Rozhovor s klavíristou Ivo Kahánkem

Kdy jste se "na vlastní kůži" setkal s tímto dílem poprvé?

Úplně poprvé to bylo ve 4. ročníku na Janáčkově konzervatoři v Ostravě v hodině dějin hudby s panem profesorem Navrátilem, který nám pustil nezapomenutelnou Páleníčkovu nahrávku.

Martinů sám skladbu označil za "výraz neutuchajícího hledání pravdy a významu života, jakož i poctu hudbě, hudebníkovu útočišti, jeho síle a zbrani." Je právě toto dojem, který si jako ústřední z koncertu odnášíte i Vy - nebo máte zcela jiné asociace a myšlenky?

Myslím, že tato rovina je více či méně přítomna ve většině závažných děl světové hudby a já ji vnímám i v této skladbě. Právě tak zde cítím přítomnost permanentního zápasu světla a tmy, naděje a rezignace. Vše je však složitě zakódováno a opředeno tajemstvím - rovinou pro Martinů typickou. Nejvýstižnější charakteristikou díla tak pro mne zůstává samotný jeho název Inkantace, tedy cosi jako magické zaříkávání.

Bohuslava Martinů jste si společně s Janáčkem a Kabeláčem vybral i pro svůj sólový debut u Supraphonu. Jak často Vás dílo tohoto autora provází a které koncerty či nahrávky z repertoáru B. Martinů pro Vás patří k nejvýraznějším?

Dílo Bohuslava Martinů mne zejména v roce jeho výročí provází doslova na každém kroku. Kromě Klavírního koncertu č. 4 jsou to další dva "sousední" koncerty, č. 3 a 5, které jsem měl letos možnost si zahrát s BBC Scottish Symphony Orchestra v Glasgow v rámci jejich souborného provedení (č. 4 jsem tentokrát musel přenechat slavnému americkému pianistovi Garricku Ohlssonovi), skladby pro sólový klavír i množství komorní hudby od klarinetu přes violoncello až po klavírní trio. Nahrávek, jež obdivuji, je samozřejmě více. Z těch klavírních bych kromě zmíněné Páleníčkovy nahrávky Inkantací jmenoval např. dvě vynikající provedení Sonáty - Jana Panenky a Františka Malého - a samozřejmě veškeré kreace velkého přítele Martinů Rudolfa Firkušného.

Pocházíte z Frýdku-Místku, z učitelské rodiny. Nakolik bylo toto prostředí určující pro Vaši profesní dráhu?

Kupodivu docela dost, ač se v naší rodině nikdo nevěnoval hudbě profesionálně. Moje maminka i babička byly velmi slušné pianistky a z tátova příbuzenstva zase pocházela vyhlášená lidová kapela - byli jsme prostě takoví "zapadlí vlastenci". Babička mi často hrála, třeba Janáčka nebo Čajkovského Roční doby. Jednotlivé části "Zarostlého chodníčku" jsem bezpečně rozeznal dřív, než jsem uměl číst.

Vaším snem prý bylo studovat u profesora Klánského, což se Vám podařilo. Musel jste o uskutečnění tohoto snu dlouho usilovat nebo se vyplnil překvapivě hladce?

Když se na to podívám zpětně, tak to bylo vlastně docela hladké. Většina studentů jezdí k panu profesorovi na konzultace poměrně dlouho před přijímacími zkouškami, zatímco já jsem mu byl zahrát pouze jednou. Ovšem znal mě z Chopinovy klavírní soutěže v Mariánských Lázních.

Chtěl byste sám někdy učit? A pokud ano, na co byste především kladl důraz? Co považujete jako interpret za zásadní?

Nejen že bych chtěl učit, já už učím. Kromě občasného asistování panu profesorovi na HAMU v Praze mám čtyři studenty na Fakultě umění Ostravské univerzity. Za zásadní považuji dvě věci: za prvé naučit studenta hudebně myslet, naznačit mu nekonečnost interpretačních možností a inspirovat ho, a za druhé ho naučit správně cvičit. Nic víc pedagog nesvede - určující je talent a povaha studenta.

Nasbíral jste spoustu vavřínů. Vím, že v době, kdy jste opravdu hodně soutěžil (a potřeboval tudíž dobrou fyzičku), jste chodil běhat. Zůstal jste u sportu? Je pro umělce prospěšný?

Na sport mi bohužel zůstává minimum času, pouze o prázdninách sedám pravidelněji na své oblíbené horské kolo nebo beru batoh a vyrážím do kopců. Ale sport je pro umělce skvělá věc. Kromě fyzické kondice Vás naučí prohrávat, následně na sobě pracovat a pomůže i k lepšímu psychickému rozpoložení. Někdy je totiž i v umění důležité se s věcmi "nepárat".

Jednou z Vašich soutěžních trofejí byla druhá cena v soutěži Concertino Praga v roce 1994. Jak na tento rozhlasový projekt vzpomínáte?

Na Concertino vzpomínám takřka něžně: bylo pro mne prvním nahlédnutím do skutečného světa hudby a jeho atmosféra od tajemných chodeb rozhlasu až po koncertní pódia v Praze a v jižních Čechách se mi hluboce vryla do paměti.

A kdybyste měl zhodnotit svoji dosavadní spolupráci s Českým rozhlasem?

Nechci, aby to znělo jako lichocení, ale málokde jsem potkal tolik milých, zapálených a přitom maximálně profesionálních lidí jako právě zde. Takže ji hodnotím nanejvýš kladně a doufám, že bude pokračovat.

Setkal jste se už dříve na jednom pódiu se SOČRem a jeho šéfdirigentem?

S panem dirigentem Válkem jsem se setkal právě na koncertě vítězů Concertina Praga. Bylo mi tehdy 16 let a měl jsem jako jediný Čech celý večer zakončit Lisztovým klavírním koncertem Es dur. Dovedete si představit, jak vyplašený jsem byl. Ovšem pan dirigent byl bezvadný, podržel mě a všechno dobře dopadlo.

Za jakých podmínek si koncert skutečně užíváte?

Když nemám pocit, že hudbu vytvářím, ale že skrze mne prochází.

Ať je tomu tak i v Rudolfinu se SOČRem!