Zasnění a hříchy mládí (recenze)

Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou někdejšího šéfdirigenta Státní opery Praha Leoše Svárovského (51) slavil na pozoruhodném matiné v lineckém Brucknerhausu úspěch s díly, s nimiž se v koncertním sále setkáváme spíše zřídka. Zárukou byla kvalita tradicemi opředeného hudebního tělesa, za jehož dirigentským pultem stáli v dějinách mnozí proslulí dirigenti, a patřičně zapálený hudebník, který má slovanskou hudbu v krvi. Ze Svárovského pojetí Fantastického scherza od Josefa Suka čišela láska k detailům, jichž je v této skladbě zetě Antonína Dvořáka požehnaně – od melancholických tahů uprostřed tanečního víru až po typicky národní motivy.

Richard Strauss označil svůj Koncert pro hoboj D dur op. 144 z roku 1945 za „cvičení zápěstí“, jež se však při sledování sólového partu ukazuje být pouhým vedlejším příznakem provedení skladby. Vilém Veverka dokázal neustále přítomný sólový part v jeho proměnlivosti a průzračné zvukovosti – jakkoli neklade zvláštní nároky na virtuozitu – podat v celé jeho škále. Svou citlivou odevzdaností přitom navenek viditelně podtrhoval polohu „zasněného podivína“, blízkou mnoha hobojistům. K této působivé image pak přesně padl přídavek v podobě úryvku z jistého „Milostného dopisu“.

Poté publikum s radostí přijalo Čajkovského „hřích mládí“, 1. symfonii g moll, jež sice stojí ve stínu svých známějších sester a přátelsky pošilhává po Mendelssohnovi, avšak ve své poctivě vypracované formě a v převleku symfonické básně vyvolala, věrná svému názvu, příjemné „zimní sny“. Bouřlivý aplaus.