Rozhovor s šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem

Pane šéfdirigente, se SOČRem uzavíráte první společnou sezonu. Připravili jste pět abonentních koncertů z celkových patnácti. Mohu vás požádat o malou bilanci tohoto období?

Trošku jste mě zaskočila, člověku se ani nechce věřit, že to tak rychle uběhlo! A jsem z toho strašně smutný, protože se uzavírá jedna etapa, jeden rok. Každopádně musím potvrdit slova, která jsem řekl před svým nástupem do funkce: jsem šťastný, že členové orchestru přicházejí na zkoušky připraveni, a že se díky tomu můžeme okamžitě pustit do vlastní práce, soustředit se na vybrušování výrazu. Ochota hudebníků, jejich respekt a snaha jsou mi ohromně sympatické. V neposlední řadě si vážím jejich „záběru“, obrovského nasazení. Prožívám s nimi skutečně nádherné chvíle. Čekají mě ještě dvě sezony a věřím, že budou stejně krásné. Zároveň se modlím k Bohu, aby se co nejdřív podařilo zprovoznit nahrávací studio na Vinohradské, protože přeci jen, práce ve studiu je pro SOČR alfou a omegou. Máme už připraveno několik poutavých projektů, doufám tedy, že s nahráváním začneme co nejdříve.

Jaký repertoár podle vašeho názoru SOČRu svědčí, a jaký mu z hlediska dalšího růstu prospívá?

Přiléhavým a výstižným je v tomto případě onen slogan „od Bacha po Vlacha“. Například v březnu jsme natáčeli velmi náročnou Ostrčilovu Sinfoniettu a orchestr ji zahrál jedním slovem krásně. Stejně tak precizně interpretuje Mahlera, Césara Francka, Respighiho, prostě, pokud dáte SOČRu prostor a necháte ho svobodně tvořit, projevovat své cítění, dokáže zahrát všechno.

Proč jste se tuto sezonu rozhodl uzavřít Čajkovského 6. symfonií h moll?

Tato skladba se mnou kráčí celým životem, chovám k ní obrovskou náklonnost. Poslední část je tak zdrcující a zároveň přináší takovou životní katarzi, že dokonale vystihuje póly, mezi nimiž se musíme pohybovat. Patetická je pro mě jakousi zpovědí člověka a velmi rád se k ní vracím.

Dovolte malou odbočku do světa opery, v němž jste si vysloužil stejně vysoký kredit jako na poli hudby symfonické. Co z této oblasti řadíte k vrcholům končící sezony?

Působím zejména ve třech operních domech, v bratislavském Národním divadle, v pražském Národním a ve Státní opeře. A řeknu vám – nikoliv, prosím, formálně, ale s hlubokou upřímností – že každé představení je pro mě určitým svátkem. Vždycky si představuji, že pokud v hledišti sedí třeba „pouhých“ deset, patnáct zainteresovaných posluchačů, nesmíme jim nabídnout nějaký polotovar. Na operních představeních mě také těší pestrost výrazové palety. V Bratislavě jsme teď například dvakrát dávali Otella se známým José Curou. Publikum ho pochopitelně očekávalo s nadšením, pro nás to znamenalo přizpůsobit se jeho pojetí, respektovat jeho manýry a ztvárnění role, které bylo po herecké stránce sugestivní – a my jsme se snažili udržet pohromadě i stránku hudební. Ale skončím tím, čím jsem začal: každé jedno představení je pro mě svátkem, koupu se v té nádheře jako malé káčátko ve vodě. Myslím si, že odevzdávat posluchačům to nejlepší je naším posláním.

…a toto krédo přesvědčivě naplňujete i při výkonech koncertních. Co společně se SOČRem plánujete v sezoně nadcházející?

Rád „odtajním“ některé tituly, které uvedeme v abonentní řadě a které jsou mému srdci nesmírně blízké. Patří mezi ně Alpská symfonie Richarda Strausse, s níž SOČR shodou okolností poprvé vystoupí také na Bratislavských hudebních slavnostech. Velký svátek to bude i pro mě, protože se tak stane u příležitosti mého životního jubilea. Dále v Praze zahrajeme Mendelssohnovu 3. symfonii „Skotskou“, pak mám krásný projekt, téma lásky a smrti, tam zazní Wagnerova předehra k opeře Tristan a Isolda, Čajkovského Romeo a Julie, Faurého suita Pelleas a Melisanda a na závěr Adagio z 10. symfonie Gustava Mahlera. V lednu nás čeká Lisztova Faustovská symfonie a pomyslnou třešničkou na dortu bude v květnu slavné Verdiho Requiem, které strašně miluju!

Závěrem bych se ještě krátce pozastavila u avízovaného koncertu v Bratislavě, který bude opravdu mimořádný: vy s českým symfonickým tělesem na své rodné půdě. Jaká očekávání vás provázejí?

Možná se budete divit, ale bude to pro mě velká satisfakce, protože od roku 2001, od svého odchodu ze Slovenské filharmonie, na Slovensku v podstatě nekoncertuji. (Opery jsou jiná záležitost.) Chci proto svým příznivcům, kteří mi vždy drželi palce, předvést koncert s tělesem, které mám nesmírně rád, a nota bene v tak úžasném díle jako je Alpská symfonie. Ohromně se na to těším a doufám, že prožijeme nádherný večer – my na pódiu i publikum, které mě celý život podporovalo.

Pane šéfdirigente, děkuji vám za rozhovor a za všechny příznivce, české i slovenské, vám k zářijovým narozeninám přeji jen vše dobré, především samozřejmě zdraví, dále pak příjemné umělecké příležitosti, pohodu v životě osobním, a také, snad to mohu říct, hezkou úrodu na vaší milované zahrádce.