Rozhovor s dirigentem Danielem Raiskinem
…jsem připravovala ve značném předstihu. Když se pan dirigent ani po třech týdnech neozýval, pojala jsem pochybnosti, zda od něj nějaké odpovědi vůbec kdy získám. Přišly – a já jsem se Danielu Raiskinovi v duchu hluboce omluvila. Ano, dal si načas, ovšem ve jménu precizního zodpovězení všech témat. Doufám, že i Vy oceníte poutavé informace o vybraných kulturních institucích Evropy nebo poněkud překvapivé vzpomínky na spiklenecké fandovství českému hokeji.
Narodil jste se v Rusku, jak často se tam vracíte dnes, coby dirigent?
Přestože jsem se narodil a vyrůstal v Rusku, více než dvacet let žiji v zahraničí, nejprve v Nizozemsku, nyní v Německu. Rusko ovšem navštěvuji pravidelně, vystupoval jsem s Petrohradskou i s Jekatěrinburskou filharmonií. Tady jsem dokonce v letech 2003-2005 působil jako hlavní hostující dirigent. Jekatěrinburg je třetí největší město Ruska s bohatou kulturní tradicí a jeho filharmonie patří k nejlepším v zemi. Je to vynikající symfonický orchestr!
Kde se dnes cítíte doma?
Často cestuji, takový je už úděl nás dirigentů. Proto jsem se naučil cítit doma právě tam, kde momentálně žiju. V současnosti je to Koblenc, město na soutoku Rýna a Mosely. Jedinečné místo uprostřed vinic, v srdci německé romantické tradice.
Můžete nám přiblížit fungování Vašeho domovského orchestru, Rýnské filharmonie? Kdo je jejím zřizovatelem, kolik má členů, jaké koncerty pořádá…
Státní orchestr Rýnské filharmonie je jeden ze tří orchestrů spolkové země Porýní-Falc a jeden z vůbec nejstarších německých orchestrů. Zhruba před pěti lety jsme slavili 350. výročí založení. Máme 78 členů a celou řadu uměleckých aktivit. Hlavní abonentní cyklus organizujeme společně s tzv. Hudebním institutem města Koblenc, což je jedna z nejstarších společností pro milovníky hudby v německy mluvících zemích. (Roku 2008 slavila 200 let od svého vzniku.) Tyto symfonické koncerty probíhají v sále „Rhein-Mosel Halle”, který má kapacitu 1500 míst. Nedávno byl uzavřen kvůli rekonstrukci, jejíž náklady se odhadují na 26 milionů euro. Znovuotevření se dočkáme na podzim tohoto roku. – Vedle už zmíněných koncertů pořádáme další projekty v rozmanitých obsazeních. Hodně si dáváme záležet na koncertech určených pro děti a rodiny, máme i speciální projekty pro mládež. V naší komorní řadě dostávají příležitost členové orchestru se svými soubory. – A dále hrajeme i v Koblenckém divadle, během roku tam účinkujeme na pěti, šesti produkcích. I k tomuto objektu jednu zajímavost – jde o jediné zachované klasické divadlo na Rýně, vystavěno bylo roku 1776.
V Rýnské filharmonii působíte od roku 2005, s jakými představami jste na post šéfdirigenta nastupoval? A daří se je realizovat?
Přicházel jsem ve složitém období, nedlouho po politických a finančních otřesech, které se podepsaly na fungování všech státních orchestrů v Porýní-Falci. Velmi jsem si přál, abych toto těleso s letitou tradicí dokázal zřetelně vyprofilovat. Což znamená definovat si priority v repertoáru, intenzivně zkoušet a především najít společnou vizi, za níž půjdu já i hudebníci. Po šesti letech práce mohu s hrdostí prohlásit, že se nám mnohá předsevzetí podařilo naplnit a v našem snažení samozřejmě pokračujeme. Omladili jsme orchestr, rozšířili jsme repertoár, absolvovali jsme řadu zájezdů a vystoupili v několika velmi prestižních sálech Evropy – kromě jiných to byly Concertgebouw v Amsterdamu, Festspielhaus v Salcburku, Queen Elisabeth Hall v Antverpách, Sala Verdi v Milánu, Tonhalle v Curychu. Vydali jsme kompaktní disky se zajímavými skladbami, včetně Dvořákova 1. koncertu pro violoncello A dur! A co je podle mě nejdůležitější, orchestr našel svůj osobitý zvuk. Samozřejmě že nehodlám hovořit o specifickém zvuku z Koblence, ale určitě mohu uvést, že jsme vytvořili něco nového.
Kdy jste se vlastně rozhodl vyměnit violu za taktovku? Inspiroval Vás někdo?
