Rozhovor s Markem Štilcem

Známe Vás spíš ve spojení s hudbou 20. a 21. století. Jak často se coby dirigent setkáváte s tvorbou starých českých mistrů?

Je pravdou, že dominantu mého repertoáru tvoří především kvalitní současná tvorba, a to zejména okruh skladatelů tvůrčí skupiny Quattro (S. Bodorová, O. Mácha, L. Fišer a Z. Lukáš). Jejich díla se snažím uvádět co nejčastěji, jak s komorním orchestrem Quattro, tak při hostování u symfonických orchestrů. K tvorbě starých českých mistrů mám ovšem vřelý vztah. Zvláště k dílům, která zazní na koncertě 21. 12. Generace kantorů jako byl J. J. Ryba jako by připravovala podhoubí národní hudebnosti, bez které by později nevzešly osobnosti typu B. Smetana nebo A. Dvořák. J . V. Voříšek pak dokládá smutnou nutnost hudební emigrace. Navíc jak Ryba, tak Voříšek tvořili v revoluční době, kdy se hroutily "staré pořádky" a ozvuky Velké francouzské revoluce jsou v obou dílech patrné.

Jak prožíváte svou spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a kolik času Vám zabrala příprava předvánočního koncertu?

Především je to pro mě velmi zavazující spolupráce. Jsem moc rád, že jsem po dubnovém koncertu dostal další vzácnou příležitost opět s rozhlasovými symfoniky spolupracovat. Navíc v éře pana šéfdirigenta Vladimíra Válka, jehož dlouholetá umělecká a koncepční práce přivedla orchestr k řadě nejen domácích, ale především zahraničních triumfů. Tady bych chtěl dodat, že možnost účasti na jeho zkouškách se SOČRem a jeho rady jsou pro mne v pravém slova smyslu nejcennějším zdrojem informací. Takové se jinak získávají jen těžko. Vždy se snažím připravovat maximálně detailně. Kromě samozřejmého studia partitury hledám veškeré možné prameny. Životopisné knihy, dopisy, deníkové záznamy atd. V případě J. J. Ryby mi napomáhala i detailní znalost kraje jeho působení (Rožmitálsko, Nepomuk, Mníšek pod Brdy), kterou znám z četných prázdninových cyklistických vyjížděk.

V Rybově mši bude pódium zcela zaplněno hrajícími a zpívajícími interprety. Klade takto velké obsazení mimořádné nároky na psychiku dirigenta?

Asi jako každý dirigent mám rád velká obsazení a formy. Takže se pochopitelně velmi těším. Rybova Česká mše vánoční je ovšem pro každého dirigenta náročná z řady jiných důvodů. Tato skladba je samostatným fenoménem - národním symbolem Vánoc. Přitom se ovšem nejedná jen o jakousi naivní vánoční pastorálku! Chtěl bych ukázat další souvislosti. Atmosféru díla ovlivnilo i tažení napoleonských vojsk. V roce 1796, kdy mše Hej mistře vznikala, totiž hrozilo, že velká Napoleonova armáda toho roku vtáhne do Čech. Šířil se ohromný strach z války. Teprve po zářijovém vítězství Rakouska u Würzburgu a Schwarzenfeldu se Francouzi stáhli za Rýn a bylo jasné, že do Čech nedorazí. Zhruba v tomto období Ryba komponuje Českou mši vánoční. Rybova mše je tak nejen náboženskou ale i všelidskou oslavou života.

Co Vás vlastně přivedlo k taktovce a která setkání pro Vás byla při dirigentských studiích zásadní?

K taktovce jsem se dostal jako houslista na konzervatoři. Konzervatoř je podhoubí, kde neustále vznikají nejrůznější komorní ansámbly. Některé vydrží desetiletí, některé nepřežijí první zkoušku. I já jsem měl touhu nějaký založit. Kvarteto mi připadalo příliš malé, a tak jsem si řekl: smyčcový orchestr. A protože jsem s myšlenkou dirigovat již lehce koketoval, housle nahradila taktovka. To už jsem soukromě docházel k Leoši Svárovskému, který je nyní mým pedagogem na HAMU. Tam studuji pouze dirigování. Myslím, že naše katedra je plná velkých uměleckých osobností a na setkání s každou z nich budu jistě vzpomínat. Velmi inspirativní byly i kurzy Vladimira Kiradijeva a legendárního Jormy Panuly.

Co vám na práci dirigenta připadá nejnáročnější a v čem vidíte jeho hlavní úkol?

Každá práce má svá specifika. Pro všechny hudebníky, a tudíž i pro dirigenty, je občas náročné cestování, zejména pokud musíte řídit auto na dlouhé vzdálenosti. Je to ale logická a nedílná součást naší profese. Díky ní zase na oplátku mohu poznat spoustu krásných míst. Hlavní úkol dirigenta je podle mě především v odpovědnosti. Vůči hudebníkům, aby měli ideální podmínky pro svoji práci. Vůči skladateli, aby orchestr a dirigent naplnili jeho představu o skladbě, a vůči publiku, aby z koncertu neodcházelo s pocitem, že příště radši zůstane doma.

Začínal jste jako houslista, máte za sebou studia na Pražské konzervatoři ve třídě Dany Vlachové. Do jaké míry se houslím věnujete v současnosti?

Houslím se věnuji neustále. Ne ve formě nějakého veřejného vystupování, ale využívám je pro dirigentskou praxi. Zejména v hudbě barokní a klasicistní jsou např. smyky klíčové pro frázování. Proto v těchto skladbách často sám smyky a prstoklady dělám. Vůbec znalost smyčcových nástrojů je pro dirigenta při práci s orchestrem klíčová. Smyčce jsou největší orchestrální skupinou a znalost všech detailů a možností jejich hry vám může často ušetřit čas. Takže vše, co mě paní profesorka Vlachová naučila, používám prakticky každý den, za což jsem jí hrozně vděčný.

K čemu aktuálně směřujete svou energii? (resp. po tomto koncertu)

S orchestrem Quattro nás 12. ledna čeká prestižní vystoupení v rámci abonentního cyklu FOK a řada dalších koncertů. Poprvé budeme účinkovat na festivalu Janáčkův máj Ostrava. Mě samotného pak čeká hostování v Komorní filharmonii Pardubice a účinkování s Filharmonií Hradec Králové. Mým prvořadým úkolem je samozřejmě dokončit dirigentská studia na HAMU. A ještě předtím, v březnu 2010, odjíždím na - pro mne nesmírně důležitý - studijní pobyt k osobnosti, které si jako umělce i člověka ohromně vážím, k Michaelu Tilsonu Thomasovi do San Francisco Symphony Orchestra.