Rozhovor s houslistkou Sophií Jaffé

Sophia Jaffé

Poté, co si v Sophiině uměleckém profilu přečtete výčet různých trofejí, nemůžete se nezeptat, jak s odstupem času houslistka hodnotí zkušenosti, kterých v soutěžích nabyla?

Jako v mnoha ohledech obohacující! Když připravujete a hrajete program, který zahrnuje třeba i čtrnáct různých skladeb (tak tomu bylo v případě soutěže Královny Alžběty), naučíte se rychle nastudovat nový repertoár a vůbec, efektivně cvičit! Také se ocitnete v jedinečné, nádherné situaci – dochází vám, jak podstatná je ve vašem životě hudba, a dokážete se i nově podívat na svou další profesní cestu.

Vy už jste na ní potkala mnoho vynikajících umělců. S jedním z nich budete spolupracovat příští týden při nahrávacím projektu v Manchesteru. Jak se zrodil?

Jednoduše jsem dostala nabídku od vedení anglického orchestru Hallé. Jde o nahrávání houslového koncertu současného skladatele Johna Caskena (nar. 1949). Skladba na mě okamžitě zapůsobila svou intenzitou a energií. Navíc se projekt ideálně snoubí s mým úsilím objevovat nové, neznámé skladby. Ovšem o panu dirigentovi Stenzovi vám mnoho neřeknu, setkám se s ním poprvé. (Markus Stenz, německý dirigent, generální hudební ředitel Kolína nad Rýnem, šéfdirigent tamního Gürzenich-Orchestru a hlavní hostující dirigent Hallé Orchestru v Manchesteru. Natáčení proběhlo po našem rozhovoru, tj. v březnu 2013 pozn. aut.)

Vaše první a dosud jediné album dává zaznít hudbě Beethovena, Bacha, Ysaÿe a Suka (což je pro nás, Čechy, velmi příjemné!). Proč právě tato dramaturgie, proč právě tato jména?

Protože stěžejní myšlenkou při sestavě alba z roku 2009 byla stylová i náladová rozmanitost. Sukovy skladby a Beethovenova 10. sonáta jsou pro mě a mého kolegu, klavíristu Björna Lehmanna, základním repertoárem. Sukovy opusy vnímám jako malé hudební poklady mimořádné barevnosti. 10. Beethovenova sonáta je zase velké dílo, které se svým rozvážným, hloubavým pojetím blíží až k schubertovskému výrazu. A zbylé dvě sólové sonáty (Bach, Ysaÿe) představují v repertoáru houslistů různorodé, ale přesto svým způsobem navazující kapitoly.

Už jste zmínila klavíristu Björna Lehmanna. Společně vás můžeme slyšet na recitálu, který proběhne 4. prosince tohoto roku v Sukově síni Rudolfina. Vy, Sophie, vystupujete v České republice poměrně často. Je to náhoda nebo výraz vaší volby a vůle?

Velmi mě těší, že mohu v České republice koncertovat. Od okamžiku, kdy jsem do Prahy přicestovala poprvé (což se v mém životě kupodivu odehrálo docela pozdě), vím, že její krása a vřelé přijetí zdejšího publika jsou zárukou radosti při každé další návštěvě.

Opakovaně jste spolupracovala i se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu; naposledy jste zkraje letošního roku zahráli v Obecním domě Šostakovičův 1. houslový koncert. Zrodil se mezi vámi díky společným vystoupením nějaký osobitější vztah?

Především je vždy potěšením hrát s pražskými rozhlasovými symfoniky. V uplynulých letech jsme společně absolvovali řadu koncertů, po hudební stránce se už dobře známe a kromě toho je i velmi příjemné vidět na pódiu známé tváře.

Moje poslední otázka se týká vašeho pedagogického působení. Musí vás opravdu uspokojovat, když mu věnujete významný podíl svého času a energie. Co je tak lákavé na práci se studenty?

Být v kontaktu s mladými hudebníky, hledat a nacházet způsoby, jak pomoci rozvinout jejich techniku, výraz, umělecké dispozice, to je skutečně velká radost. Navíc je Vysoká škola múzických umění ve Frankfurtu nad Mohanem pozoruhodnou institucí, na jejíž půdě působí řada zajímavých osobností. Kromě hudby se zde studuje tanec a herectví. Být součástí tohoto společenství, součástí školy, která rozvíjí skvostné dědictví evropské kultury a umění, považuji za privilegium.