Procházka archivem

Jejich umělecké produkce, jakož i pravidelné vstupy České filharmonie na rozhlasové vlny, sklízely nadšený ohlas koncesionářů. Poměrně brzy padlo rozhodnutí o tom, že rozhlas, chce-li splnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso.

Datem zrodu dvacetičlenného orchestru Radiojournalu byl 1. říjen 1926. Prvním šéfem se stal Jožka Charvát (1884-1945), Janáčkův žák z brněnské varhanické školy, operní dirigent, který rozhlasové koncerty řídil už od roku 1925. Hned 2. října absolvoval nový ansámbl svůj první koncert za účasti publika v prostorách Radiopaláce na Vinohradech. Poměrně záhy přišel do orchestru i další dirigent. Byl to Otakar Pařík (1901-1955), který v rozhlase působil od roku 1927 až do konce druhé světové války. Veřejné koncerty orchestru Radiojournalu trvaly do 10. března 1927. Krátce na to získal rozhlas prostorný sál v Národním domě na Vinohradech, odkud odbavoval celou svou orchestrální produkci až do června roku 1935. Tehdy přesídlil do moderního studia současné rozhlasové budovy na Fochově třídě, kde působí dodnes.

Ukončení veřejných koncertů současně znamenalo i konec závažnějších programů. Dramaturgie se nadále zaměřovala především na odlehčený zábavný repertoár, zatímco hudební pořady s vyššími uměleckými ambicemi byly suplovány přenosy koncertů České filharmonie. Ostatně obsazení rozhlasového ansámblu nebylo v této etapě dostatečné, malý počet hudebníků neumožňoval provádět náročnější repertoár.

V lednu roku 1929, nedlouho po odchodu prvního dirigenta Jožky Charváta do opery Národního divadla, nastoupil do čela rozhlasového orchestru Otakar Jeremiáš (1882-1962). Doposud působil jako ředitel hudební školy v Českých Budějovicích, v Praze byl znám především jako seriózní skladatel. Jeremiáš akcentoval výchovné poslání rozhlasu, který se měl stát šiřitelem uměleckých hodnot. Současně s Jeremiášem přišel do funkce ředitele hudebního odboru Karel Boleslav Jirák (1891-1972), který úzce spolupracoval s programovým pracovníkem Mirko Očadlíkem (1904-1964). Ten se stal později programovým ředitelem rozhlasu, od roku 1948 pak působil jako vedoucí profesor katedry hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Díky těmto třem mužům získávala umělecká hudba v rozhlase stále větší váhu. S tím souviselo i zkvalitňování interpretační úrovně tělesa a jeho další rozšiřování: v roce 1931 měl orchestr 45 členů a o pět let později už 70 instrumentalistů. Konečně roku 1939 čítal Orchestr Českého rozhlasu 73 členů. Paralelně začalo pod rozhlasovou záštitou pracovat i druhé orchestrální těleso - Pražský rozhlasový orchestr. Pozoruhodné je, že sami hráči vyžadovali v oněch letech uplatnění vyšších uměleckých nároků: roku 1931 předali vedení rozhlasu memorandum s žádostí, aby byl omezen rozsah "lehké" hudby ve prospěch studia hudby náročnější. Povinnosti související s produkcí populární hudby měly podle tohoto návrhu převzít mimopražské stanice.

Své domovské právo měla v rozhlase díla českých klasiků a zbývaly i síly na experimenty. Dramaturgie si všímala skladatelských jubilejí, kompozice Janáčkovy, Sukovy, Novákovy, Foersterovy či Ostrčilovy byly na denním pořádku. Vedení orchestru rovněž inspirovalo mladší autory k nové tvorbě, určené pro rozhlasové vysílání. Tak vznikly např. dvě komorní opery Bohuslava Martinů, Hlas lesa (1935) a Veselohra na mostě (1937). Otakar Jeremiáš také nastudoval řadu světových operních děl.

Mezinárodní prestiž rozhlasového tělesa vzrůstala. Několik přímých přenosů do ciziny (Záhřeb 1930, New York 1934 - Jirák dirigoval Dvořákovo Stabat mater, Francie a Jugoslávie 1938 - Janáčkova Glagolská mše) fakticky potvrzovalo přijetí orchestru pražského Radiojournalu do světového společenství rozhlasových stanic. Vrcholem byl koncert 5. března 1935 (J. Suk: Fantazie g moll, L. Janáček: Symfonietta), vysílaný z Prahy pro více než sto světových stanic.

