Rozhovor s dirigentem Tomášem Braunerem

Mohl byste našim abonentům přiblížit, jak jste našel zalíbení v hudbě?

To se musíme vrátit k šestému roku mého života. Dodnes si jasně vzpomínám, jak jsem usedl ke klavíru se samozřejmou jistotou, že si zahraji to, co slyším. Shluky tónů, které jsem tvořil (často velmi disonantní), jsem považoval za to krásné, co slyším znít ve své hlavě. Dětská představivost funguje skvěle! Na počátku mě velmi ovlivnila rodinná hudební atmosféra. Maminka, ač technického vzdělání, hrála na housle, klavír a zpívala v Kühnově smíšeném sboru. Tatínek Jiří Krejčí, vynikající sólohobojista, dlouholetý člen Českého noneta, byl pro mě velkou hudební autoritou, nicméně mé přání hrát na hoboj se u něj kupodivu nesetkalo s nadšeným ohlasem. Měl už přece jenom zkušenost mj. s tím, jaké mimohudební martyrium musí hobojista vyvinout při přípravě strojků, takže uvítal mé pozdější rozhodnutí věnovat se dirigování. Na hoboj jsem se začal učit v deseti letech a tento nástroj se na dlouhou dobu stal mým potěšením. V té době také televize odvysílala památné výchovné koncerty Leonarda Bernsteina s Newyorskou filharmonií. Tento pořad znamenal rovněž jeden z určujících okamžiků, kdy jsem začal pokukovat po dirigování.

Zahrajete si dnes ještě na hoboj?

Musím přiznat, že čím dál tím méně. Ale pokud se naskytne možnost, rád se k němu vracím.

Když jste se studiem dirigování začínal, vysnil jste si nějakou skladbu či operu, kterou byste v budoucnu chtěl provést? A už se tak stalo?

Seznam skladeb, které jsem jako student dirigování toužil nastudovat, by zabral mnoho řádků. Mám ale štěstí, že mi ředitelé a intendanti orchestrů vycházejí vstříc a mohu zasahovat do tvorby programu, takže se mi některá přání už splnila (například 4. Beethovenova symfonie, jejíž partiturou jsem si listoval už v sedmi letech, nebo Rusalka Antonína Dvořáka). Jiná se stanou skutečností v blízké budoucnosti (G. Mahler - Symfonie č. 4 G dur, G. Puccini Tosca aj.).

V jedné z renomovaných mezinárodních dirigentských soutěží, v aténské Mitropoulos Competition 2010, jste získal mezi více než dvěma stovkami přihlášených adeptů třetí cenu. Ve které fázi soutěže jste začal věřit v možnost takového úspěchu?

Až při vyhlašování finalistů. Každý postup do dalšího kola byl pro mě samozřejmě potěšující. Od počátku jsem se snažil podat co nejlepší výkon a nerozptylovat se úvahami o možném úspěchu. Už samotný fakt, že vás porota vybere na takovou soutěž, je malou výhrou. Pro každého, kdo se zúčastnil nějaké soutěže, je nejdůležitější osobní příprava a hlavně sebedůvěra. Soutěže jsou nápor na psychiku, pokud si člověk nevěří, je to vidět a slyšet.

Jak rozsáhlý repertoár jste si musel připravit?

Repertoár se skládal z patnácti skladeb. Byly to například barokní suity J. S. Bacha, klasicistní symfonie J. Haydna a W. A. Mozarta, z romantismu symfonie J. Brahmse nebo Romeo a Julie P. I. Čajkovského, dále Faunovo odpoledne C. Debussyho nebo Příběh vojáka I. Stravinského.

Jaké skladby jste si vylosoval pro finále?

V nádherném sále Megaron pro 2700 lidí jsme s aténským Orchestra of Colours hráli předehru k Rossiniho opeře Lazebník sevillský a Debussyho Faunovo odpoledne.

Pomohla Vám posléze soutěž k zajímavým angažmá?

Jistým způsobem ano. Hned po návratu z Atén jsem dostal nabídku od ředitelky Plzeňské filharmonie Lenky Kavalové na funkci hlavního hostujícího dirigenta orchestru. Intendant Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jan Simon mě angažoval jak na natáčení několika rozhlasových snímků, tak i na dnešní abonentní koncert. Přišly nabídky od Pražské komorní filharmonie, z Ostravy, Olomouce, Pardubic... Jsem za to velice rád a těším se na každé nové setkání.

Čím Vás přitahuje hudební divadlo?

Můj vztah k němu se vyvíjel postupně. V šestnácti letech jsem se vypravil do Vídeňské státní opery na Wagnerův Soumrak bohů. Představte si, že stojíte několikahodinovou frontu na lístky a pak ještě stojíte při několikahodinovém představení. Byl to pro mě ale skutečně fascinující zážitek! Při svých studiích ve Vídni jsem pak měl možnost navštěvovat tamní představení často a díky skvělým nastudováním i vynikajícím sólistům byla vždy velice inspirující. Opera je velké a náročné dílo a dělat ji, to je opravdu běh na dlouhou trať. Chce to dobré propojení všech složek, které ji tvoří. Odměnou je přitažlivá atmosféra hudebního divadla i jedinečné okamžiky každého představení. To vše je náročné na čas a má-li ho člověk obětovat, musí pro něj opera být skutečnou vášní.

Ona dirigentská profese je vůbec náročná, pochybujete někdy, zda jste volil správně?

Každá profese je náročná, když se dělá se stoprocentním nasazením. Nepochybuji, že jsem volil správně, ale samozřejmě mě jako každého občas přepadají pochybnosti, v mém případě pochybnosti uměleckého rázu. Jestli jsem zvolil správné tempo, jestli je vyváženost zvuku ideální a mnoho jiných otázek, které si musí položit každý umělec, který nechce být pouhým výrobcem hudby, ale jejím tvůrcem.

Co Vás na tomto povolání nejvíc těší a naopak nejvíc stresuje?

Těší mě vše, co souvisí s hudbou. Každý nový projekt, koncert, představení. Muzicírování s hudebníky, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu jako já. To je pro mě smysluplná a kreativní práce. Stresující jsou někdy okamžiky jiného rázu. Jak se například dostat po představení v Ostravě na zkoušku do Plzně a večer pak ještě zvládnout koncert či představení v Praze. K tomu také potřebuji čas pro studium nových partitur. Takové chvíle jsou fyzicky a časově náročné, ale osobně to beru jako součást své profese a dobrý trénink ducha a mysli.

Co plánujete do nadcházejících sezon?

Ještě v této sezoně mě čekají například koncerty s Pražskou komorní filharmonií, s Plzeňskou filharmonií nebo dvě operní premiéry. Ta první se uskuteční ve Státní opeře v Praze, bude to koncertní provedení opery Mignon Ambroise Thomase. V Plzni půjde o Ponchielliho operu La Gioconda v titulní roli s paní Evou Urbanovou. Na příští sezonu se mi pak dostalo opětovných pozvání do Pardubic, Olomouce, Ostravy. Ale vše se rodí a dotváří, tak abych něco nezakřikl…