Nejen o melodramu s dirigentem Jiřím Petrdlíkem

12. října pokračuje cyklus „Nové horizonty“, který pořádá Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Obecním domě. Tentokrát se na pódiu potkají – či možná utkají – opera, melodram a návdavkem též rap. Konkrétněji to budou symfonické části z Gershwinovy opery Porgy a Bess, v české premiéře melodram Aarona Coplanda Lincolnův portrét, Poulencův melodram Příběh Babára, malého slůněte (česká premiéra orchestrální verze) a ve finále další premiéra, Shakespeare´s RAPsody, novinka z dílny Zdenka Merty. Je zřejmé, že takový program představuje ohromnou porci objevitelské, tvůrčí a jistě i náročné práce pro interprety v čele s dirigentem Jiřím Petrdlíkem.

Pane dirigente, v nadcházejícím večeru vás čekají ne právě často uváděné žánry, jeho sestava jistě vyžaduje zvláštní péči a přípravu. Ze které kompozice máte nejvíc „zamotanou hlavu“?

JP: Máte pravdu, příprava programu sestaveného převážně z melodramů má svůj specifický průběh. Než se sejdu na první zkoušce s recitátory, režisérem a korepetitorem, musím nejprve prozkoumat vztah slova a hudby. Jinak se zkouší sprechgesang, jinak voice band, jinak próza a jinak poezie. V našem konkrétním případě byla nejsložitější příprava Coplandova Lincolnova portrétu. Originál skladby je v angličtině, ale pro českou premiéru jsme se rozhodli použít překlad. V momentě, kdy se rozhodnete pro melodram v českém překladu, musíte mít jistotu, že ho konkrétní hudební složka „unese“. Musíte např. pečlivě zvážit otázku slovního i hudebního přízvuku, intonaci řeči, výstižnost přeloženého textu, jaký typ hlasu zvolit atd. Věřím, že se nám to v případě Coplanda povedlo.

Jaký je váš vztah k melodramům? (Přičemž musím připomenout, že máte velmi blízko k hudebnímu divadlu – působil jste v brněnském Národním i Městském divadle, pracujete v Plzni, s taktovkou cestujete po operních scénách Evropy i USA.)

JP: S melodramem jsem se jako dirigent poprvé setkal už na HAMU v rámci jednoho školního koncertu. Ten žánr mě velice zaujal, a tak jsem se mu začal věnovat kontinuálně. Od roku 2005 prakticky každoročně spolupracuji s paní režisérkou Věrou Šustíkovou na Mezinárodním festivalu koncertního melodramu v Praze. Za tu dobu jsme společně uvedli mnoho děl domácí produkce od Bendy přes Škroupa, Ostrčila, Fišera až po české novinky. Ze světových autorů jsme představili u nás doposud prakticky neznámá nebo velmi zřídka hraná díla jako např. Prokofjevova Evžena Oněgina, Milhaudovu Kantátu o matce a dítěti, Schönbergovu Ódu na Napoleona a samozřejmě téměř kompletního Fibicha. Ten je v žánru koncertního i scénického melodramu prvořadou osobností, takže ho zmiňuji v kontextu světových autorů záměrně. Vždyť jeho (a Vrchlického) trilogie scénických melodramů Hippodamie je v dějinách evropské klasické hudby bezkonkurenčně nejrozsáhlejším dílem zpracovávajícím antický námět.

Proč se podle vás melodramy uvádějí tak sporadicky?

JP: Melodram je žánr nesmírně náročný na přípravu. Mnoho lidí se domnívá, že stačí, když se recitátor postaví před klavír či orchestr, otevře text a v určitý okamžik prostě začne mluvit. To je ale omyl. Studium melodramu probíhá velmi podobně jako studium opery, tj. nejdříve práce s korepetitorem a režisérem, poté koordinace hudební a textové složky pod vedením dirigenta. Tím, že se melodramy uvádějí zřídka, nejsou k dispozici (až na výjimky) ani kritická vydání mnohých děl, a tak i vlastní hudebně dramaturgická příprava (např. v otázce škrtů či retuší) je často mimořádně náročná a vyžaduje i muzikologický přístup. Studium textů s recitátory je také specifické, neboť to jsou interpreti, kteří se ve své umělecké praxi s dirigentem běžně nesetkávají, takže je vždy nejprve nutné nalézt společnou řeč. A konečně je třeba vzít v potaz i specifické akustické nároky tohoto žánru. Mluvené slovo se přes orchestr nenese tak dobře jako zpěv, takže zejména práce s dynamikou v konkrétních akustických podmínkách je v melodramu absolutně klíčovým momentem.

Recitovat budou Bára Štěpánová a Jan Šťastný. Už jste se nad partiturou potkali?

JP: Ano, s oběma herci a paní režisérkou Šustíkovou jsem se potkal na zkoušce již v polovině září. S Bárou Štěpánovou jsem už několikrát spolupracoval v minulosti a z této zkušenosti vím, že je takřka ideální protagonistkou Poulencova melodramu o slůněti Babárovi. Oceňuji, že celý příběh neinterpretuje jako naivní hříčku nebo pohádku, ale vkládá do něj určitý nadhled a francouzskou eleganci, takže i dospělý návštěvník koncertu si přijde na své. A navíc její přednes nepostrádá ani divadelní polohu, takže se posluchač stává tak trochu i divákem.

