Robert Jindra: Je až neskutečné, že naše malá země má tak obrovské hudební tradice
Rozhovor s hlavním hostujícím dirigentem SOČRu Robertem Jindrou.
Robert Jindra je čím dál víc vítaný ve světě symfonické hudby. Je však také zkušeným operním dirigentem a k tomu samozřejmě milovníkem a znalcem operních nahrávek. Proslul už svými pražskými, ostravskými, bratislavskými a košickými operními inscenacemi, opery dirigoval rovněž ve Štýrském Hradci, Oslu, Bavorské státní opeře či v Essenu. Je také podepsán pod kompaktními disky Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky. Loni se stal šéfdirigentem Státní filharmonie Košice a od sezóny 2022/2023 umělecky jako hudební ředitel povede Operu Národního divadla v Praze. Jako hlavního hostujícího dirigenta si ho vedle toho od stejné sezóny vybral Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
Půjde poskládat všechny tři úkoly – košickou filharmonii, Národní divadlo a rozhlasové symfoniky?
Bude to takový zátěžový test. Ale vzhledem k tomu, že jsme spolupráci dali jasná pravidla a kompetence, rozsah a penzum práce, tak jsem přesvědčený, že to realizovatelné je. Věřím, že vše zvládnu. Jsem za příležitost u rozhlasových symfoniků velmi vděčný. Bude splněním toho, co jsem si již delší dobu přál, totiž že budu moci působit nejen jako operní, ale i jako symfonický dirigent. Čím více stárnu, tím více k symfonické tvorbě tíhnu. Nějakou dobu jsem o tom racionálně uvažoval, aby bylo zcela jasné, že mohu všem třem závazkům věnovat potřebný čas a nasazení. U rozhlasových symfoniků spočívá hlavní těžiště pochopitelně na šéfdirigentovi, kterým je vynikající kolega a člověk Petr Popelka. Ale také já si musím dávat pozor, abych každý svůj koncert mohl vždy uzavřít s úsměvem a dobrým pocitem.
Koncertujete se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu rád?
Pozvání k rozhlasovým symfonikům je pro mě pokaždé srdcovou věcí, která mě vždy velmi potěší. Alespoň tak naši společnou spolupráci do této doby vnímám já. Pokud jsem našel čas v diáři, vždy jsem nabídku s potěšením přijal. Muzicíruje se tu vždy v přátelské a tvůrčí atmosféře. Naposledy jsme se SOČRem natočili skvělý klavírní koncert Vítězslavy Kaprálové s Markem Kozákem a muzikálové CD s Adamem Plachetkou.
A bude s vámi SOČR dál také natáčet?
Ano, chystáme hned několik zajímavých – a myslím, že i dramaturgicky přínosných – projektů. Věřím, že se nám podaří zrealizovat s vynikajícím klavíristou Markem Kozákem náš společný projekt, totiž natočit takřka zapomenuté klavírní koncerty Karla Kovařovice a Pavla Bořkovce. Nesmírně mě také těší, že management SOČRu vyslyšel mé přání a že tak pracujeme na realizaci projektu k oslavám dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany. Jde o realizaci nových kompletních nahrávek tří jeho operních děl. Začínáme jeho operou Dvě vdovy. Pěvecké obsazení zvučných jmen naznačuje, že by se mohlo jednat o výjimečný počin.
Jaké koncertní projekty chystáte pro svou první sezónu s rozhlasovými symfoniky?
Velmi jsem si porozuměl s naším panem dramaturgem Josefem Třeštíkem. Naše společné rozhovory a podněty jsou pro mě vždy velmi inspirativní, kreativní. Věřím, že posluchači a diváci ocení neotřelou dramaturgii. Velmi se těším například na realizaci Sedmi raných písní Albana Berga s vynikající Janou Kurucovou, obzvláště velkou radost mám, že mi prošla zapomenutá symfonie Otakara Ostrčila nebo u nás neznámá symfonie Ernesta Chaussona. Společně jsme také připravili komorní koncert, kde zazní Henzeho instrumentace Wagnerových písní na slova Mathildy Wessendonckové s Markétou Cukrovou, Hindemithův Koncert pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot a harfu a Šostakovičova Komorní symfonie.
