ROZHOVOR SE SÓLISTOU MAHANEM ESFAHANIM

Jaký máte vztah k Poulencovu hravému Venkovskému koncertu?

Tenhle koncert má podle mě výjimečné místo v hudební historii. Jednak je to jeho první koncert – napsal ho asi v šestadvaceti pod „dohledem“ slavné cembalistky Wandy Landowské, která ho premiérovala –, jednak je to skladba plná skrytých provokací. Koho by napadlo napsat koncert pro cembalo a velký orchestr? To napětí mezi hlasitostí a ztišeností, jemností a grandiózností je velmi duchaplné. Nemohu říct, že Poulenc je můj nejoblíbenější skladatel, každopádně je ale nejzábavnější.

Koncert bude řídit Alexander Liebreich. Už jste dříve spolupracovali?
Ne, to bude poprvé a musím říct konečně! Moc se na to těším, protože ho mám rád – jako člověka i muzikanta. Je to skutečný evropský gentleman, s velkým osobním šarmem a kosmopolitním cítěním. Je nádherné, že se taková osobnost čas od času v Praze objevuje.

Jak jste strávil loňský, pro muzikanty vůbec ne příznivý rok?
Pro mě to nebyl úplně nejhorší rok. Nějaké koncerty i nahrávání se uskutečnily, učil jsem se nové skladby, psal jsem... a byl jsem trpělivý. Opravdu hodně se těším, až tohle strašné období skončí a zase se obnoví ty blahodárné mezinárodní vazby.

V září 2015 jste se z Londýna přestěhoval do Prahy. Co vás k tomu vedlo? 
Londýn není pro umělce lehké místo k životu. Vaše kreativita potřebuje prostor, aby mohla růst. A když chcete v Londýně uspořádat koncert, potřebujete peníze. Hodně peněz. Žil jsem také ve Vídni, mám rovněž slabost pro Budapešť, Mnichov, Curych. A také pro Prahu. Jsou tu místa, kde je velké ticho.