Recenze: Hindemithův Malíř Mathis a energický Brahms Lukáše Vondráčka

Finále s Liebreichem a Vondráčkem, 6. května 2019

Poslední abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu byl v Rudolfinu mimořádný z více důvodů. Nejen účastí Lukáše Vondráčka jako sólisty, ale i díky Brahmsovu Klavírnímu koncertu č. 1 d moll. Překvapením večera byla potom Hindemithova Symfonie Malíř Mathis, ve které se ukázal SOČR v tom nejlepším světle.

Podle programu měl zaznít nejprve Brahms a potom Hindemith. Nakonec byla před koncertem ohlášena změna pořadí skladeb a byla to nejprve Symfonie Malíř Mathis od Paula Hindemitha, která závěrečný koncert sezóny otevřela. Proč nebyl program takto koncipován od počátku, nevím, protože oproti očekávanému Vondráčkovi, jenž byl jistě magnetem koncertu, mohla neoklasicistní kompozice působit méně přitažlivě, ačkoliv je to jistě otázkou vkusu každého posluchače. Jak ukázal SOČR svým výkonem, Mathis der Maler mohl být pro mnohé minimálně stejným vrcholem koncertu, jako byl pro mě. Protože rozhlasoví symfonici svým excelentním výkonem vytvářeli neskutečně kompaktní celek, plný zářivé barevnosti. Celá kompozice potom působila zvukově celistvě a čistě.

Finále s Liebreichem a Vondráčkem, 6. května 2019

Alexander Liebreich přistupoval k jednotlivým částem symfonie klidně, spíše vykresloval jednotlivé povahy těchto tří celků. V každé v nich se má zrcadlit jedna z částí renesančního Isenheimského oltáře, který Matthias Grünewald vytvořil v první polovině 16. století.

Jako by se Hindemith svým vlastním způsobem vracel ke kořenům německé národní historie, která měla být o několik málo roků později pošlapána tragikou nacistických let. Vystupuje z tvůrčího romantického či post-romantického období a na neoklasicistních plochách připomíná Kristovo ukřižování a další ikonické výjevy vyobrazené na oltáři. I díky citlivé interpretaci symfoniků vycházely na povrch jednotlivé detaily, ukryté například ve flétnách nebo klarinetech druhé části Ukládání do hrobu. První část Andělský koncert nebyla paradoxně až tolik dramatická, jak se jeví. Hráči spíše citlivě vykreslovali jednotlivé plochy bez zbytečné dynamiky.

Finální nejobjemnější část vyvrcholila oddělenou částí pevných žesťů a plného tutti orchestru. Ačkoliv jsou témata předlohy kompozice nadmíru náročná, ani jedna z částí nekončí tragicky. Tragicky nevyzněla ani symfonie v podání SOČRu, byla to nesmírně zajímavá a přitažlivá hudba. Díky tomu nebylo úspěšnějšího uvedení večera, který uzavíral stejně úspěšnou sezónu s novým šéfdirigentem. 

Finále s Liebreichem a Vondráčkem

Lukáše Vondráčka není potřeba nikterak představovat. Talentovaný hudebník s nezaměnitelným zvukem představil tentokrát Brahmsův První klavírní koncert d moll. Je to vždy svátek, když je uveden jeden z Brahmsových koncertů. Navíc v tom prvním spatřuji mimořádnou možnost „zahlédnout“ Beethovenovo zářivé světlo, jenž je v něm stále přítomno jako inspirační prvek i neobyčejné dědictví.

Dále se neodvažuji jakkoli více polemizovat o podstatě Brahmsovy absolutní hudby a spíše se snažím vnímat jeho mimořádné kompozice v kontextu jednotlivé interpretace. Lukáše Vondráčka je velmi zajímavé pozorovat při hře, jak obratně a technicky bravurně dokáže pracovat s klaviaturou. Ačkoliv je to jistě vlastnost, která se u světových klavíristů předpokládá, tato obratnost a rychlost není samozřejmá u každého. Bylo to mimochodem vidět i při Vondráčkově interpretaci Dvořákova klavírního koncertu v počátku sezóny SOČRu, kde je tato vlastnost ještě více viditelná.

Jeho Brahms byl v tomto případě opravdu dramatickou hudbou, plnou dynamických změn, efektních míst i citových zastavení v široké kompozici. Napadá mě slovo energická hra, ačkoliv jsem měl pocit, že SOČR ho mohl někdy zbytečně brzdit. Navíc v první větě koncertu mu poměrně strukturovanou a čitelnou hru mohly pokazit dechy, které na jeho čistý tón nenavázaly stejně dobře. Akusticky to byl Vondráček a jeho nástroj, kdo celému prostoru dominoval. Vnímal jsem proto doslova každý tón, nic nezůstalo ukryto. V kontextu celku byla Vondráčkova suverénní interpretace opravdu energickým a precizním výkonem. Setkal se se zaslouženými ovacemi ve stoje. Já však dávám přednost interpretaci Brahmse, která není postavena ani tak na efektnosti, jako spíše na větší komplexnosti zvuku klavíru a orchestru.

Zveřejněno se svolením redakce Klasika Plus