Ze zahraničí přijížděly vynikající osobnosti, které na rozhlasové půdě dirigovaly vlastní skladby nebo díla svých národních autorů: Alfredo Casella (1931), Sergej Prokofjev (1934, 1938), Ottorino Respighi (1935), Pančo Vladigerov, Alexander Grečaninov aj.

Nacistická okupace znamenala zlom v životě celé společnosti, vnesla jej i do práce rozhlasové. Striktní cenzura se citelně dotkla dramaturgické koncepce orchestru. Z vysílání byli vyloučeni židovští skladatelé i příslušníci národů, které bojovaly s Německem. V této atmosféře povzbuzovala česká hudba více než kdy jindy vlastenecké cítění. Vedle skladeb Smetanových a Dvořákových se dramaturgii rozhlasového orchestru podařilo odvysílat i premiéru Jeremiášovy fantazie na husitský chorál Tenť Pán velí se nebáti, Novákovu skladbu o obětech nacistických represí De profundis či Vycpálkovo České requiem.

V roce 1945 odešel Otakar Jeremiáš po šestnácti letech působení v Českém rozhlasu na vedoucí post do opery Národního divadla. Nahradil ho Karel Ančerl (1908-1973), který s rozhlasovým orchestrem příležitostně spolupracoval už v době předválečné. Ančerlova éra je krátká (1947-1950), avšak výrazná. Do rozhlasového vysílání i na koncertní pódium prosadil nová díla, zvláště soudobá. K jejich nastudování přizval také Talichova žáka a dirigenta opery Národního divadla Jaroslava Krombholce, dále Janáčkova žáka a propagátora jeho díla Břetislava Bakalu z Brna, či Aloise Klímu, který byl v pražském rozhlase angažován už v letech válečných. Ančerl provedl závažné skladby, jako je Novákova Podzimní symfonie, Stravinského oratorium Oidipus Rex, Iši Krejčího Variace pro orchestr, dále Dvořákovo Requiem, Janáčkovu Glagoloskou mši a Symfoniettu, Novákovu Bouři aj. V nahrávacím studiu věnoval pozornost opeře: vznikly snímky Prodané nevěsty, Braniborů v Čechách, Dvou vdov a Violy, v nichž se uplatnili sólisté Národního divadla i Velké opery 5. května.

Na sklonku Ančerlovy krátké působnosti podnikl orchestr svůj první zahraniční zájezd do Polska (1949). Počínaje rokem 1948 se rozhlasoví symfonikové pravidelně účastnili festivalů Pražské jaro.

Poté, co byl Karel Ančerl v roce 1950 jmenován šéfdirigentem České filharmonie, zaujal jeho místo v rozhlase na plných jedenadvacet let Alois Klíma (1905-1980). V poúnorových poměrech nebylo možné provozovat čilé mezinárodní styky, teprve léta šedesátá jsou začátkem rozsáhlých evropských turné: první velký zájezd orchestru do SRN, Francie, Švýcarska a Itálie se uskutečnil v roce 1961. Pak už nebyly podobné umělecké výjezdy vzácností. Zájem zahraničí o hudbu v podání pražských rozhlasových symfoniků pozdvihl prestiž a sebejistotu tělesa.

Intenzívní hudební život a nemalé úkoly orchestru nemohly spočívat na bedrech jediného dirigenta. V roce 1951 se stal Klímovým kolegou, druhým dirigentem Alois Jiráček (1920-1966). Vítanou posilou bylo i angažmá Josefa Hrnčíře (1921), který byl později pověřen vedením druhého, menšího tělesa, Pražského rozhlasového orchestru. Hrnčíř byl zároveň častým hostem velkého symfonického orchestru, s nímž během své pětatřicet let trvající kariéry natočil na 800 snímků a uvedl premiéry tří set symfonických novinek. Perspektivní osobností byl Jiří Stárek (1923), angažovaný od roku 1952 v menším Pražském rozhlasovém orchestru, který měl zároveň výrazný úvazek v symfonickém tělese. Působil zde až do svého odchodu do zahraničí v roce 1968.