A nějaké koncertní projekty operní?
Koncertní uvedení celé opery je vždy především velkým produkčním oříškem. S panem ředitelem Jakubem Čížkem a jeho týmem na toto téma vedeme diskuse a pevně věřím, že nějaký operní bonbónek se nám podaří zrealizovat. Vždyť právě česká opera čítá obrovské množství titulů, které mnohdy již více jak půl století u nás nezazněly. Teď střílím do úplně do vzduchu, takové vzkříšení Fibichovy Hedy, Foersterovy Jessiky, Ostrčilovy opery Vlasty skon nebo Novákova Karlštejnu bych velmi ocenil.
V čem spatřujete specifikum rozhlasových orchestrů?
Především je to jejich rychlost a pohotovost. Vychází z jejich nahrávací praxe. A jednou ze signifikantních věcí pro mě je, že zkoušky a koncerty s nimi probíhají v neobyčejně přátelské a zároveň tvůrčí atmosféře.
Co je příjemného na práci v Košicích?
Košická filharmonie je orchestr, kam se vždy velmi rád vracím. Košice jako takové jsou krásné město s jakoby lázeňskou atmosférou. A vlastně to byl myslím první orchestr, kde bylo vyslyšeno mé přání zbavit mě přídomku Robert Jindra rovná se operní dirigent. Naše společné koncerty vnímám jako nesmírně inspirující. A i když jde mnohdy i o velmi náročné programy, stále cítím ohromnou chuť a maximální nasazení při realizaci a dosažení co nejlepšího výsledku.
A v Národním divadle?
Národní divadlo v Praze bylo a navždy zůstane mou operní kolébkou! Doslova jsem tam vyrostl, učil jsem se tam prvním divadelním krůčkům. Mám tam i mnoho přátel a kolegů, kteří mě znají doslova od hudební kolíbky. Mohlo to být vnímáno jako určitá výhoda, pravdou však je, že pro mě je to spíše obrovská zodpovědnost. Začínal jsem tam na pozvání sbormistra Pavla Vaňka jako jeho asistent. Dodnes jsem mu za tu příležitost a důvěru velmi vděčný! Mohl jsem postupně vnímat a poznávat ten složitý mechanismus jménem opera. Pomalu schůdek po schůdku až za dirigentský pult a šéfovský stůl.
Působil jste v pražském Národním divadle už jednou, pak také v opeře Národního divadla moravskoslezského. Byly to zajímavé roky?
Mé působení jako hudebního ředitele ostravské opery bylo jedním z nejšťastnějších období v mém osobním i uměleckém životě. Byla to nedocenitelná zkušenost a škola pro můj další umělecký růst a vývoj osobnosti. Byly to krásné roky spojené s možností realizovat opravdu neotřelé operní projekty. Měl jsem kolem sebe zaplaťpánbůh skvělé lidi, přátele kolegy, plnou podporu ředitele Jiřího Nekvasila a především nenahraditelného týmu Alena Golatová, Valerie Hendrychová, Daniel Jäger. Mé první šéfovské období předtím v Národním divadle v Praze trvalo velmi krátce. Nerad se k tomu již vracím. Po velmi krátkém čase mi bylo jasné, že šéfovské schizma tří dirigentů nepřináší žádoucí obrodu a nějaké jasné umělecké směřování. Bylo také zřejmé, že můj vztah s mým přímým nadřízeným, tehdejším uměleckým ředitelem, zkrátka nefunguje v rovině umělecké, natož lidské. Vyhodnotil jsem situaci a rozhodl se odejít. Dnes mohu s klidem konstatovat: bylo to rozhodnutí nejen správné a jediné možné, ale především mi pomohlo se obloukem vrátit zpět. Koneckonců mi to mnoho kolegů ze souboru prorokovalo.
Vracíte se pravidelně také do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Míváte tam pěkné úkoly?
