Rozhovor s dirigentem Ronaldem Zollmanem

Co podstatného se ve vašem profesním životě odehrálo od našeho posledního setkání na sklonku roku 2009?

Nemůžu uvěřit, že je to už tři roky! Hodně jsem cestoval po nejrůznějších koutech světa, byl jsem v Japonsku, Číně, intenzivně jsem pracoval ve Spojených státech amerických, kde působím jako ředitel pro orchestrální hru na hudební škole Carnegie Mellon. S tamním výborným orchestrem jsem už připravil spoustu krásných koncertů a dokonce jsme spolu dvakrát vystoupili v newyorské Carnegie Hall. V neposlední řadě jsem dirigoval v Evropě, například v Německu, Francii nebo Belgii.

Také jste byl vloni jmenován hlavním hostujícím dirigentem pražského SOČRu…

…což vy samozřejmě velmi dobře víte!

Jak si se členy orchestru rozumíte?

Máme krásný vztah a já se s každým dalším setkáním cítím sebejistější. Dosud jsme spolu vlastně moc koncertů neměli, protože smlouva mě zavazuje ke třem vystoupením během sezony a k natáčení, které se zatím kvůli rekonstrukci studia neuskutečnilo. Navzdory ne právě časté spolupráci cítím, že se naše vazby upevňují, rostou vzájemné sympatie a při práci vládne vždy bezvadná atmosféra.

Na dnešním koncertu poznáme klavíristu Franka Braleyho. Jak dlouho se znáte?

To vám řeknu úplně přesně, 21 let. Roku 1991 jsem ho doprovázel ve finále soutěže Královny Alžběty. Mimochodem mezi finalisty byl tehdy i Jan Simon. S Frankem jsme se od té doby potkávali opakovaně, dokonce si myslím, že jsem dirigentem, který ho nejčastěji doprovázel při prvních uvedeních koncertů, o něž postupně rozšiřoval svůj repertoár.

Pokud jde o dnešní program, sestavil jste ho z děl Bohuslava Martinů a Maurice Ravela, což mně připadá jako velmi atraktivní a zajímavá kombinace. Jak se vyvíjel váš vztah ke zmíněným dvěma autorům?

Začnu u Martinů. Když jsem se učil hrát na klavír – a musím předeslat, že přes veškerou snahu jsem nepatřil ke špičkovým studentům – měl můj učitel ten výborný nápad, že mi zadal jednu z etud Bohuslava Martinů. Byla dokonalá, efektní, zároveň ovšem po interpretační stránce poměrně jednoduchá. Takže jsem si Martinů okamžitě zamiloval, protože jsem díky jeho hudbě vyhrál spoustu soutěží a získal nejednu cenu.

Co přesně jste hrál?

Etudu a moll ze sešitu Etudy a polky. Rozhodně nešlo o virtuózní opus. Takto se stal Martinů mým „přítelem“. A také jsem věděl, že se s ním setkala moje matka.

Skutečně?

Ano, ve Spojených státech, v roce 1955.

Byla hudebnice?

Ne, byla amatérská výtvarnice. Žila tam tehdy ve výtvarnické komunitě, tvořila sochy, a Martinů se přátelil s jejím učitelem. Díky tomu čas od času poseděli i s dalšími umělci někde v restauraci. Rozhodně nemohu říct, že by byli přátelé; matka k němu přistupovala s obdivem a respektem. Koneckonců byl už tehdy váženým skladatelem, bohužel na sklonku života.

Každopádně máte díky mamince jedinečnou vazbu na Bohuslava Martinů!

Tohle je tedy druhý moment v mém vztahu k němu a za ten třetí vděčím původu své matky, která se narodila ve střední Evropě.

V Košicích, viďte?

Přesně tak. Proto jsem odjakživa cítil náklonnost k hudbě této oblasti, už jako malý jsem například vyhledával Dvořákovy symfonie. A pokud jde o Martinů, po klavíristických úspěších s jeho etudou jsem se k němu později s novým zájmem vrátil jako mladý dirigent. Začal jsem Koncertem pro dva klavíry. Když jsem pak pracoval jako hudební ředitel v Mexiku, zodpovídal jsem během sezony za dramaturgii 34 koncertů. Rozhodl jsem se, že každý rok představíme jednoho méně známého skladatele 20. století. Tím prvním byl právě Martinů.

Jak reagovalo publikum?

