Hamburská mise vrchovatě splněna!
Když se šéfdirigent rozhlasových symfoniků Petr Popelka dozvěděl, že je Velký sál Labské filharmonie na koncert SOČRu vyprodán, byl s euforií malinko obezřetný.
„Vím, že je to atrakce a nemálo lidí přichází za budovou, její unikátní architekturou a skvělou pověstí. Doufám, že si zároveň vědomě vybrali náš program.“ Po středečním koncertu z děl Martinů, Dvořáka a Suka už nebylo zapotřebí jakékoli skromnosti. Ovace publika vyslaly v šestém listopadovém večeru k umělcům jasnou zprávu o jejich mimořádném zážitku z netradičního programu i výkonu interpretům.
Posluchači projevili zájem o český program už při vstupní besedě, tzv. Einführung. Hodinu před koncertem ji moderoval klavírista a popularizátor klasiky Daniel Bucurescu. Nejprve krátce vyzpovídal Petra Popelku, který si publikum podmanil svou spontánností a stále přítomným úsměvem. Poté se průvodce věnoval každé z uváděných kompozic, vyprávěl mj. o Martinů stesku po domově (srovnával ho s podobně zkoušeným Chopinem), připomněl posluchačům Sukův motiv smrti, který mohou vystopovat i v Pohádce, převyprávěl obsah Polednice – a takto efektivně vzbudil jejích další zvědavost.
Do foyer mezitím docházeli ostatní hosté (dlužno říct, že pokud nevyužili výtah a vstupenky je směřovaly do vyšších pater, měli před sebou úctyhodný fyzický výkon, vždyť stavba se vzdouvá do výše 108 metrů.). Přítomní uvaděči odění do fraků a námořnických trik nešetřili úsměvy, rozdávali informačně bohaté programy a projevovali vzácnou velkorysost, neboť vstupenky nikterak nekontrolovali.
S úderem osmé hodiny se orchestr i pan šéfdirigent dočkali srdečného přivítání a jejich nasazení ve vstupní „La Bagarre“ Bohuslava Martinů bylo odhodlané a svižné. Přesně, jak tato skladba, „Vřava“, žádá – člověku se v představách vynořovaly davy fanoušků aviatiky, oněch 150 tisíc lidí, kteří na letišti severovýchodně od Paříže vítali Charlese Lindbergha po 33,5 hodinách atlantského přeletu z New Yorku.
Houslista Josef Špaček přednesl sólový part v Martinů Druhém koncertu tak podmanivě, že sál naslouchal bez přehánění se zatajeným dechem. Úžasem pak naopak zašuměl, když došlo na poněkud ďábelský přídavek, jazzem inspirovanou Funk The String od Alexeje Igudesmana. Zajímalo nás, jak se Josefu Špačkovi hrálo: „Labská filharmonie si vydobyla pevné místo mezi nejšpičkovějšími sály Evropy, a i když jsou na její akustiku různé názory, mně se jeví velmi zdařile. Všechny hráče jsem slyšel výborně a na pódiu jsem se cítil skvěle.“
Po přestávce se rozezněla Polednice. V sále, kde řady sedaček příkře stoupají a povrch stěn tvoří tzv. „bílá kůže“, plastické sádrovláknité panely připomínající rozpohybované fasády Antonia Gaudího, vyzněla Dvořákova symfonická báseň zvlášť působivě, pohnutě, chvílemi až závratně.
Závěrečná Pohádka od Josefa Suka, k níž byli hosté vstupní besedy vybaveni pobídkou, aby si neopomněli přichystat kapesníky, mnohé z posluchačů viditelně ohromila a dojala. Orchestr odměnili tak intenzivním potleskem a nadšenými výkřiky, až by se nezasvěcenému pozorovateli mohlo zdát, že „na hřišti jsou domácí“. Skutečně, přízeň publika byla vřelá. Aby hosté neodcházeli domů v sentimentálním rozpoložení, zařadil pan šéfdirigent jako přídavek Dvořákův 15. Slovanský tanec.
Jak bude na 6. listopadový večer vzpomínat on? „Zase jsem si připomněl to, co jsem zjistil už na začátku své dirigentské kariéry, když jsem v Elphi působil jako asistent Alana Gilberta u orchestru NDR. Všechno je tady slyšet a bývá dost složité zvuk vyvážit, aby se dostal rovnoměrně ke všem posluchačům. Nádherný sál, ale nic vám neodpustí! Dnes to myslím vyšlo. Vždycky mám ohromnou radost, když posluchači dobře reagují na českou hudbu. Pak se u mě dostaví skoro až misionářský pocit uspokojení.“
A s jakými myšlenkami završil více než čtyřleté snažení o vystoupení rozhlasových symfoniků v Labské filharmonii ředitel SOČRu Jakub Čížek?
„Pro mě osobně to bylo premiérové setkání s tímto dnes již slavným koncertním sálem. A co více si přát než slyšet s nadšením hrající vlastní orchestr v programu komponovaném výhradně z české hudby, a to ne ledajaké, a k tomu vyprodané hlediště, které velmi pozorně naslouchá, aby v závěru nás všechny odměnilo upřímně nadšeným potleskem. Na tento večer budu vzpomínat s pocitem dobře odvedené práce a s radostí, že hudba žije a že nám přináší poselství, které dává hluboký smysl.“
