David Kalhous: Ve 21. století je důležité věnovat se hudbě, která naši dobu reflektuje
3. října v Rudolfinu budete mít skvělou příležitost poznat originální tvůrce americké hudby – Aarona Coplanda, Charlese Ivese, Johna Adamse a Leonarda Bernsteina.
Ke klavíru usedne Čech žijící a působící v USA David Kalhous, se kterým jsme pořídili následující rozhovor.
V roce 2013 jste ukončil doktorský program na univerzitě v Chicagu, disertaci jste věnoval klavírnímu dílu Leoše Janáčka. Janáček je přitom znám spíše pro své operní a orchestrální díla, proč tedy právě on?
Janáčka jsem si vybral proto, že jako skladatel mě vždycky fascinoval. Když jsem studoval v Praze, českým skladatelům jsem se spíše vyhýbal. Asi to bylo jakési rebelství, jelikož v té době tady musel každý hrát Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Já podvědomě tíhnul k něčemu jinému. Ano, vždy mě zajímal Chopin, Beethoven, Mozart, barokní hudba, Scarlatti, ale také moderní avantgarda jako Boulez a Stockhausen a to se některým profesorům moc nelíbilo. Když jsem pak odjel do Ameriky, získal jsem od české kultury odstup. Navíc jsem si uvědomil, že nic není povinné, že si můžu vybírat. A Janáček mě vždycky zajímal. Je to skladatel, který dal 20. století strašně moc. Samotné klavírní dílo je malé, jen zhruba 80 minut hudby, ale je tam toho hodně.
V New Yorku jsem udělal sólový koncert, kde jsem hrál všechny jeho skladby, a napadlo mě, že bych o tom mohl začít psát z pozice interpreta. Moje práce tedy není žádný teoretický, muzikologický rozbor, ale spíše zamýšlení interpreta, který jeho dílo vidí v kontextu hudby 20. století.
A jaký byl koncert v New Yorku, kde zněly Janáčkovy klavírní skladby?
Velice zajímavý! Začínal jsem jeho nejhranější skladbou tzv. Zdenčinými variacemi, pokračoval jsem Po zarostlém chodníčku, Sonátou až po V Mlhách. Hrál jsem i jeho fragmenty, takové ty deníkové skladbičky, které mají jen sedm nebo osm taktů a jsou naprosto fascinující. Některé z nich jsou kompletně atonální, a přesto byly přijaty velice vstřícně. Jak kritiky, tak klavíristy, kteří do té doby tyto skladby vůbec neznali, a já pevně doufám, že jsem trochu přispěl k všeobecnému povědomí o Janáčkově klavírním dílu.
Jací jsou vaši další oblíbení čeští autoři?
Hodně se zabývám hudbou 20. a 21. století, tedy jsem požádal 8 skladatelů, jako je Jiří Kadeřábek nebo třeba Mirek Srnka, aby mi napsali skladby. Ty začínám postupně provádět a zařazuji je do repertoáru svých recitálů. Tento projekt měl být hotov již před dvěma lety, ale skladatelé jsou dost nepředvídatelní. Čtyři skladby jsem již premiéroval, Miroslava Srnku připravuji na únor, do konce sezóny bych chtěl zvládnout i ty poslední tři. Cílem je hrát je jako celek, ale také zvlášť v kratších recitálech a tak tuto novou hudbu představovat publiku po celé Evropě.
Podle čeho jste vybíral právě těchto osm skladatelů?
Celé to bylo hodně subjektivní. Někteří ze skladatelů byli mí přátelé již na škole. Znal jsem jejich styl, který se mi líbil a přesto, že nepsali pro klavír, já se je snažil dotlačit k tomu, aby napsali skladbu právě pro mě. Skladeb pro klavír je totiž hrozně moc, ale dobrých strašně málo. Jsem tedy rád, že to přijali a zkusili napsat něco nového.
Soudobá hudba je občas pro posluchače náročnější. Čím vás zaujala a co vás na ní tolik fascinuje?
Žijeme ve 21. století, tedy je důležité věnovat se hudbě, která nějakým způsobem tuto naši dobu reflektuje. Samozřejmě, pro klavíristy je 19. století velmi atraktivní. Byla napsána strašná spousta neuvěřitelně krásné hudby a já samozřejmě vždycky budu rád hrát Rachmaninova a Chopina. Neměli bychom ale zapomínat, že mezi rokem 1900 a 2015 vnikla velká spousta skladeb. Hodně hudebníků 20. století trochu ignoruje nebo si vybírají skladby více tonální, ty které jsou zajímavé a trochu přístupnější pro publikum.
Mě vlastně vždy bavilo tak trochu provokovat. Například jsem si vymyslel program, kdy jsem hrál Schubertovy pozdní sonáty a skladby Mortona Feldmana, které trvají i hodinu a půl. Někteří posluchači to vlastně ani nevěděli. Šli tam hlavně na Schuberta a zůstali tam o dvě hodiny déle, než čekali. Někteří odešli, ale někteří zůstali!
Takže se nebojíte, že by posluchači mohli některou skladbu odmítnout?
