Rozhovor s dirigentem Marko Ivanovićem

Se SOČRem natáčíte komplet osmi symfonií Miloslava Kabeláče. Kdy jste začali, co jste už zvládli a kdy projekt dokončíte?

Koncepce celého projektu mě napadla v roce 2010 a reakce tehdejšího intendanta SOČRu Jana Simona byla více než vstřícná. První nahrávky jsme tedy pořídili hned na jaře roku následujícího. Symfonie č. 5, která měla původně zaznít na tomto koncertě, je zároveň poslední, která nám chybí. Chystáme se ji vbrzku natočit. Snad už se nám napříště vyhnou technické překážky.

Máte další plány, jak pomoci Kabeláčově hudbě na pódia, do povědomí tuzemských posluchačů a třeba i dále do světa?

Kabeláčovu hudbu se snažím dramaturgicky prosazovat prakticky neustále. Dle mého názoru jde o jednoho z nejvýraznějších českých skladatelů 20. století, kterému velmi ublížila doba normalizace a železná opona. Jeho originální styl, který se vyprofiloval především v průběhu 60. let, držel ve své době krok s nejprogresivnějšími trendy evropské vážné hudby. Věřím však, že jeho hudba dokáže zaujmout i dnešního posluchače a že její význam bude v rámci světového hudebního vývoje alespoň zpětně doceněn. Každopádně budeme v nejbližší době vyvíjet úsilí, aby se náš čerstvě dotočený komplet brzy dostal i na zvukové nosiče.

Vybavíte si své první setkání s Kabeláčovou tvorbou? Kdy k němu došlo a jak na vás jeho hudba zapůsobila?

První skladbu Miloslava Kabeláče mi ukázal můj první profesor skladby Jiří Kollert. Jednalo se o Invence pro bicí nástroje. Bylo mi tehdy patnáct let, byl jsem čerstvým posluchačem konzervatoře a nadšení svého pana profesora pro tuto jinak skvělou kompozici jsem příliš nesdílel. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se po několika letech seznámil s Kabeláčovou symfonickou větou Mysterium času. Skladba mě natolik uchvátila, že jsem s ní pak po letech absolvoval obor dirigování na pražské AMU a následně jsem ji opakovaně uvedl s různými českými orchestry.

Inspirovala vás i při vlastní kompoziční práci? Je něco takového vůbec představitelné (a připustitelné?!)?

Styl Miloslava Kabeláče je čistý, přehledný a zároveň těžko napodobitelný. Inspirující pro mě byla spíš obecná Kabeláčova schopnost psát hudbu sdělnou a srozumitelnou, a zároveň po technické stránce dokonale jednotnou a až matematicky promyšlenou. Taková rovnováha „rozumu a citu“ pro mě jako skladatele zůstává i nadále těžko dosažitelnou metou.

Na jaké kompozici pracujete po svém zatím největším opusu, opeře Čarokraj, která měla premiéru vloni v lednu a stále se těší ohromnému zájmu návštěvníků?

Musím říct, že v posledních měsících se věnuji podstatně více dirigování než skladbě. Není to ani tak osobní volba, jako spíš souhra okolností a pracovních nabídek. Ke skladbě se tedy dostávám sporadicky, a to buď jako aranžér (nedávný společný projekt s Jaromírem Nohavicou byl pro mě silným zážitkem) nebo jako autor hudby užité (právě pracuji na novém rozhlasovém detektivním seriálu v režii Aleše Vrzáka). Poslední dobou mi ovšem autonomní komponování začíná zásadním způsobem chybět. Mám v hlavě několik koncepcí, ale myslím, že je ještě předčasné mluvit o něčem konkrétním.

Na co se vbrzku těšíte coby dirigent?

Příští měsíc zahajujeme s Komorní filharmonií Pardubice tradiční Velikonoční festival duchovní hudby v Brně. Program je postaven na klasicích 20. století (Britten, Martin, Haas), ovšem zařazené skladby rozhodně nepatří ke všeobecně známým. Opět tedy budu v roli jakéhosi „věrozvěsta“ hudební moderny, která je mi asi souzena… V každém případě mě velmi baví.