Rozhovor s Ronaldem Zollmanem

Jak se dočteme ve Vašem životopisu, s hudbou jste začínal ve čtyřech letech. Jak přesně?

Je to tak, od čtyř let jsem se učil hrát na klavír a noty jsem znal dřív než abecedu. Tím ale nechci říct, že bych byl nějaké zázračné dítě. Moji rodiče po ničem takovém naštěstí neprahli, ba naopak. Co ale je pravda, co mohu směle prohlásit: od té doby se hudbou zabývám. Provází mě tedy bezmála celým životem.

Později jste se stal posluchačem Královských konzervatoří v Antverpách a Bruselu, na které pedagogy vzpomínáte nejčastěji a proč?

Paradoxně na ty, kteří nepůsobili na jmenovaných školách. Když mi bylo sedmnáct, začal jsem docházet k Igoru Markevičovi. Věděl jsem, že se věnuje intenzivně výuce mladých dirigentů. Zařadil mě mezi účastníky svých letních kursů v Madridu. Bylo nás tam asi padesát, někteří stejně jako já teprve začínali, jiní už měli nějaké zkušenosti. Zdálo se, že Markevič se zájmem sleduje, jak si počínám. Na konci kursu doporučil mým rodičům, aby mě poslali na studia do Paříže, k Markevičově někdejší učitelce Nadii Boulangerové (tehdy jí bylo už osmdesát). U této velké dámy hudebního světa jsem studoval dva roky, přičemž jsem si čas od času odskočil i na krátké, leč nesmírně intenzivní konzultace s Markevičem. Nadia Boulangerová představovala klíčovou postavu v mém hudebním vzdělávání, její zásady si nesu celým životem. Nevyučovala dirigování, byla učitelkou hudby v tom nejvznešenějším slova smyslu. Její přístup bych nazval sokratovským, protože byl založen na otázkách, nikoliv na odpovědích. Bylo to nesmírně obohacující, povzbuzující a inspirativní. Troufám si tvrdit, že jsem se od Nadii naučil hodně (ne-li víc) také v době, kdy už jsem nebyl jejím studentem. Skutečně, díky její metodě jsem byl nucen klást si stále nové otázky a bez přestání hledat a pracovat.
Po Boulangerové a Markevičovi jsem studoval ještě u dvou velmi rozdílných profesorů, kteří se ovšem výborně doplňovali. Byli to Franco Ferrara a Hans Swarowsky.

Kdy jste se rozhodl pro dráhu dirigenta? Co Vás na ní lákalo?

Bude vám to připadat legrační, ale je to tak: pro profesi dirigenta jsem se rozhodl v pěti letech! Pochopitelně šlo o dětský sen, jiné děti touží být zase policajty, řidiči tramvaje nebo autobusu, piloty. Nemusím snad ani uvádět, že se s lety ukázalo, jak moc se práce dirigenta liší od mého dětského snu. Přesto ji mám ovšem velmi rád!

Spolupracujete s předními symfonickými i operními orchestry. Kam se opravdu rád vracíte?

Bavila mě práce s většinou orchestrů, které jsem řídil, protože každý orchestr považuji za jedinečný - a stejně tak i každý koncert. Pochopitelně, že jednou bývám spokojenější a tu zase méně, ale příčinu hledám vedle hráčů i (a především) v sobě samotném. Každý orchestr má svá specifika, každý koncert je výjimečný - ať už kvůli lidem, hraným dílům, či jiným okolnostem. Díky tomu představuje každé vystoupení novou zkušenost. Rutina je největším nepřítelem výkonných umělců a já věřím, že můj přístup je vůči rutině tou nejlepší protilátkou!

Jsme-li u těch nej-, dovolte ještě jednu otázku tohoto typu. Která díla patří k Vašim srdečním záležitostem?

Kdybych si měl vzít do pouště hudbu jediného autora, určitě bych volil Mozarta. Ale asi by mi zároveň zlomilo srdce pomyšlení, kolik jiných jsem musel oželet! Tělem i duší jsem Středoevropan, maminka se narodila v Košicích, otcovi rodiče byli Poláci. Takže vedle Mozarta jsou mi blízcí Haydn, Schubert, Beethoven, Brahms, Dvořák, Mahler, Bartók a mnozí další. Miluji také francouzskou hudbu (Ravel, Debussy) a nedávno jsem s potěšením vstoupil do světa francouzské opery (Massenet, Gounod). Také jsem uvedl téměř celé dílo Stravinského, všechny Čajkovského symfonie a mnohé Šostakovičovy, v premiéře jsem nastudoval přes osm desítek soudobých skladeb. Pravda je taková, že se rád věnuji stále novému repertoáru, baví mě práce s různými typy těles, počínaje soubory pro soudobou hudbu, přes ansámbly komorní až k symfonickým orchestrům.

Coby šéf jste působil v rodné Belgii, dále v Mexiku a Izraeli. Můžete trošku srovnat mentalitu hudebníků v uvedených zemích?

Muzikanti jsou lidská stvoření, a jejich mentalita tudíž koresponduje s rodnou zemí a tamní kulturou. Stejně jako v běžném životě by to měl návštěvník vědět a chápat. Také by si měl být vědom, že kvalitní úrovně nedosáhne všude stejnými prostředky. Musí zohlednit právě specifika té které kultury. Nejdůležitější je výsledek, a toho dosáhnu, když se dokážu přiměřeně vyjádřit a usiluji o vzájemné pochopení. Což je jedna z hlavních a nejvíce obohacujících výzev mé profese.

U nás jste dirigoval např. v roce 2008 v čele České filharmonie. Dokázal byste zobecnit své zkušenosti s českými hudebníky?

Zcela upřímně tvrdím - Češi se narodili jako muzikanti. Skoro bych řekl, že každý Čech, který není muzikant, je nejspíš nějakým omylem (doufám, že mi dotyční odpustí...)!!! Existuje jen málo zemí, o kterých mohu hovořit podobně. Jednou z nich je Kuba. Nedávno jsem ji navštívil vůbec poprvé a dosud jsem všechny ty ohromující zážitky nevstřebal!

V květnu 2009 jste přijal místo mimořádného profesora na soukromé univerzitě Carnegie Mellon v Pittsburgu. Jaké jsou Vaše dosavadní zkušenosti z tohoto působení?

Pedagogická práce mě zajímala odjakživa, i když nikdy nepředstavovala mou hlavní aktivitu. Myslím, že díky ní si člověk sám pro sebe leccos lépe uvědomuje a formuluje. A když tím ještě pomáhá ostatním, proč do toho nejít? Každopádně jsem především výkonný umělec. V Pittsburgu mě požádali, abych dirigoval koncerty vynikajících školních orchestrů. Kromě vystoupení na domácí půdě každoročně hrajeme i v Carnegie Hall v New Yorku a v dalších městech. Dále učím pár doktorandů, kteří mi také asistují při vlastní práci s orchestrem. Takže v současnosti dělím svůj čas mezi Státy, cesty do dalších koutů světa... a vzácné chvíle v mé domovské Belgii.

Máte nějaké motto, které se Vám osvědčilo v životě, v profesi, či dokonce všeobecně?

"Je mnohem důležitější překonat sám sebe než předstihnout druhé."