S Janem Šťastným sice spolupracuji poprvé, ale od prvních minut naší úvodní zkoušky jsme si skvěle porozuměli. Je to herec s nemalou hudební praxí a pro závažný text, jaký obsahuje Lincolnův portrét, je výborně hlasově disponován. Přednes této skladby je ve své jednoduchosti poměrně složitý, neboť skladatel v partituře recitátora instruuje v tom smyslu, že se má zdržet jakékoliv herecké akce či expresivní práce s hlasem. Síla textu má působit sama o sobě a není k ní třeba přidávat cokoli navíc. Mimochodem, moc se u nás neví, že tato skladba je v USA mimořádně populární i proto, že se jejího přednesu často ujímají nejen herci, ale i státníci, včetně prezidentů USA. Dokonce znám i interpretaci textu samotným Coplandem za řízení Leonarda Bernsteina.

Finále patří skladbě Shakespeare´s RAPsody od Zdenka Merty, to je tedy ona zářivá novinka. Věřil jste od počátku, že z manželství Shakespearových sonetů a rapu může vzejít podařené dítko?

JP. Se Zdenkem Mertou se znám už delší čas a není to jeho první dílo, které ve světové premiéře diriguji. Vím, že je to skladatel, který rád experimentuje s prolínáním nejrůznějších hudebních stylů a má s tím bohaté zkušenosti. Proto jsem věřil, že i tentokrát vznikne skladba životná, která může oslovit jak typické publikum zvyklé chodit na abonentní koncerty klasické hudby, tak i posluchače, kteří jsou orientováni na populárnější žánry. Když jsem si partituru poprvé zběžně přečetl, hned jsem Zdenkovi telefonoval s tím, že úspěchu jeho kompozice věřím.

Odbočme na okamžik od říjnového koncertu se SOČRem, protože by mě – a jistě i čtenáře – velmi zajímalo vaše aktuální angažmá, post uměleckého ředitele a šéfdirigenta Káhirského symfonického orchestru. Jaká atmosféra v něm vládne, jakou má úroveň, jak se vám práce v Egyptě líbí?

Káhirský symfonický orchestr je egyptské národní těleso, které existuje bezmála šedesát let. Za tu dobu se vyprofilovalo v nejvýznamnější těleso severoafrického regionu s mezinárodním obsazením. Často s ním spolupracovali přední dirigenti i sólisté, např. Daniel Barenboim. Práce v takovém orchestru nespočívá jen v řízení velkého množství koncertů v Káhiře a Alexandrii, ale i v pečlivé dramaturgické přípravě a všech ostatních administrativních i uměleckých povinnostech, které s sebou post uměleckého ředitele přináší. Dramaturgické zaměření se trochu liší od našich poměrů. Publikum je zde na jednu stranu konzervativnější než u nás, na druhou stranu daleko víc otevřené např. soudobé tvorbě. Já sám jsem jen v posledních dvou sezonách uvedl několik světových premiér. Zároveň se snažím pravidelně propagovat českou tvorbu, kterou nereprezentuje jen Vltava a Novosvětská symfonie. S nesmírným úspěchem u publika i orchestru se mj. setkalo mé předloňské nastudování Sukovy Pohádky, Dvořákovy 6. symfonie a Stabat Mater nebo hobojového koncertu Bohuslava Martinů. A na svém vůbec prvním koncertě jsem provedl kompletní cyklus Mou vlast, což byla premiéra nejen v Egyptě, ale i na celém africkém kontinentu. Z cizích autorů a děl se k nejvřeleji přijatým zařadily například Brucknerovy symfonie, Beethovenova Missa solemnis, wagnerovský koncert, Šostakovičova 5. symfonie, Debussyho Moře či Berliozova Fantastická symfonie. Zavedl jsem i několik koncertů sborových, neboť do mé agendy patří také filharmonický sbor, mimochodem výborný. Jako host káhirské opery, což je těleso působící paralelně s filharmonií, jsem koncertně provedl poprvé v Egyptě Prodanou nevěstu a Rusalku s českými pěvci.

V této souvislosti musím upozornit na neobyčejnou vstřícnost našeho zastupitelského úřadu, který mi v mé práci vydatně pomáhá tím, že mi poskytuje zázemí a aktivně se zapojuje do propagace naší hudby v Egyptě.

Závěrem se vraťme ze severní Afriky do střední Evropy, k nadcházejícímu koncertu v Obecním domě. Můžete shrnout svá očekávání, naděje a přání, s nimiž do projektu vstupujete?

Přál bych si, aby melodram jako takový oslovil co nejširší publikum. Připravovaný program nabízí pohled na tento žánr v širším kontextu, než je dnes v obecném povědomí. Věřím, že si na své přijdou i příznivci Shakespearovy tvorby, která se jim představí v poněkud jiné podobě, než je běžné. A samozřejmě budu moc rád, když si koncert užijeme i my, kdo budeme na pódiu Smetanovy síně.