Rozhovor se skladatelem Lukášem Hurníkem

Ona tři velká B německé hudby jsou pochopitelně veličiny, k nimž se stále vracíme. Byl za zrodem koncertu ještě nějaký další, na první pohled netušený impuls?

Impulsem byla objednávka z Německa, od pana profesora Lucase Davida, nestora německé houslové školy, který žije v Detmoldu. Tam kdysi působil i Brahms, takže se to všechno propojilo. Detmoldský orchestr s panem profesorem coby sólistou skladbu premiéroval, v první řadě sedělo kompletní zastupitelstvo města, sál vyprodaný, aplaus bouřlivý, finální věta se celá opakovala jako přídavek… Atmosféra kolem soudobé hudby je v Německu přece jen trochu jiná než u nás.

Mohl byste posluchačům koncert Trigon trošku přiblížit?

Symbol trojúhelníku – trigonu – prostupuje celým koncertem. Dva smyčcové orchestry tvoří základnu trojúhelníku, housle stojí na vrcholu. Je věnován třem velkým B německé hudby a má tři věty. První věta je fantasií v elegickém tempu s několika dramatickými vrcholy a virtuózní kadencí. Druhá věta je Scherzo v pravém, žertovném smyslu toho slova. Střetnou se tu citáty z Beethovenova Zasvěcení domu a Brahmsovy Třetí symfonie. Jejich potyčku musí kantorsky umravnit káravé téma B-A-C-H. Johann Sebastian pak ovládne pole ve finální větě, kde se z motivu jeho Koncertu d moll stane drtivá síla, která převálcuje vše, co bylo napsáno před ním i po něm.

Kolik koncertů máte na svém skladatelském kontě? A čím je pro vás tato forma přitažlivá?

Mám dvě koncertantní symfonie – Globus pro bicí a orchestr a Dívku a stroj, pro flétnu a orchestr. Koncert jako forma mi vlastně ani tak moc blízký není. Vždy je s ním spojeno očekávání jakési show. Trigon je také spíš koncertantní symfonií s rovnocennou rolí dvojice orchestrů, než virtuózní atrakcí.

Ví se o vás, že jste hrál na baskytaru, máte ale praktickou zkušenost i s houslemi?

Housle jsem držel v ruce jen jednou, asi minutu, houslisté je laikům nechtějí půjčovat.

Jak se vám tedy pro houslisty píše?

V Rychlíkově knize Moderní instrumentace je napsáno, že na housle se dá zahrát všechno, tak se toho držím. Panu Romanu Patočkovi, jemuž vyjadřuji hluboký vděk, jsem se předem omluvil.

Dá se nějak přiblížit, kolik času věnujete při svých četných dalších aktivitách kompozici?

Dva minulé roky jsem psal oratorium Křížová cesta, takže letos jsem trochu odpočíval a věnoval se jiným radovánkám, třeba vínu. Ale o prázdninách jsem z časových důvodů své hlavní dva koníčky propojil a napsal moteto Aqua et Vino, oslavnou sborovou skladbu o víně. A teď se pokouším složit melodram pro 10. výročí Festivalu koncertního melodramu, ale to už je opravdu spíš z „ukradeného“ než z ušetřeného času.

Co vás vlastně na kompozici těší? Vždyť to musí dát pořádně zabrat, „ždímat“ ze sebe nápady, motivy, ty pak logicky, ústrojně, zajímavě rozvíjet a spojovat…

Teď žijeme v pragmatické době, v níž musí mít všechno nějaký strategický cíl a účel a všechno se zapisuje do nějakých tabulek a pak se provádí evaluace a měření efektivity, jestli je to ten správný „tah na bránu“. A asi proto je pro mě velká satisfakce moci dělat něco, co žádný měřitelný efekt nepřináší. Kolik energie člověk musí vynaložit na vytvoření pár minut orchestrální hudby – to má daleko k relaxaci, kterou očekáváme od opravdového koníčku. Přesto si ale přece pořád mnozí myslíme, že má smysl psát, hrát a poslouchat novou hudbu, že?

Ptáte-li se mě, pak říkám ano. Prozraďte mi ještě, uměl byste jmenovat svůj skladatelský ideál z oblasti klasiky (přičemž vím, že jako rocker jste tuto poctu přiřkl Franku Zappovi)?

Zappa neměl v některých svých počinech k vážné hudbě daleko. Své klasické hudební ideály mám ale rozděleny do několika oborů: na melodii mám Mendelssohna, na rytmus Michaela Torka a Šostakoviče, na harmonii Dutilleuxe a Wagnera, na fakturu Brittena, na barvy Martinů a Pendereckého, na polyfonii Zelenku atd.

Krátce do Českého rozhlasu: Letos v něm završíte své druhé desetiletí, v roce 1992 jste nastoupil do redakce Hudební publicistiky a vzdělávání. Na které programy a kolegy rád vzpomínáte?

První dámou oné redakce byla paní Olga Jelínková. Velká učitelka. A také Yvona Nouzová, která jedla jen hermelín, a která pak dostala výpověď pro nadbytečnost, takže odjela do Sydney, kde jí okamžitě dali vlastní pořad v ABC. Vymysleli jsme tehdy také pořad Telefonotéka, kam mohli lidé naživo telefonovat, což bylo v roce 1992 ještě dost nezvyklé a také trochu riskantní. Telefonotéka se vysílá dodnes, stejně jako můj pořad Da capo, v němž probíráme různé hudební jevy a cvičíme uši, aby je v hudbě dokázaly rozlišit.

Jako současného šéfredaktora ČRo 3 Vltava se Vás chci zeptat, který ze současných pořadů můžete našim abonentům s nejlepším vědomím doporučit?

No tak, SOČR má svůj pravidelný pořad v úterý ve 20:00, ten doporučit mohu, trocha hudebního vzdělávání je k mání ve Slově o hudbě v 17:00 a v dopoledním Matiné. Ale hlavně bych připomenul existenci hudební stanice D-dur, z níž se valí vážná hudba se stručným komentářem 24 hodin denně.

Abychom skončili u Lukáše Hurníka – skladatele, prozraďte prosím: Kdy a kde se můžeme s Vaší hudbou setkat příště?

Filharmonie Hradec Králové vydala CD s mou Křížovou cestou. Velký orchestr, varhany, sbor, dětský sbor, dva sólisté, dva recitátoři – pánové Somr a Hartl… To víte – byl bych rád, kdyby se to cédéčko občas roztočilo v přehrávači.