S Ivem Kahánkem o Martinů, Schumannovi i Beskydech

Na abonentním koncertu 9. února v Rudolfinu vystoupí se SOČRem klavírista Ivo Kahánek S orchestrem se v tomto období potkal i při dalším významném úkolu. V únoru spolu natáčeli 5. klavírní koncert Bohuslava Martinů, a sice jako součást pozoruhodného projektu, kdy rozhlasoví symfonikové s dirigentem Tomášem Braunerem a rozličnými tuzemskými sólisty zaznamenají všechny klavírní koncertantní skladby jmenovaného autora. Ivo Kahánek si mohl vybrat, který opus natočí. Proč se rozhodl právě pro Pátý koncert?

Klavírní koncert č. 5 reprezentuje, na rozdíl od mystických a temných Inkantací (Klavírní koncert č. 4), odlišnou tvář autora, směřující ke světlu a katarzi. Mám na tuto skladbu krásné vzpomínky – hrál jsem ji kdysi v Glasgow s BBC Scottish Symphony Orchestra či na festivalu Moravský podzim v Brně. Také vzhledem k tomu, že jsem „Inkantace“ už několikrát natočil, zvolil jsem si pro změnu právě toto dílo.

Nemohu se ještě nepozdržet u „Inkantací“ a nevzpomenout listopad loňského roku, kdy jste je přednesl s Berlínskými filharmoniky a Sirem Simonem Rattlem. Nádherný večer v Obecním domě nepochybně představoval vrcholný okamžik vaší kariéry. Jak na něj s odstupem několika měsíců vzpomínáte?

Samozřejmě moc rád. Byl to – spolu s berlínským vystoupením o týden dříve – jeden z těch nemnoha koncertů, s nimiž jsem si identifikoval určité životní období. Nejkrásnější na tom je pocit obrovské energie a „intenzity žití“, které s takovým dirigentem a orchestrem člověk na pódiu vnímá. Navíc tento pocit nepodléhá zubu času a stává se trvalým obohacením duše.

Které další projekty z nedávného období řadíte k okamžikům, jež pro vás byly přínosné a obohacující?

Napadají mne především dva momenty: vystoupení s Kvartetem Pavla Haase v překrásné londýnské Wigmore Hall a novoroční koncert s Filharmonií Brno a Jakubem Hrůšou. S lidmi, jako je Jakub nebo členové Haasova kvarteta, je uměleckým i lidským zážitkem nejvyšší hodnoty nejen samotný koncert, ale také zkoušení či případný pobyt v nějakém restauračním zařízení…

A zeptám-li se na pár zážitků mimohudebních, prozradíte nějaké? (Tuším, že se ocitneme někde uprostřed přírody, viďte…)

Tušíte správně… Tentokrát nešlo o nějakou exotiku, ale vybavuje se mi štědrodenní výlet na nejvyšší bod mých rodných Beskyd, Lysou horu. Tolik krásy a samoty, navíc umocněné atmosférou Vánoc, je vzácné. Za tyto okamžiky jsem nesmírně vděčný.

V Rudolfinu uvedete se SOČRem Schumannův koncert a moll, který vznikl ve 40. letech 19. století pro autorovu mladou choť Kláru. V čem nacházíte jeho nejsilnější stránky?

Myslím, že je to zejména výrazová komplexnost a ucelenost celého díla – najdeme v něm vášeň, hloubku i značný posluchačský efekt a to vše v pozoruhodně sofistikované jednotě. Zároveň je to, jak už ostatně věnování napovídá, přes rozměrnost formátu klavírního koncertu dílo pozoruhodně intimního vnitřního obsahu.

Hýčkáte si nějaký muzikantský sen, o němž by se v SOČRu mělo vědět? Pokud ano, zkuste ho vyslovit (třeba bude vyslyšen…)

Hýčkám si několik hudebních snů – např. klavírní koncerty Sergeje Rachmaninova či Bély Bartóka, Schubertovu Zimní cestu na nějakém špičkovém pódiu, ale ve smyslu vaší otázky bych asi zmínil Klavírní koncert Antonína Dvořáka.

Těšíme se na něj – a děkujeme za rozhovor.