Rozhovor s dirigentem Stanislavem Vavřínkem

Vaším současným bydlištěm je městečko, kde jste vyrůstal – slovácký Hluk, obec nedaleko Uherského Hradiště. Proč odoláváte vábení větších měst?

Ze Slovácka jsem odešel ve čtrnácti letech do Brna, potom jsem přesídlil na celých dvanáct let do Prahy. Do rodného kraje jsem se vrátil teprve v roce 2010. Vábení větších měst tedy mohu odolávat právě z toho důvodu, že jsem v nich delší dobu bydlel. Praha je krásné město, ale jen na chvíli. Já už bych v ní žít nedokázal.

Čeho se tímto dobrovolně a vědomě vzdáváte?

Přiznávám, že přestěhovat se z Prahy nebylo lehké rozhodnutí a rozhodně nepřišlo ze dne na den. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se k tomu definitivně odhodlal. Člověk se tak dobrovolně vzdává důležitých profesních kontaktů, může se zdát, že je mimo hlavní dění. Stále přetrvává názor, že člověk musí žít ve velkém městě, aby mu něco podstatného neuteklo.

Ale jistě jste i mnohé získal, například opakovaně spolupracujete s Hradišťanem. Hrál jste někdy sám v cimbálovce? (Vím, studoval jste flétnu, ale třeba ovládáte ještě druhý nástroj, který by se do takové kapely lépe hodil.)

S Hradišťanem spolupracuji velmi rád, protože jsou to skvělí chlapci, upřímní, ryzí, výborní muzikanti. Nenajdete tam žádnou akademickou přetvářku, žádné unavené myšlení, žádnou nechuť. Neustále mají vnitřní radost z hudby i ze života. Když s nimi spolupracuji, cítím se, jako bych si vyjel někam do lázní. Jako dítě jsem ale v cimbálovce nikdy nehrál a folklorem jsem také příliš nežil. Byl jsem ten typ, co měl plný pokoj černých desek s vážnou hudbou. Jiné žánry jsem vůbec neposlouchal. Ani neznal.

Jaké je vlastně Vaše rodinné podhoubí, nahlíženo skrze hudbu, samozřejmě? Nějaké zpěvavá babička? Či furiantský dědeček-muzikant?

Oba rodiče jsou amatérští muzikanti. Maminka dřív hrávala velmi dobře na klavír a otec se celý život věnoval dechovce. Byl kapelníkem asi tří takových souborů. K hudbě mě oba vedli svědomitě, na můj tehdejší vkus až příliš pečlivě. Moc času na jiné záliby mně tak nezbylo.

Kam jste chodil do hudebky – a kdo Vás nasměroval na konzervatoř, na studium flétny a dirigování?

Byla to Lidová škola umění Uherské Hradiště, ke které dodnes cítím velkou úctu, protože jako malé dítě jsem všechno vnímal nějak intenzivněji. Když kolem prošel pan učitel, byl to pro mě téměř polobůh. A tak mi respekt vůči uherskohradišťské „lidušce“ vydržel dodnes. Není bez zajímavosti, že jsem do hudebky musel dělat talentové zkoušky. Tenkrát byl takový nával, že zdaleka nebrali všechny. Kde jsou ty časy!

Co se týká nástroje, flétnu my myslím vybral otec; vždycky se mu líbila. Na malém městě to tenkrát byla rarita, to víte – všude samé kalafuny, cimbál, klarinet, trubka, ale flétna žádná. K dirigování jsem se dostal už přirozenější cestou během studia na konzervatoři. Pamatuji se, jak jsem všechny našetřené peníze utrácel za desky a později cédéčka. Hrozně mě bavil zvuk symfonického orchestru. Obdivoval jsem skladatele, nechápal jsem, jakým způsobem mohou dát nápad a myšlenku do not, jak kombinují nástroje a harmonie. A tak jsem si začal půjčovat partitury, ze začátku jsem je nedokázal při poslechu ani správně obracet, natož číst. Koneckonců, některé nepřečtu dodnes.

Na které kantory rád vzpomínáte?

Vzpomínám na paní Boženu Růžičkovou, u které jsem na konzervatoři studoval flétnu. Byla přísná, ale zároveň obrovsky lidská. Veškerý čas strávený u ní byl maximálně pozitivní a plnohodnotný. Vlastně mi jako první odkryla svět opravdové hudby a jejího smyslu. Mnohdy se do těch časů v myšlenkách vracím, protože realita člověka občas ubíjí a ztratí-li muzikant invenci nebo vnitřní náboj, je konec. Na vysoké škole jsem si nesmírně vážil a samozřejmě stále vážím profesora Radomila Elišky.

A rozhodně zmíním ještě jedno jméno, pana Evžena Holiše, který mě v Brně uvedl do problematiky dirigentského oboru. Často se zapomíná na ty, u kterých se začínalo, protože slávu sklízejí většinou až ti velcí pedagogové nejzvučnějších jmen. Evžen Holiš byl druhým dirigentem a korepetitorem v divadle. Dal mi ten nejpodstatnější, nejcennější základ. Zcela pragmaticky a systematicky mi objasňoval, co potřebuje muzikant v orchestru vědět od dirigenta. Nešlo o žádný umělecký rozbor partitur, tam se skutečně nezačíná, i instrumentalista začíná prvně na prázdných strunách. Toto bývá u studentů dirigování často podceňováno. Všichni chtějí hned tvořit a nemají dobré základy. Holiš tvrdil, že nejtěžší a nejdůležitější je dát správný zdvih a správnou první dobu. Může to znít směšně, ale bez toho se skutečně nobejdete. A někdy to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. K tomu učil vnitřní uvolněnosti. Jsem mu vděčný za tyto začátky, protože prvotní špatné návyky se odstraňují velmi těžce, pokud to vůbec jde. U Holiše začínal také Tomáš Hanus, zesnulý František Preisler nebo Jakub Hrůša. A vlastně to nikdo neví, protože do životopisů se píší až ta velká jména…

Teď mi ale prozraďte, kam se poděla flétna? Resp. co rozhodlo ve prospěch taktovky?