Slovenské národní divadlo je mi velmi blízké. První nabídku jsem dostal od pana Petera Mikuláše. Vynikajícího zpěváka a výjimečného člověka. Požádal mě tenkrát, zda bych dirigoval jeho koncert k životnímu jubileu. Protože si Petera nesmírně vážím, neváhal jsem ani na chviličku. Už od prvních chvíle jsem cítil, že mezi námi s orchestrem přeskočila pozitivní jiskra a zanedlouho poté přišla již nabídka nastudovat Halévyho Židovku v režii Petera Konwitschného. Byla to krásná práce a soubor jsem si velmi oblíbil. Další nabídkou pak bylo obnovené nastudování Prodané nevěsty s Adrianou Kučerovou a Pavlem Breslíkem, nastudování Verdiho La traviaty a potom ještě dvě gala představení Rusalky a koncert Čarovné noci v opeře s raritními díly, jakými jsou Kouzelné noci Bohuslava Martinů, Perské noci Camilla Saint-Saënse a Májová noc Ruggera Leoncavalla.
Co všechno máte za sebou s Essenskými filharmoniky a v tamním divadle?
Můj vstup do essenského divadla a k tamní filharmonii byl hozením do vody. Prvním představením byl Čarostřelec, bez zkoušky… Zkrátka jsem si oblékl frak a stanul za dirigentským pultem. Můj první vlastní projekt byl Wagnerův Prsten v jednom večeru. Šlo o polokoncertní provedení nejdůležitějších částí Wagnerovy tetralogie. Představení trvalo čtyři hodiny. Přijít před německý orchestr, který má tuto hudbu a její styl přímo v krvi a zná pozpátku každou notu a melodii, byla pro mě výzva a trochu i adrenalinový sport. Hudbu jsme si ale všichni strašně moc užívali. Byl to pro mě wagneriána velký zážitek. Asi největším oříškem pak bylo nastudování opery Ariberta Reimanna Medea. Essenští filharmonikové jsou skutečně vynikající orchestr. Velmi citliví muzikanti, srdeční a hudbou zaujatí lidé. Navíc německá profesionalita a morálka je velmi nakažlivá.
Čtěte také
Iniciátorem vašeho angažmá v Essenu byl tamní šéfdirigent Tomáš Netopil?
Ano a jsem mu za tu příležitost velmi vděčný! Do Essenu jsem přišel v lednu 2019. A vzhledem k pandemii i k výhledům do mé umělecké budoucnosti jsem závazek ukončil v červenci 2021. I když byl poslední rok zásadně poznamenán koronakrizí, zůstane čas v Essenu v mém životě nádhernou vzpomínkou. Pro můj umělecký růst i budoucnost ho považuji za zásadní. Stejně jako před mnoha lety přizvání ke spolupráci Johnem Fiorem do Německé opery na Rýně, i tato zahraniční zkušenost byla pro mě zlomová a silně ovlivnila mé uvažování a přístup. Ale opravdu jen zřídka se stalo, že jsme se v Essenu s Tomášem Netopilem setkali, protože tam je uplatňován takzvaný blokový systém, kdy se soubor věnuje vždy jen přípravě či obnovení jednoho titulu, případně symfonickému koncertu. Já osobně to mimochodem považuji z uměleckého hlediska za velmi praktické a logické.
Jako každý umělec jste určitě kvůli covidu přišel o mnohé úkoly. Jak pohlížíte na vystoupení pro kamery, která si vynutila koronakrize? Na produkce s posluchači u počítačů a displejů?
Seznam zrušených vystoupení je dlouhý, ale zčásti je nahradily nečekané projekty, které mi pomohly zapomenout a které také pomohly ujistit se, že hudba stále žije a neztrácí nic na své výjimečnosti a kráse. Bohužel však bez možnosti předávat ji v plné kráse publiku. Dlouhodobě si nedovedu představit, že by se dala kultura prezentovat jen ve streamech. Pro umělce není nic horšího, než když hledí do prázdného sálu a po posledním tónu zazní pouze ticho a maximálně výkřik „klapka“ nebo „dobrý, berem“. Sám se snažím sledovat různá streamovaná představení a koncerty, nicméně ten pocit, byť z pohodlí domova, je nesrovnatelný. S živým vystoupením nemá vůbec nic společného. Ani různé úpravy a krátké verze oper nebyly ideální cestou. Ale bylo nutné nějakým způsobem fungovat a kreativně se vypořádat se vzniklou situací. Symfonické orchestry v tomto měly přece jen méně bolestivá východiska než operní soubory.