Pouhou epizodou, rozhodně však významnou, byla činnost Václava Talicha (1883-1961). V roce 1953 se stal uměleckým poradcem orchestru poté, co se po vynuceném odchodu do Bratislavy sice směl vrátit do Prahy, ale nikoli už do Národního divadla nebo do České filharmonie. Jeho snímky kupř. Smetanova Pražského karnevalu či předehry k Wagnerově opeře Tristan a Isolda dnes patří do zlatého fondu rozhlasových nahrávek.

Provoz orchestru se přirozeně neobešel ani bez účasti jiných českých dirigentů. Z mnohých připomeňme Dr. Václava Smetáčka, šéfa Symfonického orchestru FOK, brněnského šéfa rozhlasového orchestru a později Státní filharmonie Břetislava Bakalu, dirigenta Národního divadla Jaroslava Krombholce. Ke spolupráci se vracel i Karel Ančerl, nyní stojící v čele České filharmonie. Angažován byl také Václav Neumann, který mj. na Pražském jaru 1966 řídil koncert SOČRu, na němž vystupoval pianista Artur Rubinstein. Plodná byla i spolupráce s Jaromírem Nohejlem, šéfem Moravské filharmonie v Olomouci, nebo s primáriem Vlachova kvarteta a vynikajícím komorním dirigentem Josefem Vlachem.

Zkušenosti orchestru podstatně rozšiřoval styk s cizími dirigenty. Ke zrání SOČRu přispěl Hermann Abendroth, tehdy, v roce 1951, už téměř sedmdesátiletý šéf lipského rozhlasového orchestru, nebo Franz Konwitschny, šéf Státní opery v Berlíně. Ten na půdě rozhlasového orchestru řídil v roce 1956 poprvé - a s velkým ohlasem - Orffovu kantátu Carmina Burana. Populární byla vystoupení italského dirigenta Antonia Pedrottiho, Američana Deana Dixona, Francouze Jeana Fourneta, častými spolupracovníky orchestru byli i maďarský dirigent György Léhel z budapešťského rozhlasu, Eugen Goosens z Velké Británie aj.

V této řadě vyniká Charles Munch, který se poprvé dostal do kontaktu s rozhlasovými symfoniky hned po válce v roce 1946. Zapsal tehdy do kroniky orchestru slova "Symfonický orchestr Čs. rozhlasu je citlivý na gesto, technicky vybaven a česky vřelý - výsledkem je úspěch našeho koncertu". Památný byl jeho pražský koncert 27. března 1967, kdy provedl Honeggerovu II. symfonii, Debussyho Moře a VI. symfonii Bohuslava Martinů. Tu mu autor věnoval, Charles Munch řídil její premiéru s Bostonským orchestrem v roce 1956. Jeho koncert s rozhlasovými symfoniky byl v Praze poslední; dne 6. listopadu 1968 zemřel.

Vzácná byla autorská vystoupení, v nichž známí skladatelé dirigovali vlastní díla: tak se v poválečných letech s orchestrem představil v Praze tehdy velmi populární Arthur Honegger. Do kroniky orchestru napsal v roce 1949: "Symfonickému orchestru Čs. rozhlasu patří moje hluboká vděčnost za vynikající pražské provedení mých skladeb". Dále tu své autorské snímky zanechali Aram Chačaturjan v padesátých či Ernst Křenek v šedesátých letech.

Rozhlasoví symfonikové pochopitelně hledali umělecké uplatnění i mimo působení orchestru, v aktivitách sólových či komorních. Takové tendence podporoval už Václav Talich vytvářením různých menších uměleckých kolektivů, které přispívají ke zdokonalení a kultivaci hráčského projevu. Členové rozhlasového tělesa účinkovali mezi jinými v Peškově Komorní harmonii, ve Vlachově Českém komorním orchestru, založili České dechové kvinteto (1957). Roku 1951 vznikl Pražský komorní orchestr bez dirigenta. Atraktivita jeho interpretačního stylu jej brzy přivedla i do ciziny, kde šestatřicetičlenné orchestrální těleso bez maestra s taktovkou budilo pravou senzaci. Čím více se rozrůstaly koncertní aktivity Pražského komorního orchestru, tím častěji docházelo ke sporům s vedením hudebního vysílání. Po dlouhém jednání na ministerské úrovni byl v roce 1964 Pražský komorní orchestr konečně osamostatněn a jeho hráči vyčleněni z rozhlasových povinností.

