Uznání a chvála britské kritiky

V dubnu tohoto roku vydal Supraphon CD s Janáčkovou symfonickou tvorbou (konkrétně Sinfonietta, Taras Bulba, Šumařovo dítě, Balada blanická) v podání SOČRu a Tomáše Netopila. Titul záhy zaujal i v zahraničí, jak dokládá RECENZE, jejíž překlad si můžete přečíst v následujících odstavcích:

Skvělý program – a nejenom proto, že představuje skutečně znamenitý výběr Janáčkových vyzrálých orchestrálních děl. Výjimečně nadanému Tomáši Netopilovi se podařilo ze všech čtyř děl dostat maximum. Umně vyvažuje závěrečnou gradaci Sinfonietty tak, aby opětovný nástup fanfárových trubek (Hudba Hradní stráže a Policie České republiky) velké finále nerozmělnil, ale naopak podtrhl, díky čemuž posluchač nemá pocit, že světla na jevišti zhasla předčasně. Dráždivé žestě, které dominují třetí větě Moderato, jsou velmi dobře pojaté, také v ostatních částech se setkáváme s kombinací živosti, poetického frázování a hluboce hudebního uvažování, jaké je charakteristické pro provedení stejného díla takovými českými mistry, jako byli Karel Ančerl a Rafael Kubelík.

Vysoce popisná Balada blanická, která čerpá své téma z básnického díla vycházejícího z české pověsti o blanických rytířích – malé armádě, která spí v hoře Blaník a přijde českému národu na pomoc, až to bude nejvíce potřeba, a Šumařovo dítě obrážejí dosti proměnlivý svět poezie, s nímž si Dvořák pohrával ve svých pozdních hudebních poémách (hudba, která Janáčka velmi ovlivnila). Místy se mi také vybavila Fantasie g moll, op. 24, Josefa Suka, která vznikla přibližně o 10 let dříve. Přestože je toto nepříliš známé mistrovské dílo dlouhé jen necelých 13 minut, je to „rapsodie pro housle a orchestr“ jen podle názvu, byť je použití čtyř sólových houslí výrazným aspektem jeho orchestrace. Hudební jazyk je dramatický, primárně barevný a velmi živý s náhlými vsuvkami, které jsou typické pro Janáčkův vyzrálý styl. Výkon houslisty Petra Zdvihala je brilantní a Netopil znovu dokazuje, že je uznávaným a vnímavým propagátorem této hudby, stejně jako v rapsodii Taras Bulba, zejména ve výraznějších momentech skladby „Smrt Andrijova“ a slavném vyvrcholení „Proroctví a smrt Tarase Bubly“. Kromě Netopilova skvělého dirigentského výkonu a prvotřídního provedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu z Prahy je zapotřebí zmínit také technický tým Supraphonu, jemuž se podařilo živě zachytit neustále se měnící textury, což bývá oříškem i pro ta nejuznávanější konkurenční studia. Díky dokonalému technickému zpracování uslyšíte všechny detaily bez jakýchkoli rušivých elementů. Absolutní špička.

Rob Cowan