Už jste zmínil nadcházející sezónu rozhlasových symfoniků v Praze. A co ty další? Jak daleko a jak konkrétně plánujete?
Plánování je pochopitelně silně ovlivněno právě mými závazky v Národním divadle, ve filharmonii v Košicích i u rozhlasových symfoniků. V minulém roce započala má spolupráce se zahraniční agenturou a mé působení se tak významně rozšířilo i tam. Musel jsem však vzhledem k novým závazkům odmítnout například nastudování Káti Kabanové v Kodani nebo Prodané nevěsty v Göteborgu. Mé plány mají v současné době horizont v roce 2025.
Připravujete se výrazněji na jubilejní rok Bedřicha Smetany 2024?
Jak jsem již zmínil, dílo Bedřicha Smetany je mojí srdcovou záležitostí. Mým již splněným snem bylo dirigovat jeho Libuši v Národním divadle. Zcela výjimečný a nezapomenutelný pocit. Pevně věřím, že se nám podaří natočit tři jeho operní díla. Rád bych si také zadirigoval švédské symfonické básně a Triumfální symfonii. Měl bych se podílet na nastudování jeho opery v Národním divadle v Praze a aktuálně mám nabídku dirigovat slavnostní koncert z jeho děl v Göteborgu, kde – jak známo – působil.
A jak vlastně vnímáte Smetanu a další české klasiky?
Já jsem obrovský patriot. Přijde mi až neskutečné, že naše malá země má tak obrovské hudební tradice. Když odhlédnu od těch nejslavnějších jako je Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů, obdivuji tvorbu Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera, Otakara Ostrčila, Karla Kovařovice, Vítězslava Nováka, ale i Pavla Haase, Viktora Ulmanna, obdivuju Vítězslavu Kaprálovou. Mám k české hudbě velmi silný vztah, rád v ní stále hledám a objevuji. Při každé příležitosti podsunout ji dramaturgům a managementu hudebních institucí neváhám. Vnímám to vlastně i jako součást svého dirigentského poslání.
Přinesete do programů SOČR něco ze svých německých zkušeností?
Já osobně velmi dlouho tíhnu k německé hudbě. Jako velký wagnerián samozřejmě. Ale německá hudba mě nějakým způsobem fascinovala vždy. Ať už právě ta Wagnerova v komplexnosti, Brucknerova ve své symfonické vznešenosti, Mahlerova ve své velikosti, Bergova svou spontánností a syrovou opravdovostí. Obdivuji Beethovena, Korngolda, Hindemitha. Minimálně tři z nich už mám ve svých programech!
A něco z německých zkušeností do práce s orchestrem?
Nevím přesně, zda něco přinesu z německých zkušeností, protože naše česká mentalita a přístup je naprosto rozdílný. Spíše bych otázku položil takto: Co si odnášíte z Německa? Z Německa si odnáším smysl pro pořádek, řád a kázeň. Oddanost a zodpovědný přístup k svěřenému dílu.
Jak byste se charakterizoval? Jste jako dirigent spíše pečlivý a důkladný, nebo spíše velkorysý a bohém?
Asi všechno v jednom. Jsem typický blíženec, takže se dá říct, že každou chvilku někdo jiný! Snažím se řídit především hudebním instinktem opřeným o znalost autora a jeho díla. Když jdu k tělesu, které již dobře znám, už vím, jak s ním mohu komunikovat. Zkrátka – co funguje, co nefunguje. Pokud jdu k nějakému souboru poprvé, musím se umět velmi rychle zorientovat, vycítit, jakým způsobem s nimi zahájit komunikaci, poznat, kde jsou možné rezervy a kde je naopak technický limit. Hodně dám na vzájemný respekt a důvěru. Dirigent by podle mého názoru měl být nejenom dobrý muzikant s jasnou představou jak dané dílo interpretovat, ale měl by být především dobrý psycholog.
Související
-
SOČR s Petrem Popelkou se na Vás těší!
Do nové éry vstoupí rozhlasoví symfonikové od září 2022, kdy se jejich uměleckého vedení ujme Petr Popelka.
