Zjevení (Sophia Jaffé a SOČR v Pasově)

První festivalová sobota přinesla v pasovském kostele Studienkirche skutečné zjevení v podobě koncertu Sophiy Jaffé a Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Leoše Svárovského. Jaká to sólistka, jež v tak mladém věku dokáže rozeznít první houslový koncert Maxe Brucha s takovou zralostí! Jaký to orchestr, jehož členové umějí skloubit svou oduševnělost a přesvědčení do tak úchvatně znějícího stylu! Jaký to dirigent, jenž dokáže obě strany podnítit k takovému zážitku!

Předehra k Verdiho „Sicilským nešporám“ okouzluje jako zvučné zpodobnění podněcující poetické síly. Již zde se projevuje výjimečný dramaturgický talent Svárovského a oddanost, s níž hudebníci následují každou jím naznačenou nuanci: důraz činelů se tříští o špičku jeho ukazováčku, jeho dlaně pohlcují volání rohů, melodie violoncell se jako girlanda omotává kolem jeho taktovky, jež dokáže za pár sekund proměnit pianissimo z něžně nahořklého do nahořkle něžného a zase zpět.

Za těchto okolností se Brahmsova Čtvrtá stává požitkem, který by si člověk nejraději již při poslechu vypálil na CD: první věta se svou filigránskou strukturou plnou světla a vášně, andante v taneční náladě s patřičnou hloubkou, závěrečná věta s třiceti variacemi jako mohutný dobrodružný příběh. To vše včetně velkých citů.

Jistě by šlo o vrchol koncertu, kdyby mezitím nezasáhla čarovná moc Sophie Jaffé. Koncert plyne v naprostém pohlcení hudbou jako všezahrnující celek bez sebemenší trhlinky v napětí. Neslyšíme změny poloh ani nástupy smyčce, obtížné dvojhmaty nedoprovází rušivé praskání, intonace nekolísá. Jako by tato virtuoska byla filtrem, jenž propouští jen nezkalenou hudbu. Stejně absolutně čistý a omamný jako zvuk sólistčiných houslí vyvstává v téměř neskutečné interpretační přesnosti celý houslový koncert – a dle pokynů dirigenta Svárovského ústí tón po tónu v nejkrásnějším rezonančním tělese, co existuje: v srdci.