Rozhovor s houslistou Ivanem Ženatým
Paganiniho skladby jsou pro houslisty na počátku kariéry dráždivou výzvou plnou nástrah, repertoárem, se kterým se musí a chtějí poprat. Sólista SOČRu Ivan Ženatý, interpret všeobecně uznávaný, umělec hloubavý a noblesní je pochopitelně v naprosto odlišné situaci. Jaké pohnutky ho přivádějí k Paganiniho Koncertu h moll?
S předsudky, že Paganiniho virtuozita zastírá jeho hloubku, je možné setkat se v tomto rozmělněném světě často. Místo pochopení a vcítění přichází zjednodušující soud. V Českém rozhlase například běží pořad, v němž hudební kritici známkují nahrávky jako žáčky ve škole - od jedničky do pětky. A tak se nám někdy celá ta přepestrá paleta hudební historie zplošťuje do jedné třídní knihy, která je sice vzorně vyplněná, ale s realitou nemá co dělat. Avšak Paganiniho zjev fascinoval všechny jeho velké vrstevníky i následovníky – Rossiniho, Schumanna, Berlioze, Liszta. Na jeho témata komponovali variace Brahms, Rachmaninov nebo Szymanowski... Jeho hudba je pozoruhodně invenční, má v sobě tu nepopsatelnou italskou melodiku, která je dílem vylehčená i zasněná, má v sobě místy operní teatrálnost, jindy zase dojímavou intimitu. A vždycky je upřímná a strhující! Takový by měl být i "můj" Paganini.
V čem nacházíte Paganiniho jedinečnost? Čím je pro Vás jeho odkaz živý a inspirující?
Ve dvou bodech: za prvé, Niccolò Paganini byl geniálním melodikem a témata přinejmenším z jeho prvních dvou koncertů a z jeho prvního opusu, 24 capriccií, se stala tím, co dnes nazýváme "šlágrem". A za druhé, byl to on, kdo naprosto revolučním způsobem změnil houslovou techniku. Tak jako nikdo před ním ani po něm! Navíc byl Paganini tím pravým posedlým romantickým umělcem, pro kterého byla hudba nejdůležitější kvalitou na tomto světě.
Zastavme se krátce u Vašeho působení na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech. Ráda bych věděla, pane profesore, kdy „pouštíte“ své studenty k virtuosním Paganiniho skladbám?
Kdokoli nový přijde, dostane absolutní volnost ve svém projevu i ve výběru repertoáru. Dostane zároveň trojí příkaz: stupnice, Bacha a Paganiniho. Dnes, zítra, každý den, po celý zbytek života!
Jak jste se svou třídou v Drážďanech spokojen?
Drážďanská Hochschule mi dala mnoho, profesně i lidsky: když vás doma odmítnou, vážíte si každého vlídného slova, i když zaznívá v cizí řeči. Nicméně letos jsem dostal nabídku, kterou nelze odříci, a od léta přijímám profesuru na Hudebním institutu v Clevelandu, který patří k nejprestižnějším vysokým školám na světě. Hřeje mě, že mí studenti z Drážďan se stěhují do Ameriky se mnou...
Při tom stále velmi intenzivně pracujete na vlastní umělecké dráze. Kolik koncertů máte během roku?
V této sezoně pětasedmdesát.
Které z těch nadcházejících považujete za mimořádné?
Za mimořádné považuji všechny. Mediálně nejzajímavější je 21. květen na Pražském jaru s londýnským BBC a Jiřím Bělohlávkem a 3. prosinec v Carnegie Hall v New Yorku.
Co dál má své pevné místo ve Vašem současném životě?
Největším štěstím jsou pro mě při návratech domů moje děti – Jan, Juraj, Emma a Jakub.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste se vyznal i z lásky k literatuře a z touhy věnovat se jí rovněž tvůrčím způsobem. Blíží se doba, kdy si přečteme Vaši knihu?
Ano, to bych velmi rád! Trochu v tomto bodě bojuju s časem. Ale k intenzívnějšímu psaní se chci vrátit příští sezonu, při svých leteckých cestách mezi Amerikou a Evropou.