Když mám k některé skladbě vztah, chci ji publiku představit, ukázat, jak ji cítím a to třeba v zajímavém kontextu. Spousta lidí se na soudobou hudbu dívá okamžitě podezřele, když jim ale soudobou hudbu ukážete v kontextu Bartóka nebo Kurtága, najednou jim to přijde více zajímavé. Lidé znají Chopinovy etudy, Debussyho etudy, ale už neví, že Ligeti na oba tyto skladatele stylisticky navazoval. Tímto tedy ukazujete tu skladatelskou linii, která je tolik fascinující.
Samozřejmě, hrát jen soudobou hudbu by mě také nebavilo. Festivaly soudobé hudby, kde hrajete hlavně pro skladatele a jeho příbuzné jsou takové trošku laboratorní. Mě spíš baví přinášet tyto netradiční skladby třeba právě do Rudolfina a sledovat, co to s těmi lidmi udělá. Ano, trošku se bojím! Ale zažil jsem v Chicagu koncert Maurizia Polliniho, kdy v první půlce hrál Debusyho Preludia a v druhé půlce Boulezovu Druhou sonátu, což bylo jeho parádní číslo. Pamatuju si, když začal Bouleze, třetina publika odešla pryč. A to byl Maurizio Pollini! Říkal jsem si: „Jestli to unese on, unesu to i já.“
U soudobých skladatelů hodně záleží na tom, koho si pro premiérování své skladby vyberou. Hudebník totiž může být přímo zodpovědný za to, zda se daná skladba bude ještě někdy vůbec hrát. Jak tuto zodpovědnost vnímáte?
Je to obrovská zodpovědnost a premiéry bývají opravdu náročné! Připravuji se i několik měsíců a nakonec to bude možná jediné provedení. Já se snažím premiérované skladby opakovat, jelikož při prvním provedení nemůžete dát skladbě všechno. Poprvé se naučíte noty a zkoušíte, jak to funguje. Opakováním začínáte ve skladbě vidět všechny detaily a drobnosti. Já doufám, že i v hudbě 20. století se bude vytvářet určitá interpretace a někteří výborní skladatelé budou mít několik interpretů. Koneckonců i skladatelé jako Boulez nebo Stockhausen si vychovali svoje interprety. Stockhausen měl o svých skladbách celkem jasnou představu a nechtěl, aby se moc hrály. Ne každý je ale tak ortodoxní. V této době je potřeba, aby se dobré skladby výborných skladatelů hrály častěji. Aby se interpretační tradice vytvářela i v hudbě 20. století. Bylo by hrozně hezké, kdybychom mohli začít debatovat o tom, jak kdo hraje Boulezovu sonátu nebo jak kdo hraje Messiaena. Je to důležité a je třeba to podporovat.
Studoval jste v Tel Avivu, vystupujete s komorními soubory v Izraeli i s Izraelským symfonickým orchestrem. Je tamní publikum něčím specifické? Co nejčastěji zazní ve vašem repertoáru právě v této zemi?
V Izraeli je publikum trochu konzervativnější, vřelé a obrovsky vzdělané. Takže tam si opravdu musí člověk dávat pozor, aby byl stoprocentní. Lidé v Izraeli hudbou žijí, zajímá je, a když se jim něco nelíbí, dají vám to docela zřetelně najevo. Je tam spousta vynikajících ruských interpretů, klavíristů a houslistů. To oni tam přinesli „ruskou školu“, což byl pro mě ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl tam studovat. Našel jsem si výborného profesora z Moskvy a studoval u něj ruské skladatele.
Žijete v New Yorku, čím vás toto město uchvátilo a naopak?
V New Yorku žiju 13 let, navíc učím na univerzitě na Floridě, mám menší ansámbl v Chicagu, takže v New Yorku žiju, ale aktivity mám po celé Americe. New York je zajímavý, protože je neskutečně pestrý. Jen co se týče hudebních a uměleckých věcí, si tam vyberete z plejády všeho. Je to město poměrně rychlé a agresivní, žít tam se musíte naučit. Je to také město drahé a je těžké si tam vytvořit okruh známých. Trošku mi tam chybí taková ta komunita. Takže když přijedu do Prahy, zavolám kamarádům a vím, že přes týden můžeme zajít na oběd. Třeba v New Yorku nikdo neobědvá, na to prostě není čas. Životní styl je tam hodně jiný, ale já už jsem si zvykl a je to pro mě domov.
SOCŘ vstoupil do své jubilejní 90. sezóny, co byste mu popřál do let následujících?
Hlavně hodně odvahy! Všiml jsem si, že SOČR je schopný a hlavně ochotný hrát skladby, kterých se jiné české orchestry zatím ani nedotkly, to je strašně důležité. Je to těžké, zkoušky jsou náročné a vyžadují stoprocentní pozornost. Já bych byl hrozně rád, kdyby právě tento orchestr začal hrát skladby, které tady ještě nikdy nikdo nehrál. A tak trošku obohatil kulturní sféru a publikum, které by, doufejme, něco podobného mohlo vyžadovat i od těch dalších orchestrů a operních domů. Hrát skladby, které možná publikum nepřijme napoprvé, mně se tahle odvaha a nekompromisnost strašně líbí. Jsem tedy hrozně rád, že je SOČR takhle odvážný a doufám, že s tím bude pokračovat.
