Rozhovor s violoncellistou Michalem Kaňkou
S Michalem Kaňkou, který je od roku 2003 sólistou SOČRu, se abonenti setkali dosud naposledy při zahajovacím koncertu 83. sezony. Tehdy, v září 2009 přednesl svůj nejspíš nejmilejší koncert h moll od Antonína Dvořáka. Pan violoncellista je ovšem člověk energický, aktivní, otevřený, věčně hledající a těšící se z poznávání a studia dalších opusů…
Vy poměrně často, nebo možná stále častěji uvádíte méně známá díla ruských a sovětských skladatelů. Jak dlouho už máte v repertoáru Kabalevského?
K nastudování jeho 2. koncertu pro violoncello C dur jsem byl vlastně „donucen“. V roce 1996 jsem dostal nabídku na vystoupení s orchestrem v německém Wuppertalu, ale podmínkou bylo hrát právě tento koncert. Vzpomínám si, že jsem se dokonce nějaký čas pokoušel bránit a nabízel jsem Dvořáka a jiné repertoárové koncerty. Pořadatel však neustoupil, a tak jsem si sehnal notový materiál a skvělou nahrávku se švédským cellistou Lidströmem. Od prvního poslechu se mi koncert velmi líbil. Dříve jsem Kabalevského hudbu vůbec neznal – paradoxně ani jeho 1. koncert, který se s oblibou hraje už na hudebních školách. (Ten je sice je pěkný, ale přeci jen trochu instruktivní, takže ho zatím neplánuji nastudovat.)
Čím konkrétně vás Kabalevského druhý koncert zaujal?
Je naprosto komplexní, jsou v něm velké kontrasty, střídání virtuózních částí s krásnou lyrikou, obsahuje dvě efektní kadence. V jedné části je obsazen dokonce saxofon, který přispívá k ozvláštnění orchestrálního zvuku. Skladba tvoří veliký hudební oblouk (28 minut), který začíná z pianissima a pianissimem také končí. To je sice krásný záměr, ale myslím, že by mu nějaký efektní konec slušel možná ještě lépe. Každopádně je to vůle skladatele.
Jaká další, vzácně uváděná díla ruských a sovětských skladatelů považujete za hodná zájmu violoncellistů i publika?
Před pár lety jsem „objevil“ koncert Nikolaje Mjaskovského, mimochodem učitele Kabalevského. To je rozhodně koncert, který by měl být v repertoáru každého sólisty. Obsazení orchestru je sice menší než u Kabalevského, ale přesto ho mám v plánu nabízet i symfonickým orchestrům. A tak věřím, že ho uslyšíme i v některé z příštích sezon SOČRu. Z ruské a sovětské hudby jsme zvyklí slýchat na koncertních pódiích Rokokové variace P. I. Čajkovského, koncerty Šostakoviče nebo Prokofjeva. Známí skladatelé jako Chačaturjan, Glazunov, Borodin, Kjuj, Ljadov nebo Čerepnin také napsali cellové skladby s orchestrem, které ale bohužel nejsou tak posluchačsky atraktivní. V těchto případech dávám přednost uvádění jejich hudby komorní, ať už jde o cellové sonáty Mieczysława Weinberga, Antona Rubinsteina, již zmíněného Nikolaje Mjaskovského či Alexandra Borodina nebo Alexandra Čerepnina.
Jsme na sklonku sezony? Jaká byla ta vaše?
Dost naplněna – nejen proto, že od podzimu vyučuji sólové cello na Akademii múzických umění v Praze, ale také jsem absolvoval několik projektů, které mě pracovně velmi vytížily. Byly to zejména každoroční sólový zájezd do Japonska, natáčení dvou CD (jedno s komorními skladbami A. Čerepnina, na druhém jsou tři klasické české koncerty skladatelů Krafta, Vranického a Rejchy v doprovodu Pražského komorního orchestru), potom předsednictví v Mezinárodní cellové soutěži Pražské jaro a samozřejmě činnost v Pražákově kvartetu, která zahrnuje vedle každoročního natáčení tří CD i koncerty po Evropě a další dvě japonská turné.
Trošku nad lidské síly… ale jak jsem poznamenala v úvodu, oplýváte pozoruhodnou energií. A tak se závěrem zkusím zeptat, jestli jste i letos zvládl sjezdové lyžování v Rakousku? (A pokud ano, nestresuje vás vidina zlomené ruky?)
Pravidelné předvánoční lyžování v Alpách jsem si ani v této sezoně neodepřel. S rodinou máme dlouholetou tradici, jezdíme tam před vánočními svátky i v jejich průběhu. Takový termín má své výhody – na sjezdovkách je málo lyžařů a díky tomu se ani nebojím nějakých zranění. Sám se na lyžích cítím velmi bezpečně. Kdysi za mlada jsem s manželkou absolvoval kurzy akrobatického lyžování a myslím, že si umím poradit i v netradičních situacích…