Realita, flétna mi zas až tak moc nešla.

Jaký je život dirigenta?

Pracovně se nenudíte, je to život dobrodružný, nestálý, nejistý, trochu kočovný. Za velmi cenné považuji v tomto řemesle, že se naučíte mnoho o sobě a jiných lidech. V osobním životě už to taková poezie není, nemáte moc volného času, přičemž teď hovořím zejména o kapacitě myšlenkové. V nějaké části mozku neustále probíhá konkrétní partitura, pořád máte pocit, že ji neumíte dostatečně dobře. Určitě to není správné. Obdivuji dirigenty, kteří zavřou noty a mají klid. Mně to zatím ještě nejde.

A teď mi prosím řekněte, v čem se od života dirigentského liší život šéfdirigenta?

Mně pozice šéfdirigenta vyhovuje víc. Ne že bych lpěl na jakési funkci, ta je naopak spíš na obtíž, ale vyhovuje mi, že svůj orchestr důvěrně znám. Znám všechny jménem, mám představu o jejich silných a slabých stránkách, povahách. Vím, co od koho můžu čekat, zda je momentální chyba jen náhoda nebo častější slabina. Celkově to urychluje práci. Můžete si také nastavit dlouhodobější perspektivu, kam chcete orchestr dovést.

Jako host za tři dny práce nic nezměníte, buď se to povede, nebo nepovede. Velmi důležitá je prvotní jiskra. Pokud vzájemně přeskočí a vy to v budoucnu zásadně nezkazíte, máte šanci i na příští pěkné koncerty. Pokud jiskra nepřeskočí, dveře se většinou zavřou na dlouhou dobu. Je to strašně zajímavá věc, srovnatelná se vztahem dvou lidí. Často nedokážete racionálně vysvětlit, proč si s někým sednete a s jiným ne. Každý orchestr má svou duši.

Naposledy jsem Vás s Filharmonií Bohuslava Martinů viděla v televizním záznamu koncertu z festivalu Smetanova Litomyšl. Byl to večer bohatý na znamenité interprety a co do žánrů mimořádně pestrý. Odhaduji správně, že se za hranice klasiky vydáváte s radostí?

Už jsem zmínil, že od dětství poslouchám jen hudbu klasickou. S jinými žánry jsem kromě nuceného vjemu rozhlasových stanic ve veřejných prostorách nepřišel do styku. Mám tady v podstatě obrovské mezery, zdaleka neznám všechny zásadní hity Beatles ani jiných hvězdných stálic. Blíže jsem se s touto hudbou seznámil až v praxi, jako dirigent. Už si ani nevzpomínám, co byl první takový projekt. Určitě mám ale raději dobrou hudbu z jakéhokoliv jiného žánru než špatnou hudbu klasickou, která pouze hřeší na to, že spadá do té „vyšší kategorie“. Za hranice klasiky se pouštím jen v případě, kdy mám pocit, že jde skutečně o zajímavou, hodnotnou a svým způsobem osobitou záležitost. Bohužel jsem se ale ve svém odhadu také spletl a některé koncerty byly jen nekvalitní prázdnou slámou. (Už z toho nešlo vycouvat – naštěstí jich bylo minimálně.) V tomto ohledu je třeba být velmi opatrný.

Předpokládám, že dnešní program Vám nabízí dva zcela kontrastní úkoly – jeden důvěrně známý, druhý pravděpodobně nový, který bylo zapotřebí teprve nastudovat. Jaké bylo toto setkání s Rejchovou hudbou?

S tvorbou Antonína Rejchy jako takovou jsem se v praxi poprvé setkal v dechovém kvintetu na brněnské konzervatoři. Jeho kompozice pro toto seskupení jsou hudebním pilířem nejen u českých hudebníků. Líbí se mi Rejchův cit pro melodiku. Dobrý skladatel se vždy pozná podle osobitého rukopisu a Rejcha ho nesporně má.

Jeho Te Deum jsem nikdy nedirigoval a nyní jsem ve fázi studia. Určitě to vnímám jako výzvu, na kterou se těším. Ke každé novince cítím také o něco větší respekt, protože na rozdíl od skladby, kterou jsem už dirigoval opakovaně, existuje pravděpodobnost, že Vás něco může překvapit.

Jsou u Vás Vánoce dobou, kdy zní spíše hudba nebo ticho?

Víte, u nás se říká, že ticho léčí, ale Hluk uzdravuje. A na Vánoce uzdravuje určitě, protože je to ještě jedno z mála míst, kde na Štědrý den v podvečer chodí skupiny muzikantů a hrají před domy svých rodin, známých a kolegů vánoční koledy. Trvá jim hodiny, než obejdou celé městečko, a pak směřují přímo na půlnoční mši. Takže u nás na Vánoce určitě hudba!