Současně s tím se vyřešila záležitost dvou orchestrů v jedné rozhlasové stanici - Pražského rozhlasového orchestru a Symfonického orchestru pražského rozhlasu. Došlo k fúzi a vzniklo tak rozšířené těleso s oficiálním názvem Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Praze, které čítalo 115 hudebníků. Jeho šéfem byl Alois Klíma, definitivní postavení dirigentů získali Josef Hrnčíř a Jiří Stárek.

Aloise Klímu nahradil po jeho odchodu z šéfovské funkce Jaroslav Krombholc (1918-1983). Přijetím rozhlasového postu potvrdil své odhodlání dokázat, že nechce být doživotně vnímán jako výhradně operní dirigent. Rozhlas mu dal podmínky k realizaci dávných plánů: jako jedinečný tlumočník jevištních děl Smetanových, Dvořákových a Janáčkových mohl nyní vytvořit jejich protějšek i v oblasti symfonické a kantátové. Krombholcův zájem se týkal rovněž autorů přítomnosti (V. Dobiáš, K. Šrom, J. Seidl, T. Vačkář) a velkých postav světové hudby (C. Debussy, D. Šostakovič, S. Prokofjev). Dr. Václav Holzknecht později hodnotil jeho přínos do rozhlasové práce slovy: "Orchestr měl dříve také dobré vedení, ale toužil po injekci, kterou mu mohla dát jen osobnost s určitou sugescí mimořádnosti. Tento speciální přínos se nedá podceňovat a Jaroslav Krombholc jej má. Navíc tu jistě prospívají i jeho mnohaleté zkušenosti v řízení orchestru a jeho muzikální citlivost. Má po Talichovi onen pronikavý a podrobně studijní přístup a vyžaduje jeho splnění."

Když Krombholc na své vedoucí místo kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu rezignoval, překlenul krátké období bezvládí zkušený rozhlasový praktik Josef Hrnčíř. Na uvolněné šéfdirigentské místo poté nastoupil František Vajnar (1930). Ve studiu věnoval mj. pozornost operním celkům (Foerstrova Eva a Dvořákův Šelma sedlák vyšly v Supraphonu), jakož i scénickým melodramům J. A. Bendy (Ariadna na Naxu, Medea). Po ne právě korektním jednání ze strany nejvyššího vedení rozhlasu se svého místa vzdal a vrátil se do Národního divadla.

S příchodem Vladimíra Válka (1935) se začíná psát zatím poslední, mimořádně významná etapa práce SOČRu. V praxi rozhlasového tělesa se změnilo doslova všechno. V. Válek začal prosazovat své nekompromisní požadavky na vysokou uměleckou kvalitu práce, zavedl pevnou disciplínu, kolektiv hráčů byl omlazen a doplněn, často o hráče, kteří se osvědčili v mezinárodních interpretačních soutěžích. To byla investice, která se bohatě vyplatila. Orchestrální zvuk dostal nový lesk a vzlet. Šéfdirigent Válek stanovil základní sloupy svého repertoáru: Dvořák - Janáček - Martinů - Brahms - Mahler. Válkovou ctižádostí bylo vytvořit z rozhlasového tělesa prvotřídní koncertní těleso. "Tehdejší vedení orchestru mi to moc vymlouvalo. Nehádal jsem se, protože jsem věděl, že všechny rozhlasové orchestry hrají koncertně. Jednal jsem však, jak jsem uznal za vhodné. Dnes o veřejných koncertech nikdo nepochybuje..." To skutečně ne - každoročně bývají vyprodány. Dalším důsledkem pozoruhodných změn v uměleckém vedení SOČRu je intenzivní zájezdová činnost (Itálie, Německo, Španělsko, Anglie, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Řecko, Turecko, Japonsko, Jižní Korea, Čína, Taiwan, USA). Orchestr se tedy výrazně zviditelnil i v zahraničí a do mezinárodního kontextu vstupuje rovněž svými pravidelnými programy na Pražských jarech či prostřednictvím mezinárodní programové výměny zemí European Broadcasting Union (EBU).