovat například momenty překvapení. Proto se snažím partituru a skladbu vnímat vždy jako něco živelného, jako výsledek kreativního procesu, což hudební kompozice stoprocentně je. Ona není ničím statickým, komponování je hodně dynamickou záležitostí. A právě to se snažím přinést do našeho muzicírování. Takže to, co popisujete, možná ani nevychází ode mě, ale spíš od skladatele!

Petr Popelka_SOČR_I_@Vojtěch Brtnický

Co v nabídce sezony 2022/2023 vzešlo z vašeho podnětu a přání?

V naší první společné sezoně je hodně věcí, na které se nesmírně těším. Na zahajovacím koncertě provedeme obrovské pozdně ro ­ mantické dílo Arnolda Schönberga Pelléas a Mélisanda a v první půlce přivítáme jednoho z největších žijících světových houslistů Franka Petera Zimmermanna s Brahmsovým Houslovým koncertem. Důležitým koncertem sezony bude naše malá oslava stých narozenin Györgye Ligetiho. Pozvání k provedení jeho Houslového koncertu přijala fenomenální houslistka Patricia Kopatchinskaja. Od tohoto génia dvacátého století zazní ještě Concert Românesc a Lontano. Program završí Podivuhodný mandarin Bély Bartóka. Jedinečné bude koncertní provedení jednoho z nejdůležitějších děl historie hudby, opery Tristan a Isolda Richarda Wagnera. Ve třech nadcházejících sezonách zazní vždy jeden akt z této opery v oslnivém pěveckém obsazení.

Na co dalšího se těšíte?

Určitě na novou skladbu pro klavír a orchestr Martina Smolky, na setkání se dvěma mimořádnými violoncellisty Jean­‑Guihenem Queyrasem a Danielem Müller­‑Schottem, na koncerty našeho hlavního hostujícího dirigenta Roberta Jindry a všech dalších hostů. Důležitým projektem bude i cyklus komorní hudby ve Studiu 1. Je krásné přivítat posluchače u nás doma, na Vinohradské 12, a zažít členy SOČRu v nejrůznějších komorních uskupeních.

Těšíte se na nové úkoly?

Těším se na nové úkoly, ale i na ty každodenní. Mým přáním je udržet vysokou uměleckou kvalitu SOČRu. Tím nejdůležitějším, jak toho dosáhnout, je rozvíjet ji dnes a denně prací. Přál bych si, aby posluchači vnímali nás a naše koncerty jako záruku umělecké kvality.

Muzikanti prozrazují, že se na ně usmíváte nejen při koncertech, což vidí i publikum, ale rovněž během zkoušek. Vydrží vám to?

Doufám a věřím, že ano!

autor: Petr Veber
Spustit audio

Související