Fantasticky. Martinů má totiž ten úžasný dar, že ačkoli používá hudební jazyk 20. století, je to jazyk srozumitelný a přístupný.

Zeptám se ještě na Maurice Ravela.

Tak to je něco docela jiného, už proto, že francouzská kultura hraje v mé rodné Belgii určující roli. Mně se ale přihodilo tohle: Jako teenager jsem najednou začal mít pocit či dokonce názor, že Ravel není úplně dobrý skladatel.

Pročpak?

Ovlivnila mě věta skvělého umělce, předního znalce Ravelova i Debussyho díla, francouzského klavíristy Samsona Françoise, který mi jednou řekl: „Víš, Debussy je génius a Ravel tvůrce.“ No, když něco takového pronese Samson François, jednoduše to přijmete za své. Pochopitelně jsem dokázal rozpoznat všechny Ravelovy úžasné schopnosti, ale chtěl jsem se stát umělcem s velkým „U“, takže mě dobrý řemeslník přestával zajímat. Chtěl jsem interpretovat hudbu géniů.

Předpokládám, že jste takový postoj přehodnotil.

Někdy v osmnácti jsem se přihlásil na dirigentské kurzy. Kromě jiných jsme studovali Ravelovu skladbu Alborada del gracioso. Říkal jsem si, tohle je opravdu dobře napsaná věc, ale nic naplat, velké umění to není. Musím ještě zmínit, že jsem na kurzu nijak nezazářil, takže vedoucí profesor do mě myslím nevkládal žádné velké naděje. Nicméně mé provedení skladby Alborada del gracioso zapůsobilo na všechny velmi dobře a dotyčný pedagog mi řekl: „Váš Ravel byl úžasný.“ Tohle jsem si potřeboval srovnat v hlavě… Jestli byl můj Ravel úžasný, a jestli mi takhle pomohl ukázat, co v mém dirigentském nitru dřímá, možná bych měl revidovat svůj názor na jeho tvorbu. Odpoutal jsem se od někdejších předsudků a zjistil, že je samozřejmě ohromně zdatný, že má dokonalou techniku, ale – můj bože – že se v jeho díle skrývá spousta nádherné hudby. Skvostné a poetické.

S jakým dramaturgickým záměrem jste sestavil dnešní program?

Tak především rád uvádím v jednom večeru méně skladatelů, je-li to možné. Mám tak příjemný dojem jednoty a souladu. Dále se domnívám, že by měl program skrývat různé příběhy a vazby, podobně jako třeba dobré menu. Ani v něm neservírujete nahodile tři pokrmy, ale snažíte se, aby se k sobě hodily a vzájemně umocňovaly požitky strávníka. V životě prostě hledáme souvislosti, vztahy, vazby, a umění je dokáže báječně budovat.

Není od věci si uvědomit, že oba dnes hraní autoři se v geografickém slova smyslu potkali právě v Paříži. Martinů přišel z východu, pobyl v Paříži a pak odjel do Spojených států, přičemž se tam nijak nehnal. Příčinou jeho odchodu z Evropy byla válka. Ravel pocházel z jihozápadu, s rodiči ovšem záhy přesídlil do Paříže. S Martinů se pravděpodobně setkali, nevím to jistě, neobjevil jsem žádné konkrétní důkazy, ale vím, že Martinů přijel do Paříže roku 1923, kdy Ravel prožíval jako skladatel velmi intenzivní období. Tohle všechno vnímám jako zajímavé skutečnosti.

Dalším momentem, který přispívá k ucelenosti našeho programu, je jedna nikoliv šťastná, každopádně však reálná okolnost – už zmíněná válka. O Lidicích ani o Martinů Památníku, který se k nim vrací, vám nemusím nic vyprávět. Koncert pro levou ruku vznikl pro klavíristu, který o svou pravačku přišel na bojištích první světové války. Pokud jde o Martinů 6. symfonii, mohl bych asi zvolit jinou, pokud bych chtěl striktně dodržet právě válečnou tematiku, například jeho 1. symfonie je svým charakterem válce daleko bližší, ale vybral jsem Šestou, protože ji prostě miluji. Také si myslím, že se velmi dobře hodí právě na začátek druhé části programu. A konečně La Valse je hudba plná zkázy, hudba apokalyptická, která odkazuje na 1. světovou válku. Poslední dvě skladby vytvářejí nepochybně zvláštní kombinaci, jsou nesmírně kontrastní, ale společně také dokonale působivé. Takový je celý příběh dnešního programu.