Ono je to v mém případě trošku jinak. Dirigování jsem se věnoval od patnácti let, současně se studiem violy. Zásadně mě přitom ovlivnil můj první učitel dirigování, prof. Lev Savič. Nadchl mě myšlenkou, že skrze ruce mohu spoluvytvářet orchestrální zvuk, komunikovat s hudebníky i s publikem. A postupem let jsem od hry na violu upouštěl ve prospěch dirigování, až jsem se mu začal věnovat naplno. Z dalších osobností, které mě velmi inspirovaly, bych rád zmínil Neeme Järviho a Woldemara Nelsona. Maestro Nelson bohužel před pár lety zemřel…
Hrajete na violu dodnes?
V podstatě ne, jen občas, sám pro sebe, nebo když připravuji smyky. Mám ale docela chuť věnovat se nějaké komořině s přáteli, pro zábavu a potěšení. Snad se to v blízké budoucnosti podaří.
Zajímají Vás kromě hudby jiné obory lidského konání? Nebo muzika Váš život zcela naplňuje?
Vlastně už odpovídáte za mě. Hudba nejenže můj život naplňuje, hudba je můj život. Ovšem zároveň je tak těsně propojena s dalšími uměními a vůbec, se životem, že se snažím nacházet čas na četbu, návštěvy muzeí nebo divadel. Samozřejmě, čas je neúprosný, nikdy ho nemáme nazbyt a jako manžel a otec dvou krásných děti se přirozeně snažím co nejvíce věnovat i své rodině, která je pro mě nesmírně důležitá. Kdybych měl zmínit ještě něco ze svých koníčků, pak jsem určitě vášnivý kuchař. Když jsem doma, trávím v kuchyni spoustu času – ideálně se svými dětmi, které jsou platnými pomocníky.
Kromě četných orchestrů německých i těles z dalších zemí západní Evropy jste působil ve Vratislavi, často se vracíte do České republiky. Dá se říct, že se ve slovanském repertoáru cítíte nejlépe?
...a to jste možná nevěděli, že od roku 2008 působím také jako hudební ředitel Filharmonie Arthura Rubinsteina v Lodži, druhém největším městě Polska. Zároveň se jedná se o druhou nejstarší filharmonii v zemi, roku 2015 oslavíme sté výročí založení. – V uplynulých letech jsem pracoval v Záhřebu, Bělehradu, v Bratislavě, Varšavě, Budapešti nebo v Krakově a upřímně říkám, že se mi s východoevropskými muzikanty pracuje nejsnáze. Svou roli tady nejspíš sehrává mentalita a společné slovanské kořeny. Jak uvádíte, řadu let jsem působil také ve Vratislavi, takže v polském repertoáru se cítím jako doma. – Vystoupení v České republice jsou pro mě vždy velmi milá, i když jsem dosud spolupracoval jen s pražskými orchestry. Kromě České filharmonie jsem dirigoval myslím všechna významná tělesa metropole. V českých muzikantech se výborně snoubí jejich slovanský původ se západoevropskou kulturou! A ještě jedna věc – troufám si tvrdit, že neznám jiný národ, který by vlastní hudbu interpretoval tak působivě, jako hrají Češi Dvořáka a Smetanu!
Kde je počátek Vašich vazeb k České republice?
Možná to zní divně, ale v hokeji! V časech, kdy jsem ještě žil v Sovětském svazu, jsem se rozhodně nikdy nepovažoval za vlastence. Zemi jsem opustil, jakmile to jen šlo, a vždycky jsem se styděl za rok 1968. Takže kdykoliv hráli Češi proti Sovětům, tajně jsem si přál, aby Češi zvítězili. Ale samozřejmě, že tím nejsilnějším poutem je muzika. Byl jsem vůbec prvním ruským violistou, který v Rusku přednesl sólový part v Rapsódii-koncertu pro violu a orchestr Bohuslava Martinů! Následně jsem toto dílo hrál snad šedesátkrát po celé Evropě, vždy s ohromným potěšením.
Máte mezi zdejšími hudebníky přátele?
Je pro mě velkým štěstím, že mám přátele mezi hudebníky celého světa. Češi nejsou výjimkou. Škoda, že se vídáme tak málo!
Při jakých projektech jste se dosud sešel se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu? A máte nějaké další konkrétní plány na vystoupení u nás?
V minulých letech jsme se se SOČRem potkávali opakovaně, na zájezdu i v Praze. Vloni jsme společně vystoupili v Belgii, Nizozemsku a Německu, pojedeme tam opět v říjnu tohoto roku. Před dvěma lety jsem řídil také abonentní koncert v Rudolfinu, letos v červenci nás čeká účinkování v rámci MHF Český Krumlov se sólistou Mischou Maiskym. Společné plány mám i s dalšími orchestry, např. s Pražskou komorní filharmonií.
Za rozhovor děkuje
Jitka Novotná
